26 Cdo 3941/2023-776
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a) L. B, b) I. B., proti žalovanému F. D., zastoupenému Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o zaplacení 682.791 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 53/2013, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 72 Co 418/2022-745, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. 7. 2022, č. j. 25 C 53/2013-699, řízení co do zaplacení části poplatku z prodlení zastavil (výrok I), žalovanému uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 284.850 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení částky 17.698,70 Kč s poplatkem z prodlení, částky 47.925 Kč s poplatkem z prodlení a částky 327.784,56 Kč s tam specifikovaným úrokem z
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 10. 5. 2023, č. j. 72 Co 418/2022-745, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 284.850 Kč potvrdil, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), ve výroku III jej co do částky 2.747 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby; dále též jen „zastavující část výroku“), jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok III), a rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky IV a V).
3. Proti výrokům II (podle obsahu dovolání vyjma zastavující části výroku, když s touto částí výroku v dovolání nijak nepolemizuje, nevymezuje v této části ani jeho přípustnost), III a IV rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a). Žalobkyně b), která je v textu dovolání také uvedena a která k dovolání doložila, že má právnické vzdělání, dovolání [odeslané z datové schránky žalobce a) jakožto fyzické osoby] nepodepsala a ani v zákonné lhůtě nedoplnila podáním shodného znění v listinné či elektronické podobě, opatřené jejím uznávaným elektronickým podpisem, resp. v elektronické podobě pokládané za podepsanou ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.
4. Dovolání žalobce a) není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku splatnosti nedoplatku vyčísleného ve vyúčtování plnění spojených s užíváním bytu (tzv. „služby“), stejně jako otázku, zda nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí.
5. Dovoláním byl napaden výrok týkající se nároku na úhradu nedoplatku vzniklého vyúčtováním záloh na služby za rok 2010 a 2011 a smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného (v době od srpna 2010 do října 2011). S ohledem na § 3028 odst. 1, 3, § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“), je proto třeba tyto nároky posuzovat podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vyhlášky č. 477/2006 Sb., o stanovení způsobů rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé užitkové vody pro více odběrných míst, a vyhlášky č. 366/2010 Sb., o způsobu rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé vody pro více odběrných míst.
6. Podmínkami splatnosti nedoplatku z vyúčtování záloh za plnění spojená s nájmem se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně a z jeho závěrů vyplývá, že pouze řádné vyúčtování (tj. provedené v souladu se všemi příslušnými právními předpisy, s nímž byl nájemce seznámen) může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování – srovnej např. rozsudky ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12.
5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09), ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1814/2009. Dovolací soud neshledal důvod – i přes uplatněné dovolací námitky – se od těchto závěrů odchýlit ani v poměrech této věci. Pro úplnost lze dodat, že ke stejným závěrům dospěla soudní praxe i za posléze účinné právní úpravy, tj. zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020).
7. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda nárok žalobců na zaplacení smluvní pokuty (327.784,56 Kč) za prodlení s placením nájemného a služeb, je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud přihlédl k poměrům jak na straně žalobců (pronajímatelů), tak na straně žalovaného (nájemce), zabýval se průběhem nájemního vztahu, okolnostmi jeho ukončení i předání bytu a klíčů k němu, jednáním žalobců i žalovaného po vyklizení a předání bytu; přihlédl i ke skutečnosti, že mezi účastníky probíhal spor o to, jak a především kdy nájemní poměr skončil (a to po dobu několika let a ve třech soudních instancích). Po zvážení všech okolností pak dospěl k závěru, že žaloba v části týkající se zaplacení smluvní pokuty, je za daných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec těchto úvah dovolací soud dodává, že Nejvyšší soud se svých rozhodnutích zabýval i možností sjednat si při prodlení s placením nájemného za užívání bytu – vedle zákonného příslušenství v podobě poplatků z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 – také smluvní pokutu, a byť obecně tuto možnost nevyloučil, poukázal na to, že již § 697 obč. zák. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanoví poměrně vysokou sankci za prodlení s úhradou nájemného a služeb, a proto je třeba zkoumat, zda smluvní pokuta nepředstavuje společně s tímto poplatkem z prodlení nemravně vysokou sankci za prodlení a není proto neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4988/2007, včetně judikatury v něm obsažené).
8. Rovněž otázka (kterou dovolatel pokládal v rozhodnutích dovolacího soudu za neřešenou), zda se nedoplatku plynoucího z vyúčtování lze domáhat z titulu bezdůvodného obohacení, přípustnost dovolání nezakládá. Bez ohledu na to, že odvolací soud takovou otázku vůbec neřešil, neboť při jednání dne 29. 3. 2023 změnu žaloby (petitu) v tomto smyslu zamítl, Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 26 Cdo 557/2024, a judikatura v něm obsažená) poukázal na význam institutu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., z něhož vyplývá, že nárok na zaplacení nedoplatků z vyúčtování nelze přiznat jako bezdůvodné obohacení, jde-li o plnění podložené právním důvodem, jejž právní řád uznává. Institut bezdůvodného obohacení ani neslouží k tomu, aby jeho prostřednictvím byly odstraňovány (údajné) přílišné tvrdosti rozhodné právní úpravy, nýbrž směřuje k odčerpání prostředků od osoby, jež bezdůvodné obohacení získala některou ze skutkových podstat jmenovaných v § 451 a § 454 obč. zák.
9. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud měl připustit změnu žaloby poté, co s žalobkyní b) předložili nové vyúčtování, že se při řešení „otázky procesního práva aplikace § 132 o. s. ř. a 157 odst. 2 o. s. ř.“ odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3104/2015, sp. zn. 30 Cdo 396/2013 a sp. zn. 30 Cdo 910/2014), zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím nezpůsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může však dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
10. Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění (zejména
ve vztahu k možné aplikaci dobrých mravů), zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ostatně skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad a odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil, nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
11. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, které jsou ostatně
dovolatelem napadány jen jako výroky akcesorické, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu