26 Cdo 615/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně Matějkův dům, s.r.o., se sídlem v Praze 7, Na Výšinách
899/10, IČO 60737484, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalovaným 1) Mgr. H. R., a 2) J. R., oběma
P., zastoupeným JUDr. Raem Varadem Uppaluri, advokátem se sídlem v Praze 1,
Hybernská 1007/20, o zaplacení 91.326 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 239/2010, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016, č. j. 30 Co 75/2016-191,
ve znění usnesení ze dne 22. září 2016, č. j. 30 Co 75/2016-223, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016, č. j. 30 Co
75/2016-191, ve znění usnesení ze dne 22. září 2016, č. j. 30 Co 75/2016-223,
se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku v částce 51.461 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. října 2015, č. j. 14 C
239/2010-147, ve znění usnesení ze dne 7. prosince 2016, č. j. 14 C
239/2010-232, ve vyhovujícím výroku v částce 51.461 Kč s příslušenstvím a ve
výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu
soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 25. 11. 2010 (změněnou se souhlasem soudu) se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 91.326 Kč s příslušenstvím v podobě
poplatku z prodlení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaní jsou jako
manželé společnými nájemci bytu o velikosti 2 + 1 v domě v P., jehož je
vlastníkem, že nájemné bylo počínaje dnem 1. 2. 2008 určeno částkou 6.258 Kč
měsíčně, ale žalovaní hradí dlouhodobě pouze částku 3.895 Kč (vyjma prosince
2008, kdy nájemné neuhradili vůbec), takže za období od února 2008 do února
2011 činí dluh 91.326 Kč. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 14 C 239/2010-147, ve znění usnesení ze dne 7. 12. 2016, č. j. 14 C
239/2010-232, rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 51.461 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v tam specifikovaném
poplatku z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 32.776 Kč s
příslušenstvím (výrok II.), zastavil řízení co do částky 7.089 s příslušenstvím
(výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a povinnosti
žalobkyně doplatit soudní poplatek (výrok V.). K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
5. 4. 2016, č. j. 30 Co 75/2016-191, ve znění usnesení ze dne 22. 9. 2016, č. j. 30 Co 75/2016-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a
II. o věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku IV. o nákladech řízení (výrok
II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací
soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že
žalobkyně jako vlastník domu v P., uzavřela v postavení pronajímatele dne 2. 7. 2001 se žalovanou 1) jako nájemcem nájemní smlouvu, týkající se předmětného
bytu, v níž bylo nájemné sjednáno částkou 3.895 Kč měsíčně, že nedatovaným
oznámením o jednostranném zvýšení nájemného adresovaným žalované 1), které
převzal žalovaný 2), zvýšila nájemné počínaje dnem 1. 2. 2008 na částku 6.258
Kč a že po schůzce zástupce pronajímatele s nájemníky domu konané 28. 1. 2008
vystavila žalobkyně výpočtový list, ve kterém určila nájemné 5.294 Kč, z něhož
vycházela i při dalším oznámení o jednostranném zvýšení nájemného od 1. 3. 2011. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že na základě
platné nájemní smlouvy ze dne 2. 7. 2001 vzniklo žalovaným, kteří v době jejího
uzavření byli manželé, právo společného nájmu předmětného bytu ve smyslu § 703
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), že
nájemné bylo počínaje dnem 1. 2. 2008 oznámením o jednostranném zvýšení
nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z
bytu (dále jen zákon č. 107/2006 Sb.), jehož neplatnost žalovaní u soudu
neuplatnili, zvýšeno na částku 6.258 Kč. Měl přitom za to, že oznámení o
jednostranném zvýšení nájemného stačí adresovat a doručit jen jednomu ze
společných nájemců bytu, neboť jde o úkon, který se netýká samotné existence
nájemního vztahu. Při vyčíslení dlužného nájemného přihlédl odvolací soud k
okolnostem případu, zejména ke skutečnosti, že žalobkyně sama vystavila pro
období od 1. 2.
2008 výpočtový list na nájemné ve výši 5.294 Kč, z něhož
vycházela i při dalším oznámení o jednostranném zvýšení nájemného od 1. 3. 2011, a proto považoval požadavek na dlužné nájemné nad částku 5.294 Kč měsíčně
za rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku v částce 51.461 Kč s příslušenstvím,
podali žalovaní dovolání (srov. § 41 odst. 2 občanského soudního řádu - dále
jen „o. s. ř.“), jehož přípustnost dovozovali ve smyslu § 237 o. s. ř. z toho,
že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Odvolacímu soudu vytýkali
nesprávný závěr o doručování oznámení o jednostranném zvýšení nájemného, jež se
dle jejich názoru řadí mezi hmotněprávní úkony, které mění nebo (nepřímo)
ukončují nájemní vztah, a je proto třeba je adresovat a doručit oběma společným
nájemcům. Protože v jejich v případě k řádnému doručení oznámení o
jednostranném zvýšení nájemného nedošlo, nemůže mít takový úkon zamýšlené
hmotněprávní účinky a zvýšené nájemné nemůže být pronajímatelem požadováno. Zpochybnili i výši přiznaného poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile denně
stanovenou nařízením vlády č. 142/1994 Sb. s odůvodněním, že po přepočtení
denní sazby na roční představuje „lichvářskou“ hodnotu 91,25 % z dlužné částky. Zároveň namítali, že jeho přiznání je s ohledem na poměry účastníků v rozporu s
dobrými mravy. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobkyně považovala dovolání za nepřípustné, neboť otázka doručení
jednostranného oznámení o zvýšení nájmu mohla být řešena pouze v řízení o
žalobě na určení jeho neplatnosti a soudy v řízení o dlužné nájemné nejsou
oprávněny tuto otázku přezkoumávat. Lze tudíž konstatovat, že napadené
rozhodnutí na vyřešení otázky, zda bylo jednostranné oznámení o zvýšení
nájemného nutno adresovat oběma manželům – společným nájemcům bytu, nezávisí. Argumentují-li dovolatelé nepřiměřenou výší poplatku z prodlení, přehlížejí, že
se jedná o sankci stanovenou právní předpisem, která obstála i před Ústavním
soudem. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl. Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací
řízení, Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „o. s. ř.” (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání je
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka, zda je třeba oznámení
o jednostranném zvýšení nájemného oznámit a doručit oběma manželům v případě
jejich společného nájmu bytu nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad
tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Práva a povinnosti účastníků týkající se úpravy nájemného z bytu dovolací soud
posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za
středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle § 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z
bytu, ve znění účinném do 31. 5. 2009 (dále opět jen zákon č. 107/2006 Sb.),
oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného musí mít písemnou
formu a musí obsahovat zdůvodnění, že byla řádně stanovena výše nájemného na
základě maximálního přírůstku měsíčního nájemného. Podle § 3 odst. 6 zákona č.
107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné vzniká dnem, který je uveden v
oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po uplynutí 3 kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V
této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti
zvýšení nájemného.
V soudní praxi není pochyb o tom, že hmotněprávním předpokladem pro zvýšení
nájemného z bytu podle zákona č. 107/2006 Sb. je oznámení pronajímatele o
jednostranném zvýšení nájemného. Oznámení o zvýšení nájemného musí být učiněno
v písemné formě (§ 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb.) a stává se perfektním
(působí) od okamžiku, kdy je nájemci doručeno. Za oznámení o zvýšení nájemného
z bytu s účinky ve smyslu § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. lze považovat
pouze takovou listinu, z níž poprvé měl nájemce objektivní příležitost vnímat
vůli pronajímatele zvýšit mu nájemné z bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1648/2011). Od doručení
písemného oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného nájemci bytu se odvíjí
počátek běhu prekluzivní lhůty pro podání žaloby na neplatnost zvýšení
nájemného ve smyslu § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu z 10. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, uveřejněný pod č. 122
v sešitě č. 9 z roku 2012 časopisu Soudní judikatura, a ze 17. 1. 2012, sp. zn.
26 Cdo 2654/2010). Ze znění citovaného ustanovení se podává, že (nejdříve)
uplynutím tam uvedené lhůty vzniká nájemci povinnost platit zvýšené nájemné.
V rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v
sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a v dalším rozsudku ze dne
29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněném pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud vyslovil, že právo společného
nájmu bytu manžely podle § 703 odst. 1 a § 704 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) je
zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že
svědčí oběma manželům společně a nedílně, což se projevuje jak pokud jde o
výkon tohoto práva, tak pokud jde o jeho zánik, s tím, že v hmotněprávní
oblasti se tato nedílnost projevuje tím, že výpověď musí směřovat vůči oběma
manželům a oběma musí být také doručena. V řízení o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu (později v řízení o neplatnost výpovědi) mají manželé – společní
nájemci – postavení nerozlučných společníků (§ 91 o. s. ř.), a proto musí být
oba účastníky tohoto řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7.
2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněný pod č. 34/2010 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Na citovaná rozhodnutí navázalo i usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 5 Co 624/2013, uveřejněné pod č.
32/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které se zabývalo otázkou
adresování a doručení návrhu na zvýšení nájemného podle § 696 odst. 2 obč. zák.
a z něhož plyne, že návrh na zvýšení nájemného z bytu je jednostranným
adresovaným hmotněprávním úkonem; proto musí splňovat obecné náležitosti
právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. a musí být adresován a doručen
(dojít – § 45 odst. 1 obč. zák.) druhé straně právního vztahu nájmu bytu, to je
nájemci či v jiných případech oběma manželům jako společným nájemcům bytu.
Nájemné (sjednání či určení jeho výše) je totiž jednou z nejpodstatnějších
složek obsahu nájemního vztahu. V hmotněprávní oblasti se nedílnost společného
nájmu bytu manželů projevuje i tím, že pronajímatel musí navrhnout zvýšení
nájemného ve smyslu § 696 odst. 2 obč. zák. oběma nájemcům (manželům) a oběma
musí být návrh také doručen (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015).
Uvedené závěry lze vztáhnout i na oznámení o jednostranném zvýšení nájemného
podle zákona č. 107/2006 Sb., neboť úprava zvyšování nájemného podle § 696
odst. 2 obč. zák. (účinná od 25. 5. 2011) navazovala na úpravu zvýšení
nájemného podle uvedeného zákona a jejím cílem bylo umožnit zvýšení nájemného
na úroveň nájemného v místě obvyklého. Podle obou právních úprav byl proces
vedoucí ke zvýšení nájemného (jestliže nedošlo k dohodě) zahájen jednostranným
úkonem pronajímatele adresovaným nájemci, k jehož účinnosti bylo třeba jeho
řádného doručení. Protože výše nájemného je podstatnou (a zásadně
nejdůležitější) náležitostí nájemní smlouvy, je třeba dovodit, že oznámení o
jednostranném zvýšení nájemného podle § 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb., v
bytě ve společném nájmu manželů musí být adresováno a doručeno oběma manželům.
Tento závěr odůvodňuje i skutečnost, že v případném řízení o určení neplatnosti
zvýšení nájemného podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. mají oba manželé
jako společní nájemci bytu, jimž svědčí toto právo nedílně, postavení
nerozlučných společníků a musí být oba jeho účastníky, přičemž toto řízení se
zahajuje právě na jejich návrh.
V dané věci bylo oznámení o jednostranném zvýšení nájemného počínaje dnem 1. 2.
2008 adresováno a doručováno jen žalované 1), žalovanému 2) toto oznámení
adresováno a doručováno nebylo (nic na tom nemění, že žalovaný byl s tímto
oznámením seznámen). Protože vůči žalovanému 2) jako jednomu ze společných
nájemců bytu oznámení o jednostranném zvýšení nájemného učiněno nebylo,
nezačala mu ani běžet prekluzivní lhůta k podání žaloby na jeho neplatnost a
zvýšení nájemného je tak neúčinné.
Pro úplnost lze dodat, že otázkou výše poplatku z prodlení se Nejvyšší soud
zabýval např. v usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2806/2006, v
rozsudku ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 354/2016, nebo v usnesení ze dne
15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1534/2017, přičemž její výši, vyplývající z § 2
nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
neshledal nepřiměřenou.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud
neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci
rozhodnout), napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle
§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu