26 Cdo 6014/2017-456
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce Čistírny a prádelny, státní podnik „v likvidaci“, se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, IČO: 00097365, proti žalované
KREJKAR veřejná obchodní společnost „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě –
Mariánských Horách, Pražákova 217/5, IČO: 42767318, zastoupené JUDr. Josefem
Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o zaplacení
částky 1.097.808,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 32 C 183/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. května 2017, č. j. 15 Co 319/2016-397, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2017, č. j. 15 Co
319/2016-397, ve výroku I./b a v nákladových výrocích II., III., IV. a V., se
zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 1.097.808,- Kč s
příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení,
jejž měla na jeho úkor získat tím, že v době od 1. října 2000 do 1. října 2002
(dále jen „rozhodné období“) užívala jeho nemovitost na základě absolutně
neplatné nájemní smlouvy ze dne 17. prosince 1992.
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
prosince 2015, č. j. 32 C 183/2003-301, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.097.808,- Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně úroku z
prodlení ze žalované částky za dobu od 2. října 2002 do 27. října 2003 (výrok
II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalobce jako
pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 17. prosince 1992 smlouvu o
nájmu „nemovitosti zaps. pro kat. úz. M. O., obec O., a to parcela o výměře 669
m2, zastavěná plocha, ostatní stavební objekt v O.“ (dále jen „nájemní smlouva“
a „objekt“, resp. „předmětná nemovitost“). V nájemní smlouvě bylo rovněž
ujednáno, že pronajímatel přenechává nájemkyni předmětnou nemovitost se všemi
místnostmi a prostory; tyto místnosti a prostory v ní byly také blíže
specifikovány. Nájemní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Nájemné bylo
dohodnuto – s ohledem na celkově špatný a zanedbaný stav objektu – ve výši
147.222,- Kč a mělo být hrazeno „na základě fakturace pronajímatele čtvrtletně
pozadu (splatnost faktury 15 dnů od vystavení)“. K nájemní smlouvě bylo
uzavřeno celkem pět dodatků. V řízení o zaplacení částky 3.432.250,- Kč s
příslušenstvím vedeném mezi týmiž účastníky (byť – oproti souzené věci – v
opačném procesním postavení) u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C
177/2001 vyslovil Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v odůvodnění svých
rozhodnutí ze 7. prosince 2007, č. j. 57 Co 35/2011-172, a z 1. srpna 2011, č.
j. 57 Co 35/2011-480, právní názor, že nájemní smlouva je absolutně neplatná. V
rozhodném období činilo obvyklé nájemné z nebytových prostor objektu 610 Kč za
m2 ročně při celkové výměře 1.200 m2 těchto prostor. Na tomto skutkovém základě
soud prvního stupně především dovodil, že žalovaná užívala (měla možnost
užívat) předmětnou nemovitost v rozhodném období na základě absolutně neplatné
nájemní smlouvy, „což bylo zjištěno v řízení vedeném u Okresního soudu v
Ostravě ve věci sp. zn. 27 C 177/2001“. Uzavřel, že tím získala na úkor žalobce
bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „občanský zákoník“,
resp. „obč. zák.“). Dodal, že výše tohoto obohacení pak převyšuje (zejména s
přihlédnutím ke zjištěnému obvyklému nájemnému z prostor objektu) žalovanou
částku. Současně neshledal důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku s
konstatováním, že žaloba byla podána ve lhůtách uvedených v § 107 odst. 1 a 2
obč. zák. Proto jí (vyjma části uplatněného příslušenství) vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. května 2017, č. j. 15 Co 319/2016-397, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že co do částky 126.000,- Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok I./a), a ve zbývajícím
rozsahu, tj. co do částky 971.808,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení,
vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I./b); současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II., III., IV. a V.).
Po částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení vzal rovněž za zjištěno,
že žalovaná odeslala žalobci celkem osm dopisů, jimiž postupně započetla část
své pohledávky na vypořádání investic vložených do objektu v celkové výši
126.000,- Kč na jeho pohledávky na nájemném v rozhodném období. Jinak se
ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný (byť z jiných důvodů)
pokládal rovněž právní názor o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. V této
souvislosti předně zdůraznil, že není závazné pro soud v tomto řízení řešení
otázky, která nebyla přímo předmětem jiného řízení a o níž soud nerozhodoval ve
výroku svého rozhodnutí, nýbrž se s ní jako s otázkou předběžnou vypořádal pro
účely svého rozhodnutí toliko v jeho odůvodnění (zde odkázal zejména na
usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
z 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012). Poté konstatoval, že nájemní
smlouva podléhala režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen
„zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť jejím předmětem byly „nebytové prostory v
budově v O.“. Dovodil, že je ovšem od počátku neplatná podle § 3 odst. 4 zákona
č. 116/1990 Sb., bylo-li podle § 3 odst. 3 citovaného zákona podstatnou
náležitostí smlouvy o nájmu nebytových prostor, jež musela mít písemnou formu,
i vymezení účelu nájmu, a uvedenou (podstatnou) náležitost neobsahovala (tuto
náležitost nebylo možné dovodit z jejího písemného textu ani výkladem). V
návaznosti na to připomněl, že je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků
povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.). V případě
neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách
nájemného a obohacení nájemce v tom, že pronajatou věc užíval. Dodal, že
majetkovým vyjádřením nájemcova prospěchu je pak peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci,
zpravidla formou nájemného, kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné
nájemní smlouvy (§ 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.); důvodně se tedy tato
náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (v tomto směru poukázal mimo
jiné na rozsudek Nejvyššího soudu z 12. června 2013, sp. zn. 28 Cdo 986/2012).
Vycházeje z uvedeného uzavřel, že v daném případě žalobci náleží (se zřetelem
ke zjištěnému obvyklému nájemnému z prostor objektu) na peněžité náhradě za
bezdůvodné obohacení pouze částka 971.808,- Kč (nikoli tedy celá žalovaná
částka), jelikož v rozhodném období od žalované obdržel, byť formou zápočtu ve
smyslu § 580 obč. zák., na „nájemném“ z objektu částku 126.000,- Kč. Vzhledem k
tomu – poté, co shodně se soudem prvního stupně (byť opět z jiných příčin)
nepokládal za důvodnou vznesenou námitku promlčení – potvrdil výrokem I./b
svého rozsudku co do částky 971.808,- Kč (s tam specifikovaným příslušenstvím)
rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I.
Proti výroku I./b (a souvisejícím nákladovým výrokům) rozsudku odvolacího soudu
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila konstatováním, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení
otázky, zda se vztah účastníků řídí právním režimem občanského zákoníku,
konkrétně ustanovením § 663 a násl. obč. zák., či zákona č. 116/1990 Sb.
Zdůraznila, že v daném případě byl předmětem nájemní smlouvy celý objekt, a to
se všemi místnostmi a prostory. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom
ustálena v názoru, že byla-li nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje
pouze nebytové prostory), režim nájemního vztahu byl podřízen § 663 a násl.
obč. zák. (k tomu poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek
z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení z 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo
156/2014, které prošlo i testem ústavnosti v řízení o ústavní stížnosti, jíž
Ústavní soud odmítl). Namítla, že právní posouzení věci není správné, jestliže
odvolací soud dospěl k závěru, že nájem předmětné nemovitosti (objektu s
nebytovými prostory) se řídí výlučně zákonem č. 116/1990 Sb. a neposoudil tak
platnost nájemní smlouvy (její obsahové a formální náležitosti) podle
příslušných ustanovení občanského zákoníku. Dodala, že to platí tím spíše, že z
ustanovení § 664 obč. zák. vyplývá, že uvedení účelu nájmu není podstatnou
náležitostí nájemní smlouvy; proto jeho absence v dotčené smlouvě nemůže být
důvodem její absolutní neplatnosti, jak chybně uvažoval odvolací soud. Současně
podotkla, že napadené rozhodnutí bylo pro ni překvapivé, neboť žalobce v
průběhu řízení nenamítal, že by nájemní smlouva byla absolutně neplatná pro
neuvedení účelu nájmu, přičemž odvolací soud ji s tímto „novým“ důvodem
neplatnosti neseznámil, natož aby jí umožnil se k němu vyjádřit. Měla za to, že
odvolací soud jí tak svým postupem v odvolacím řízení odejmul oprávnění
skutkově a právně argumentovat, čímž zatížil řízení vadou, jež zakládá i
porušení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu dovolání
vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, a aby před
rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve usnesením ze dne 14.
září 2017, č. j. 26 Nd 319/2017-442, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Dovolání žalované (dovolatelky) pak projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále
opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017
Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky, zda se vztah účastníků řídí
právním režimem občanského zákoníku, konkrétně ustanovením § 663 a násl. obč.
zák., či zákona č. 116/1990 Sb.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelka
v dovolání uplatnila. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst.
1 o. s. ř.), neboť povaha vytýkané vady řízení tomu nebrání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Otázku otevřenou dovolacímu přezkumu dovolací soud posuzoval podle dosavadních
právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník).
Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že zákon č. 116/1990 Sb. se
nevztahoval na nájem nemovitosti (budovy), i když se v ní nacházely nebytové
prostory (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. února 1998, sp. zn. 2 Cdon
1175/96, uveřejněný na str. 333 v sešitě č. 6/1998 časopisu Právní rozhledy
/citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 5 v příloze č. I/2000 časopisu
Soudní judikatura/); byla-li tedy nemovitost pronajata jako celek (i když
obsahovala pouze nebytové prostory), režim nájemního vztahu byl podřízen § 663
a násl. obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp.
zn. 20 Cdo 255/99, a z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné pod
č. 6 a 7 v příloze I/2000 časopisu Soudní judikatura, a dále rozsudky z 20.
prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 24/2000, a z 26. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo
306/2000, uveřejněný pod č. C 453 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či
rozhodnutí, na něž odkázala dovolatelka). Naproti tomu nebyla-li pronajata celá
nemovitost, šlo o nájem nebytových prostor, upravený podle § 720 obč. zák.
zvláštním zákonem, jímž byl zákon č. 116/1990 Sb. Ten se podle § 1 písm. a/ a
b/ vztahoval na místnosti nebo soubor místností, jež byly podle rozhodnutí
příslušného úřadu určeny k jinému účelu než bydlení, nebo na byty, u kterých
byl udělen souhlas k jinému užívání než bydlení. Byly-li v budově místnosti
určené k provozování obchodu či služeb, musel být dán předchozí souhlas
národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, souhlas
městského /obecního/ úřadu) podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. i v
případě, že budova byla pronajata jako celek; to však nic neměnilo na právním
režimu takového nájmu, jenž se neřídil ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb.,
nýbrž občanského zákoníku, včetně ustanovení § 671 a násl. obč. zák. o nájemném
(srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97). Pro úplnost zbývá dodat, že zákonem č. 302/1999 Sb. bylo však s
účinností od 3. prosince 1999 ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé zákona č.
116/1990 Sb. zrušeno a § 3 odst. 4 tohoto zákona již platnost smlouvy na
předchozí souhlas obce nevázal (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu z 28. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 1094/2008). Byla-li však
smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřena před 3. prosincem 1999 v rozporu s
ustanovením § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1999 Sb., ve znění do
uvedeného data, bez předchozího souhlasu obecního úřadu, byla absolutně
neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo
1895/2002-97, uveřejněný pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Součástí zjištěného skutkového stavu bylo rovněž zjištění o obsahu nájemní
smlouvy (uzavřené mezi účastníky dne 17. prosince 1992). Z jejího obsahu
jednoznačně vyplývá, že jejím předmětem byl objekt (stavba) jako celek (srov.
též dikci „se všemi místnostmi a prostory“); na tom nic nemění ani okolnost, že
v nájemní smlouvě byly (nad to) specifikovány i nebytové prostory nacházející
se v předmětné nemovitosti. Jiný závěr zde akceptovat nelze, neboť by byl v
extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vzhledem k tomu bylo tudíž zapotřebí
posoudit platnost nájemní smlouvy (její obsahové a formální náležitosti) podle
ustanovení § 663 a násl. obč. zák., a nikoli podle ustanovení § 3 odst. 3
zákona č. 116/1990 Sb., jak to nesprávně učinil odvolací soud. Snad jen na
okraj lze poznamenat, že byť nájemní smlouva neobsahovala ujednání o účelu
nájmu, nepříčila se ustanovení § 664 obč. zák. (tedy neodporovala v tomto směru
zákonu ve smyslu § 39 obč. zák.), jak v dovolání poukázala dovolatelka.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že není-li správný právní názor, že nájem
předmětné nemovitosti (objektu s nebytovými prostory) se řídí výlučně zákonem
č. 116/1990 Sb., neobstojí ani na něj navazující právní závěr, že nájemní
smlouva je od počátku (tj. absolutně) neplatná podle § 3 odst. 4 ve spojení s §
3 odst. 3 uvedeného zákona. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. proto
byl užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že potvrzující výrok I./b rozsudku odvolacího
soudu není z hlediska vymezeného dovolacího důvodu správný. Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v uvedeném výroku a v
závislých nákladových výrocích II., III., IV. a V., bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §
243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost –
zabýval vytčenou vadou řízení (překvapivostí napadeného rozhodnutí). Podle §
243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu