26 Cdo 4050/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Milanem Hasonem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Dukelská 253, proti žalovanému statutárnímu městu Mladá Boleslav, se sídlem v Mladé Boleslavi, Komenského 61, zastoupenému JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1267, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 243/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2009, č. j. 21 Co 319/2009-137, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
20. února 2009, č. j. 5 C 243/2008-106, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 23. května 2008 z nájmu žalobce k „bytu č. 2, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v prvém podlaží domu č. p. ve V. ulici v M. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. září 2009, č. j. 21 Co 319/2009-137, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (nezastoupen advokátem) dovolání, které následně doplnil prostřednictvím ustanoveného zástupce. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil (dovolacími námitkami, jimiž brojil proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který dovolatel – opět vzhledem k obsahu dovolání – uplatnil) pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23.
srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V tomto směru uplatněné dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. K dovolací námitce, že dovolateli nebyla společně s výpovědí z nájmu bytu doručena plná moc, která je označena ve výpovědi, a že pokud žalovaný tuto námitku v řízení nevyvrátil, pak je výpověď absolutně neplatná, lze uvést následující.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 3/1996, uvedl, že zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci byl zmocněncem třetím osobám, s nimiž jedná, předložen. Z jednání zmocněnce vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná za zmocnitele v mezích plné moci, která objektivně existuje (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z
29. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2335/2003, uveřejněné pod C 3088 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 20. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2927/2005).
Jde-li o námitku týkající se rozporu výpovědi s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), posuzuje ji soud podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 (na rozdíl od právní úpravy účinné do uvedeného data) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. (srov. rozsudky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008, a dále např. usnesení z 24.
srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 5277/2009). I nadále je však využitelný právní názor, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15.
března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003). Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.