26 Cdo 4979/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně H. P., bytem H., zastoupené JUDr. Jarmilou Černou,
advokátkou se sídlem Pardubice, Sladkovského 484, proti žalované B. M.,
podnikatelce s místem podnikání P., IČ: 74239819, zastoupené JUDr. Tomášem
Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolovská 60, o zaplacení částky
120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.
zn. 8 C 188/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. září 2010, č. j. 18 Co 187/2010-100,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Jarmily Černé, advokátky se
sídlem Pardubice, Sladkovského 484, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobou doručenou soudu dne 17. 7. 2009 se žalobkyně domáhala po žalované
zaplacení dlužného nájemného za užívání níže specifikovaných nemovitostí v
období od listopadu 2008 do února 2009. Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 8 C 188/2009-61, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 120.000,- Kč spolu se zde
specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, č. j. 18 Co 187/2010-100,
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o
nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že účastnice
uzavřely dne 4. 7. 2008 nájemní smlouvu (dále jen ,,Smlouva“), jejímž předmětem
byly ,,skladovací a kancelářské prostory o výměře skladu 548 m2, 2 kanceláře o
výměře 12 a 54 m2 s možností využívat společné prostory (vnitřní chodbu,
kuchyňku, sociální zařízení) a zpevněnou venkovní plochu před skladem v
průmyslovém objektu v katastrálním území H.“ (dále jen ,,předmětné prostory“),
že sjednaným účelem nájmu byl prodej motorových vozidel, že Smlouva byla
uzavřena na dobu určitou od 1. 8. 2008 do 31. 7. 2010 a měsíční nájemné bylo
stanoveno ve výši 30.000,- Kč se splatností vždy k 8. dni v měsíci, že žalovaná
neplatila nájemné od listopadu 2008 a dopisem ze dne 15. 11. 2008 oznámila
žalobkyni, že dává výpověď ke dni 1. 11. 2008, neboť předmětné prostory se
staly bez jejího zavinění nezpůsobilými ke smluvenému účelu užívání a žalobkyně
několikrát hrubě porušila své povinnosti pronajímatelky, že na tento dopis
reagovala žalobkyně dopisem ze dne 27. 11. 2008, v němž žalované oznámila, že
výpověď považuje za neplatnou pro neurčitost, přičemž ji dalším dopisem vyzvala
k úhradě nájemného a dopisem ze dne 2. 3. 2009 (doručeným žalované dne 3. 3. 2009) vypověděla Smlouvu z důvodu neplacení nájemného s tím, že nájemní poměr
skončí uplynutím sjednané sedmidenní lhůty, že kolaudačním rozhodnutím
stavebního úřadu v H. (ze dne 5. 12. 1995) bylo povoleno užívání předmětných
prostor pro prodej elektromateriálu a že Hasičský záchranný sbor Pardubického
kraje vyslovil z hlediska požární bezpečnosti souhlasné stanovisko s případnou
změnou účelu užívání na prodejnu automobilů. Po doplnění dokazování vzal
odvolací soud rovněž za prokázáno, že dle vyjádření městského úřadu Holice,
odboru životního prostředí a stavebního úřadu, není ke změně účelu užívání
předmětné stavby z prodejny elektromateriálu na prodej ojetých automobilů třeba
písemného souhlasu stavebního úřadu a že dle vyjádření Hygienické stanice
Pardubického kraje není užívání předmětu nájmu pro účely prodejny ojetých vozů
v rozporu se zájmy na ochraně veřejného zdraví. Odvolací soud přisvědčil závěru
soudu prvního stupně, že Smlouva obsahuje všechny náležitosti podle § 3 zákona
č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni
uzavření Smlouvy, tj.
ve znění po novele provedené zákonem č. 360/2005 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Pokud jde o soulad kolaudačního určení
předmětných prostor s dohodnutým účelem nájmu, konstatoval, že „ne každá
odchylka účelu nájmu od kolaudačního určení zakládá neplatnost nájemní
smlouvy“, ale je třeba vždy zkoumat, do jaké míry se od sebe fakticky liší
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1306/2001). Zákon č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve svém ustanovení § 126
odst. 2 stanoví, že písemný souhlas stavebního úřadu ke změně v účelu užívání
stavby, resp. ke změně v činnosti v stavbě provozované, je zapotřebí jen tehdy,
jde-li o „změnu kvalifikovanou“, tj. takovou, která může ohrozit život a
veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí. Pokud
se jedná o pouhou „drobnou odchylku“, není tato odchylka z hlediska platnosti
nájemní smlouvy relevantní, neboť užívání pro tyto účely je v souladu s
kolaudačním rozhodnutím. Dovodil, že žalobkyně bez důvodných pochybností
prokázala (vyjádřením příslušného stavebního úřadu a odboru životního
prostředí, který si k tomu vyžádal stanoviska dalších dotčených orgánů), že
odchylka účelu nájmu od kolaudačního určení předmětných prostor je „drobnou
odchylkou“, která nevyžadovala písemný souhlas stavebního úřadu. Odvolací soud
uzavřel, že žalované byl předán nebytový prostor všestranně způsobilý k užívání
v souladu se Smlouvou, tj. pro provoz obchodu s motorovými vozidly. Přisvědčil
soudu prvního stupně, že výpověď žalované z nájemního poměru (daná žalobkyni
dopisem ze dne 15. 11. 2008) je neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1
občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) a že nájemní
poměr skončil až v důsledku výpovědi žalobkyně (dané žalované dopisem ze dne 2. 3. 2009) ke dni 10. 3. 2009. Jelikož žalovaná byla od listopadu 2008 v prodlení
s placením nájemného, ač byla povinna nájemné po celou dobu trvání nájemního
vztahu řádně hradit, má žalobkyně nárok na úhradu dlužného nájemného spolu s
požadovanými úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odůvodnění napadeného
rozsudku je neúplné a nepřesvědčivé a chybí v něm ,,dostatečné vysvětlení,
jakou cestou odvolací soud ke zkoumanému závěru dospěl a jaké právní úvahy a
argumenty přitom použil“; tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve
smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že se „nedomáhá
přezkumu posouzení otázky, zda vzhledem k okolnostem případu zakládá odchylka v
účelu nájmu od kolaudačního rozhodnutí určení prostor neplatnost nájemní
smlouvy, tedy zda byla naplněna podmínka pro vyslovení absolutní neplatnosti
nájemní smlouvy z důvodu rozporu s účelem nájmu sjednaným v nájemní smlouvě“, a
že „otevírá přezkum jiných otázek, které jsou však též pro posouzení podmínek
pro absolutní neplatnost nájemní smlouvy s ohledem na odchylku v účelu nájmu od
kolaudačního rozhodnutí … stěžejní“. V této souvislosti zmiňuje otázku, zda v
daném případě bylo plnění z nájemní smlouvy právně možné a došlo tak k uzavření
platného nájemního vztahu a otázku, ,,zda dle výkladu § 126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. lze stavbu užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním
rozhodnutí, v ohlášení stavby, ve veřejnoprávní smlouvě, v certifikátu
autorizovaného inspektora, ve stavebním povolení, v oznámení o užívání stavby
nebo v kolaudačním souhlasu, anebo také k účelu odchylnému, aniž by stavební
úřad vydal souhlas se změnou v užívání stavby na základě oznámení osoby, která
má ke stavbě vlastnické právo nebo prokáže právo změnit užívání stavby“. Odvolacímu soudu vytýká, že věc nevrátil soudu prvního stupně, aby náležitě
zjistil skutkový stav a namítá, že zpráva Městského úřadu Holice, odboru
životního prostředí a stavebního úřadu, je nedostatečná a neobjektivní (bylo
nutné vyjádření znalce); nezjistil proto náležitě skutkový stav a věc nesprávně
posoudil po právní stránce. Namítá, že ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. vyžaduje soulad mezi stavebním určením pronajatých prostor a mezi
sjednaným účelem nájmu, který však v dané věci dán nebyl a Smlouva je proto ve
smyslu § 39 obč. zák. neplatná. S poukazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo
2170/2009 vyjadřuje názor, že Smlouva je rovněž neplatná pro počáteční právní
nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.), jelikož kolaudační rozhodnutí pro
předmětné prostory bylo vydáno pro prodej elektromateriálu a nikoli ojetých
automobilů. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela argumenty žalované, ztotožnila se s
napadeným rozhodnutím a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně
zamítnuto. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval
jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v dané věci není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ani podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený
dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve
věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR
ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR
ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil. Dovolatelkou označené otázky zásadního právního významu přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001,
uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (na nějž poukázal
odvolací soud) vyjádřil názor, že při posouzení otázky platnosti smlouvy o
nájmu nebytových prostor podle § 39 obč. zák. je na soudu, aby vycházel při
řešení předběžné otázky, k jakému účelu je stavba určena, z kolaudačního
rozhodnutí, stavebního povolení nebo rozhodnutí stavebního úřadu o změně v
užívání stavby, a že je rovněž na soudu, aby teprve na základě takového
zjištění porovnal, zda takto učiněné zjištění vztahující se k účelu, k němuž je
stavba nebo její část stavebně určena, je v souladu s účelem, pro který byl
nájem v konkrétním případě sjednáván. Od uvedených závěrů se dovolací soud
neodklání ani v posuzované věci. Navíc nelze přehlédnout, že dovolací soud
opakovaně vyjádřil názor, že na neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor
podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem lze usuzovat pouze v případě, že
jde o zásadní rozpor mezi dohodnutým účelem nájmu a dokumentovaným stavebním
určením předmětných prostor (viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve
věcech sp. zn. 28 Cdo 2899/2005, sp. zn. 28 Cdo 1796/2007, a usnesení ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008).
Odvolací soud v projednávané věci dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
(který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit) k závěru, že v dané věci nebyl nutný
písemný souhlas stavebního úřadu ke změně v účelu užívání stavby, vymezenému v
kolaudačním rozhodnutí, neboť drobná odchylka účelu nájmu (obchod s motorovými
vozidly) od kolaudačního určení předmětných prostor (obchod s
elektromateriálem) není z hlediska platnosti nájemní smlouvy relevantní, neboť
užívání pro tyto účely je v souladu s kolaudačním rozhodnutím; žalované byl
předán nebytový prostor všestranně způsobilý k užívání v souladu se Smlouvou,
neboli jinými slovy řečeno, plnění ze Smlouvy bylo právně možné (§ 37 odst. 1
obč. zák.). Pokud proti uvedenému závěru odvolacího soudu dovolatelka brojí námitkami
směřujícími proti nedostatečně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, nemohou
takovéto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na přípustnost dovolání z hlediska uvedeného ustanovení nelze usoudit ani z
námitky zpochybňující odůvodnění napadeného rozsudku, resp. z námitky porušení
práva dovolatelky na spravedlivý proces, obsahově naplňujících dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu
přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není
vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního
předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne
23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 3. 2006, sp .zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS
1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu
nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v
částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, bod 4, § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před
novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky
2.060,- Kč představující DPH ve výši 20%.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. června 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu