USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobkyně Č. M. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jiřím Rouskem,
advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalovaným 1) J. J.,
narozenému XY, bytem XY, 2) L. B., narozené XY, bytem XY, 3) J. K., narozenému
XY, bytem XY, 4) P. S., narozenému XY, bytem XY, 5) L. K. E., narozené XY,
bytem XY, 6) Z. E., narozenému XY, bytem XY, 7) J. J., narozenému XY, bytem XY,
8) J. J., narozenému XY, bytem XY, 9) L. N., narozené XY, bytem XY, 10) A. N.,
narozenému XY, bytem XY, 11) M. P., narozené XY, bytem XY, 12) J. P., narozené
XY, bytem XY, 13) J. P., narozené XY, bytem XY, 14) M. P., narozené XY, bytem
XY, 15) M. P., narozené XY, bytem XY, 16) M. Ř., narozenému XY, bytem XY, 17)
Š. Ř., narozenému XY, bytem XY, 18) L. S., narozené XY, bytem XY, 19) J. Š.,
narozenému XY, bytem XY, 20) I. V., narozené XY, bytem XY, 21) M. V.,
narozenému XY, bytem XY, 22) M. V., narozenému XY, bytem XY, 23) Z. V.,
narozenému XY, bytem XY, 24) K. V., narozené XY, bytem XY, 25) M. V., narozené
XY, bytem XY, 26) Z. V., narozenému XY, bytem XY, 27) J. F., narozené XY, bytem
XY, zastoupeným JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na
Maninách 1424/25, o určení nájemního práva a oprávněnost výpovědi z nájmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 101/2019, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021, č. j. 25
Co 3/2021-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 65.703 Kč k rukám JUDr. Ludmily Pávkové, advokátky se sídlem
v Praze, Na Maninách 1424/25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem 1. 4. 2021, č. j. 25 Co
3/2021-178, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně)
ze dne 4. 9. 2020, č. j. 39 C 101/2019-106, kterým soud prvního stupně zamítl
žalobu na určení, že žalobkyně je nájemcem nebytových prostor, situovaných v
domě č. p. XY v k. ú. XY na adrese XY, nacházejících se v přízemí a části
suterénu (1. NP a 1. PP), které sestávají ze souborů místností (prodejní
prostory, kancelář, sklad, WC a chodba), nacházející se v 1. NP o celkové
výměře cca 171 m2 a dvou sklepních místností o celkové výměře cca 55 m2,
nacházejících se v 1. PP. (dále jen „prostory“), a to na základě nájemní
smlouvy ze dne 1. 6. 2015, a že nájemní vztah založený touto smlouvou trvá, a
dále žalobu na určení, že výpověď z nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 2015, jejímž
předmětem byl nájem prostor, je neoprávněná, a rozhodl o nákladech řízení
(výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ohledně požadavku na určení existence nájemního vztahu založeného
mezi účastníky smlouvou o nájmu z 1. 6. 2015 shodně se soudem prvního stupně
vyšel z toho, že smlouva o nájmu byla mezi účastníky uzavřena na dobu určitou -
na dobu pěti let, tedy do dne 31. 5. 2020. Jestliže v době rozhodování soudu
prvního stupně doba nájmu již uplynula, je zřejmé, že na požadovaném určení
není naléhavý právní zájem, neboť nájem již netrvá. Za neopodstatněnou měl
námitku žalobkyně, že nájem byl prodloužen fikcí na základě dopisu z 18. 12. 2019, v němž požádala o prodloužení nájmu o další rok, když nájemní vztah mezi
účastníky k uvedenému datu již neexistoval. Jednak muselo být žalobkyni z
emailové komunikace s žalovanými známo, že žalovaní s prodloužením nájmu
nesouhlasili z důvodu dlužného nájemného, jednak nájemní vztah skončil výpovědí
doručenou žalobkyni 28. 3. 2019, následované předáním prostor dne 12. 4. 2019. Za důvodný neměl ani požadavek žalobkyně na určení neoprávněnosti výpovědi,
založené na tvrzení, že její jednatel P. G. jednal v prokazatelném střetu zájmů
se zájmy žalobkyně jako právnické osoby, a proto je jeho jednání - spočívající
v převzetí výpovědi nájemní smlouvy dne 28. 3. 2019, ve vzdání se práva podat
námitky proti této výpovědi a též v předání předmětu nájmu - relativně
neplatné. Odvolací soud předně uvedl, že převzetí výpovědi nelze považovat za
právní jednání, neboť nemá za následek vznik, změnu či zánik subjektivních práv
a povinností, ale má pouze ten význam, že se převzetím (doručením) výpověď
stává účinnou. Sama výpověď je pak jednostranné právní jednání druhé strany, v
daném případě žalovaných jako pronajímatelů, která se stává perfektní, jakmile
se dostane do dispoziční sféry žalobkyně. Z obchodního rejstříku je zřejmé, že
P. G. byl v rozhodné době jedním z jednatelů žalobkyně, který mohl jednat za
žalobkyni samostatně. Převzal-li tedy výpověď 28. 3. 2019, byla výpověď
žalobkyni řádně doručena. Stejně tak považoval za platné vzdání se práva podat
námitky proti výpovědi. K tomu dodal, že i v případě neplatnosti vzdání se
práva podat námitky žalobkyně podala námitky proti výpovědi až 9. 5. 2019, tedy
po uplynutí měsíční lhůty ve smyslu § 2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“). Konečně k tvrzené neplatnosti předání předmětu
nájmu uvedl, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně předmět nájmu
vyklidila v souladu s výpovědí, v důsledku čehož se výpověď považuje za platnou
a přijatou bez námitek, a to ve smyslu § 2313 o. z., jakož i ve shodě s
ujednáními sjednanými v rámci nájemní smlouvy mezi účastníky (článek XI odst. 11). Nepřisvědčil přitom tvrzení žalobkyně, že žalovaní o střetu zájmu, a to ve
vztahu mezi jednáním jednatele žalobkyně P. G. a zájmy žalobkyně, věděli a
vědět museli, neboť na to byli upozorněni dalším jednatelem žalobkyně. Měl
totiž za to, že emailová korespondence, kterou měl uvedený jednatel zástupci
žalovaných zaslat, prokázána nebyla. Nadto obsah emailu ani o střetu zájmů mezi
jednatelem G.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných
jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu nebytových
prostor, nyní prostoru sloužícího podnikání) v režimu občanského zákoníku
(zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že
se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení
„dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních
předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost (nepřítomné) osoby seznámit se
s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností
chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty
případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu
adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do
poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu
objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby
se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl
objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo
72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Kritérium objektivní
možnosti seznámit se s obsahem adresovaného hmotněprávního úkonu se přitom
uplatní i při doručování písemností právnickým osobám (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004). Doručuje-li se právnické osobě, je logické, že za ni bude zásilku přebírat vždy
osoba fyzická, např. osoba, která je za společnost oprávněna přijímat poštu. Předání výpovědi z nájmu jednomu z jednatelů společnosti s ručením omezeným,
který je oprávněn jednat samostatně (tudíž i přijímat poštu), tak vyvolává
účinky doručení dotčeného dokumentu právnické osobě samotné (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 865/2010). S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní
úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu (v
dané věci prostoru sloužícího podnikání) jakožto adresného jednostranného
hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 979/2020, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3398/2020, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 ICdo 143/2019, které se
týká doručování právnické osobě).
Zpochybňuje-li dovolatelka účinnost doručení poukazem na střet zájmu
jednatele, o němž pronajímatelé věděli či vědět museli, ve skutečnosti brojí
proti skutkovému závěru odvolacího soudu (jímž je dovolací soud vázán), podle
kterého střet zájmů jednatele P. G. se zájmy žalobkyně ani případná vědomost
žalobců o něm nebyl v řízení prokázán. Z tohoto důvodu je nepřípadný i její
odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4384/2015, uveřejněné pod č. 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4539/2017,
uveřejněný pod č. 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se
navíc týká překročení zástupčího oprávnění členem statutárního orgánu. V projednávané věci převzal výpověď z nájmu jeden z jejích jednatelů dne 28. 3. 2019, proto ve smyslu shora uvedené judikatury byla výpověď tohoto dne doručena
a stala se účinnou. Dovoláním pak nebyly zpochybněny závěry odvolacího soudu,
že výpověď je oprávněná, protože proti ní nebyly podány včasné námitky (§ 2314
odst. 2 o. z.), že nájemní poměr na jejím základě skončil 28. 3. 2019 a že v
důsledku vyklizení pronajatých prostor nájemcem 12. 4. 2019 nastala fikce
platnosti výpovědi přijaté bez námitek (§ 2313 o. z.). Přípustnost dovolání proto nemůže založit námitka, že odvolací soud
posoudil nesprávně otázku prodloužení nájmu na základě žádosti žalobkyně o
prodloužení nájmu ze dne 18. 12. 2019 učiněné v souladu s uzavřenou nájemní
smlouvou, neboť z logiky věci plyne, že skončil-li nájemní poměr 28. 3. 2019,
nemůže dojít k jeho prodloužení na základě žádosti podané následně po jeho
skončení. Námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda rozhodnutí žalovaných
o podání výpovědi bylo přijato potřebnou většinou spoluvlastníků, žalobkyně
nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, a proto
není rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání. Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení
(uplatněné výtkou o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu) nejsou
podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1
o. s. ř. a contrario). Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek
jako celek, tedy ve všech jeho výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku
napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k
uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve
smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).