26 Cdo 979/2020-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobců a) P. S., narozeného XY, a b) I. S., narozené XY, oběma
bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Filipem Hladišem, advokátem se sídlem v
Ostravě, 28. října 438/219, proti žalované M. Č., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova
561, o vyklizení bytu a o zaplacení 1 294,40 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 51/2017, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
6. listopadu 2019, č. j. 27 Co 200/2019-167, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 422 Kč, k rukám Mgr. Ing. Filipa
Hladiše, advokáta se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 12. 2018,
č. j. 7 C 51/2017-124, rozhodl o povinnosti žalované „a všech, kdo s ní bydlí“,
vyklidit byt č. 6 nacházející se v druhém nadzemním podlaží, tj. prostřední byt
naproti schodišti, stavby – budovy č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY v
katastrálním území a obci XY (dále jen „byt“, nebo „předmětný byt“), a
vyklizený jej předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), o
povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 1 294,40 Kč s tam specifikovaným
úrokem z prodlení (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 27 Co 200/2019-167,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve
výroku III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady
řízení ve výši 47 970,90 Kč k rukám Mgr. Ing. Filipa Hladiše do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok III.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žaloba na
vyklizení je důvodná, neboť žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu od
20. 1. 2017 poté, co nájemní poměr skončil na základě výpovědi z nájmu ze dne
19. 12. 2016, která se dostala do sféry jejího vlivu dne 20. 12. 2016. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017,
dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (zda a kdy se doručovaná
výpověď z nájmu dostala do sféry dispozice dovolatelky) již byla v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud
neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v
souladu. Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila
rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit
správnost zjištěného skutkového stavu (skutková zjištění rozhodná pro posouzení
objektivní možnosti adresáta seznámit se s doručovanou výpovědí). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných
jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu
občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je
doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1
obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve
smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost
nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem.
Právní teorie i
soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného
hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či
telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní
schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové
zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se
s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s
obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak
učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32
Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 26 Cdo 864/2004). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud
přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze
dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo
268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z
nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní
jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby
se výklad uvedený shora vztahoval i na ni. S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní
úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu bytu
jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena
a i nadále platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku,
kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 o. z.) - srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 198/2017, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018, či ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 384/2018. Jestliže v projednávané věci na základě zjištěného skutkového stavu odvolací
soud usoudil, že výpověď z nájmu byla dovolatelce (účinně) doručena na adresu
jejího bydliště, a dostala se do její dispoziční sféry (proto, že na základě
výzvy k vyzvednutí zásilky a poučení pošty ze dne 20. 12. 2016 objektivně
nabyla možnost vyzvednout si zásilku obsahující dotčenou výpověď na poště a
seznámit se tak s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila
zpět) a zároveň dovolatelka neuvedla žádný relevantní důvod, který by bránil
tomu, aby si doručovanou písemnost vyzvedla, je jeho rozhodnutí výrazem
standardní soudní praxe. Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu zásah do jejího legitimního
očekávání, porušení práva na spravedlivý proces či nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí, uplatnila ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však
nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady,
i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek
v celém jeho rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.)
– názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve
skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání
jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř. v této části ani přípustné.
Je-li rozsudek odvolacího soudu napadán v té části výroku I., jíž byl potvrzen
výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobcům
částku 1 294,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a jíž tak odvolací
soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, není dovolání v této
části přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího
soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy
přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné)
přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání
dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp.
zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou
oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 7. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu