26 Cdo 3488/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., v právní věci žalobkyně Š. P., zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalovanému
statutárnímu městu Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební
8A, o určení vlastnického práva k nebytovému prostoru, vedené u Okresního soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 168/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2012, č. j. 12 Co
536/2011-491, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolací
soud) ze dne 26. 10. 2012, č. j. 12 Co 536/2011-491, jímž potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) ze dne 18. 4. 2011, č.
j. 11 C 168/2001-468, ve znění usnesení ze dne 2. 5. 2013, č. j. 11 C
168/2001-510, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je
vlastnicí „jiného nebytového prostoru č. 2736/25 se spoluvlastnickým podílem o
velikosti 43/1823 na společných částech domu a pozemcích, vše zapsáno na listu
vlastnictví 11250 pro Katastrální území Ú., obec Ú., okres Ústí nad Labem v
katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální
pracoviště v Ústí nad Labem“ (dále jen „nebytový prostor“ nebo „vestavba“),
určil, že vlastníkem nebytového prostoru je žalovaný; změnil výrok o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.,
dále jen „o. s. ř.” (čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je
upravena v § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), a protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce
zásadní význam, není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který
byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím
dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná proti rozhodnutím vydaných do této
doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem). Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného
rozhodnutí, a není významné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy,
z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že předmětná
vestavba není samostatnou věcí. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně
právně významným nečiní, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od
ustálené judikatury (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2314/2005). Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo
1174/2001, 26 Cdo 2402/2009 a 28 Cdo 436/2007 je – vzhledem k diametrálně
odlišnému skutkovému stavu v dané věci – nepřípadný. Dovolatelka nesouhlasila ani s odvolacím soudem, že pro závěr, kdo je
vlastníkem nebytového prostoru (vestavby), není významná otázka existence dobré
víry při výstavbě na straně její právní předchůdkyně. Jestliže se vestavba
stala součástí (původního) domu (viz výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu),
nemohla být předmětem občanskoprávních vztahů, a proto k ní ani nemohla právní
předchůdkyně dovolatelky nabýt vlastnické právo. Poukazuje-li dovolatelka na
judikaturu aplikující dobrou víru a dobré mravy při nabývání vlastnictví, pak
přehlíží, že vždy měla být předmětem vlastnictví samostatná věc, nikoliv
součást věci. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu pak dospěla i k závěru, že podání žaloby o
určení vlastnictví (zásadně) nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by
byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., neboť taková žaloba
nesměřuje k výkonu práva, ale k tomu, aby deklaratorním rozhodnutím soudu bylo
určeno vlastnictví ke sporným věcem.
Nejde o výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který má na mysli § 3 odst. 1 obč. zák., ale o uplatnění procesního práva na určení existence práva nebo právního
vztahu podle § 80 písm. c/ o. s. ř. (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněného v časopise Právní
rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 429, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo
4000/2008). Přípustnost dovolání tedy nelze z pohledu uplatněných dovolacích námitek
dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je
proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu