26 Cdo 5443/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J.M., zastoupeného JUDr. Václavem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 10, Starostrašnická 42, proti žalované České dřevařské závody Praha, a. s., se sídlem Praha 7, Poupětova 3, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 7, Poupětova 3, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 74/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č. j. 16 Co 375/2007-50, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Svobody se sídlem Praha 7, Poupětova 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. 9 C 74/2007-31, zamítl žalobu na určení, že je neplatná „výpověď z nájmu bytu o velikosti 72,50 m2, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, 3. kategorie, situovaného ve dvou podlažích a podkroví domu, daná dne 7. 12. 2006 žalovanou žalobci, event. že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt za byt o velikosti 72,50 m2, 3+1 s příslušenstvím, 3 kategorie, situovaného ve dvou podlažích a podkroví domu a že žalobce je povinen vyklidit uvedený byt a vyklizený předat žalovanému do 15ti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Rozhodl také o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. l. 2008, č. j. 16 Co 375/2007-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování k závěru, že výpověď z nájmu žalobce k bytu, datovaná dnem 7. 12. 2006 a doručená žalobci 22. 1. 2007, je platný právní úkon. Obsahuje všechny náležitosti stanovené § 711 odst. 3 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“).
Výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. byl naplněn, neboť žalobce nezaplatil žalované ke dni 30. 9. 2006 nájemné za 21 měsíců v částce 27.510,-- Kč, vodné a stočné v částce 4.318,-- Kč, tj. více než trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž uvedl, že není důvod pro zamítnutí žaloby o neplatnost výpovědi podle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce neplatil nájemné téměř po dobu dvou let. Vznik dluhu odůvodňoval tím, že odjel na Slovensko, kde zemřeli jeho rodiče, v bytě zůstala jeho sestra se dvěma nezletilými dětmi, v jejíž možnostech nebylo nájemné platit.
Ani po doručení výpovědi však dlužné nájemné neuhradil a neplatí ani běžné nájemné. Vzhledem k tomu považoval odvolací soud za správné i zamítnutí žaloby o určení, že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt a že je povinen předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. V případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. lze povinnost nájemce vyklidit byt zásadně vázat jen na zajištění přístřeší, jak se k tomu žalovaná ve výpovědi také zavázala.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl.II bod 12 tohoto zákona) – dále jen „o.s.ř.”. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení. Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nebylo vydáno rozhodnutí které by odvolací soud zrušil. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, tedy že výpověď z nájmu není právním úkonem učiněným v rozporu s dobrými mravy. I když i odvolací soud odkázal na § 3 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je zřejmé, že posuzoval otázku, zda samotná výpověď je úkonem, který je v rozporu, resp. se příčí dobrým mravům, tj. otázku její platnosti podle § 39 obč. zák. Právní závěr odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu se nepříčí dobrým mravům a není úkonem neplatným, je podle dovolatele v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, dále např. usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, rozsudek ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008) zaujal právní názor, který sdílí v projednávané věci, že soud posuzuje podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 (občanský zákoník ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb.) otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti tohoto právního úkonu z hlediska ustanovení § 39 obč. zák. V rozsudku ze dne 13.
5 2010, sp. zn. 26 Cdo 28/2009, Nejvyšší soud také uvedl, že judikatorní závěry, jež byly přijaty při výkladu pojmu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., se uplatní i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. v rámci posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná podle § 711 obč. zák. je v souladu s dobrými mravy. Z usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, dále vyplývá, že i v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu je využitelný právní názor, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15.
3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení z 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, rozsudek z 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004 a usnesení z 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 43/2006).
Nejvyšší soud dále dodává, že soudní praxe vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, jenž je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. rozsudky z 9. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, z 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1619/2003, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 20. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1395/2005) ve vztahu k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se podává, že úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele.
Použitelný je i právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1702, ve věci přivolení k výpovědi z nájmu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění před novelou pro neplacení nájemného. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud zdůraznil, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce (§ 685 a násl. obč. zák. ) a při dlouhodobém neplacení nájemného, které bylo důvodem výpovědi, by pro pronajímatele nastala neřešitelná situace. Je zřejmé, že odvolací soud se při posouzení platnosti výpovědi z nájmu bytu od uvedené judikatury neodchýlil a že jeho rozhodnutí tak není ani v rozporu s hmotným právem. Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ani ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt a že je povinen předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2002, pod č. 14, že od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl změněn občanský zákoník, je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním nikoli o lhůtě k plnění, ale rozhodováním ve věci samé. Věcí samou je vždy vyklizení bytu, ať v nájemních věcech zrušení společného nájmu bytu či přivolení k výpovědi, nebo v jiných bytových věcech, jestliže podle hmotného práva přichází v úvahu povinnost vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada.
Požadavek, aby soud zajistil bytovou náhradu může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu v řízení o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá. Ani v takovém případě – co do zajištění bytové náhrady – nejde o uložení povinnosti ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoli tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat.
Dovolací námitky žalobce, že odvolací soud nepřihlédl k jeho sociální situaci a k tomu, že v bytě s ním bydlí jeho sestra s nezletilými dětmi, nemohou obstát. Požadavek, aby vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění jiné bytové náhrady než přístřeší, kterou uvedl žalovaný ve výpovědi z nájmu bytu, by žalobce mohl uplatnit jen v řízení o vyklizení bytu zahájenému proti němu k návrhu žalované. Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, který dovolatel výslovně napadl. Podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 7.2001 není dovolání proti takovému výroku přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým číslem 88).
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ a o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci bylo uloženo, aby nahradil žalované náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v řízení, v němž bylo rozhodováno o dvou nárocích (o neplatnost výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu) v částce 3.000,-- Kč (§ 2 odst.1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 , § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), z paušální náhrady hotových výdajů 300,-- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,-- Kč představující 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), celkem 3.960,-- Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám advokáta žalované. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 21. dubna 2011
JUDr. Marie Rezková předsedkyně senátu