26 Cdo 2806/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně R. a o. , zastoupené advokátkou , proti
žalovaným 1) A.P., a 2) E. P., zastoupeným advokátem o zaplacení částky
173.757,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
58 C 64/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 23. ledna 2006, č. j. 42 Co 417/2005-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2005,
č. j. 58 C 64/2004-114, vyhověl (změněné) žalobě a uložil žalovaným povinnost
zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku
částku 173.757,- Kč s poplatkem z prodlení od 11. října 1999 do 12. dubna 2005
ve výši 396.934,- Kč a od 13. dubna 2005 do zaplacení ve výši 2,5 promile
dlužné částky denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení;
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 23. ledna 2006, č. j. 42 Co 417/2005-143, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že 2. srpna
1989 schválil tehdejší Obvodní národní výbor v Ostravě 1 dohodu o výměně bytů
uzavřenou mezi žalovanými (kteří byli a jsou manželé) na straně jedné a J. a
J.K. na straně druhé, že na základě této dohody žalovaní vyměnili svůj dřívější
byt za „byt 3+1 v přízemí v O. 1, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“), že 4. září 1989 byla mezi tehdejším O. p. b. h. v O. 1 a žalovanou uzavřena dohoda o předání bytu, že 22. října 1990 vydal
tehdejší O. n. v. v O. 1 podle § 96 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném
znění, příkaz k vyklizení žalovaných z předmětného bytu v souvislosti s
opravami, které měly být prováděny na předmětném domě (dále jen „příkaz ze dne
22. října 1990“), že odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto, že 20. června 1994 bylo započato s opravami stropních konstrukcí a balkónů u
předmětného domu, že žalovaní se v souvislosti těmito opravami z předmětného
bytu nevystěhovali a že tyto práce byly ukončeny 16. listopadu 1994. Dále
zjistily, že žalovaní v předmětném bytě bydleli nejméně do konce roku 1998, že
(podle shodných tvrzení účastníků – § 120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/)
nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu bylo stanoveno od 1. července 1998 částkou 1.970,- Kč měsíčně, od 1. srpna 2001 částkou 2.725,- Kč
měsíčně a od 1. července 2002 částkou 2.984,- Kč měsíčně, že žalovaní již
několik let neplatili nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu,
že v neplacení pokračovali i v době od 1. září 1999 do 31. března 2005, že za
tuto dobu jim vznikl (opět podle shodných tvrzení účastníků) dluh na nájemném a
zálohách na služby v částce 173.757,- Kč a že poplatek z prodlení z těchto
částek za dobu od 11. září 1999 do 12. dubna 2005 činil 396.934,- Kč, že v
předmětném bytě žalovaní neprovedli na náklad pronajímatele žádné opravy a že
nikdy nepožádali o slevu na nájemném. Na tomto skutkovém základě soudy obou
stupňů především dovodily (odvolací soud odkazem na správné právní závěry soudu
prvního stupně), že – z důvodů uvedených v rozhodnutí soudu prvního stupně –
vzniklo žalovaným právo společného užívání předmětného bytu manžely, které se k
1. lednu 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely. Dále
dovodily, že toto právo nezaniklo na základě veřejnoprávního rozhodnutí (na
základě příkazu ze dne 22. října 1990) proto, že v té době účinný občanský
zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 – dále jen „obč. zák. před novelou“) takový způsob zániku
uvedeného práva neznal; toto právo tak žalovaným svědčilo i v rozhodné době od
1. září 1999 do 31. března 2005, a proto i v této době byli povinni platit
nájemné a zálohy na služby. Za této situace žalobě na zaplacení dlužného
nájemného a záloh na služby v žalované částce vyhověly. Vyhovující výrok
týkající se poplatku z prodlení (v částce 396.934,- Kč za dobu od 11. října
1999 do 12.
dubna 2005 a ve výši 2,5 promile dlužné částky denně, nejméně však
25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 13. dubna 2005 do zaplacení) soud
prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 697 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“);
odvolací soud pak v tomto směru dodal, že „poplatky z prodlení byly přiznány ve
výši dané příslušnou vyhláškou, přičemž poplatek z prodlení je speciální sankcí
za porušení povinností nájemce platit řádně nájemné …“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky
podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadně
právně významnou pokládali především otázku, zda vyklizením bytu nájemcem na
základě rozhodnutí vydaného podle § 96 zákona č. 50/1976 Sb. zanikl nájemní
poměr mezi pronajímatelem a nájemcem bytu, resp. zda i po vyklizení trvá
povinnost nájemce platit pronajímateli nájemné z bytu. Podle jejich názoru jde
však v dané věci také o řešení další zásadně právně významné otázky, zda
pronajímatel mohl jednostranně zvýšit nájemné a zda k účinnosti rozhodnutí
pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného bylo zapotřebí doručit nájemci
projev vůle pronajímatele týkající se zvýšení nájemného. Zásadně právně
významnou je podle dovolatelů rovněž otázka, zda ve sledovaném období bylo
možno i nadále aplikovat ustanovení § 2 nařízení vlády č. 142/1940 (správně č.
142/1994 Sb.) o výši poplatku z prodlení. V dovolání především zpochybnili
správnost právního názoru, že na základě příkazu ze dne 22. října 1990 jako
veřejnoprávního rozhodnutí nemohlo zaniknout tehdejší právo osobního užívání
bytu (v daném případě právo společného užívání bytu manžely). Zde uvedli, že ke
vzniku občanskoprávních vztahů dochází nejen na základě právních úkonů, nýbrž i
na základě jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje; podle
jejich názoru mohou těmito jinými právními skutečnostmi být i úřední
rozhodnutí. Poté v dovolání zmínili ustanovení § 185 obč. zák. před novelou a
dále ustanovení § 39 zákona č. 41/1964 Sb. a uvedli, že podle jejich názoru
tehdejší právo společného užívání bytu manžely zaniklo „právní mocí rozhodnutí,
kterým jim bylo uloženo byt vyklidit, nejpozději však splněním této
povinnosti“. Kromě toho mají za to, že i kdyby obstál závěr o zachování jejich
„nájemního poměru“ k bytu, „nevyplývalo by z toho, že byli povinni i poté, co
stavebním úřadem stanovenou povinnost k vyklizení bytu splnili, platit žalobci
nájemné“. Zastávají názor, že „vyklizením bytu v souladu se závazným
rozhodnutím správního orgánu zanikla jejich povinnost platit za užívání bytu
nájemné“. Namítli také, že z tzv. evidenčních listů, které byly předloženy k
důkazu, „nelze zjistit, v jakém rozsahu jde o nájemné a v jakém o ostatní
plnění“. Byť touto námitkou je uplatněn v daném případě nezpůsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze podle žalovaných při hmotněprávním
posouzení uplatněného nároku přehlédnout, že zatímco nájemné je až na výjimky
stanoveno pevnou částkou, může pronajímatel úhradu za plnění poskytovaná s
užíváním bytu požadovat jen v takovém „rozsahu, v jakém nájemci jednotlivá
plnění skutečně poskytoval“. Jestliže dovolatelé již ve sledovaném období v
bytě nebydleli, jsou toho názoru, že podstatná část těchto plnění jim ve
skutečnosti poskytována nebyla. Pokud toto soudy nezohlednily, nelze jejich
právní posouzení věci pokládat za správné. Ve vztahu k výši požadovaného
nájemného zmínili ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a uvedli, že soudy
postupovaly nesprávně, jestliže „přiznaly zvýšené nájemné jen na základě
rozhodnutí pronajímatele, aniž prováděly jakékoliv zjištění o obvyklé výši
nájemného a aniž se zabývaly stavem konkrétního bytu …“. V této souvislosti
navíc dodali, že „žalobce sice předložil rozhodnutí, kterými nájemné zvýšil,
nenavrhl však žádné důkazy o tom, že jim tato jeho rozhodnutí byla doručena …
připustili pouze doručení rozhodnutí žalobce ze dne 28.8.2001“. S odkazem na
ustanovení § 697 obč. zák. se v dovolání vyjádřili i k otázce nepřiměřenosti
poplatku z prodlení, a to např. ve srovnání s výší úroků z prodlení, a uvedli,
že k „takové nerovnosti v postavení dlužníků neexistují žádné racionální
důvody“. Podle jejich názoru by soudy „neměly přiznávat vyšší poplatek z
prodlení než jaký odpovídá zákonné výši úroků z prodlení v ostatních
případech“. Uvedené námitky však učinili s výhradou, neboť „podle mediálních
informací Ústavní soud ČR zamítl návrh na zrušení ustanovení o výši poplatku z
prodlení při placení nájemného …“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadená
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., stejně jako jiné vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.), přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) především vyplývá, že dovolatelé
nejprve zpochybnili správnost skutkových zjištění významných pro posouzení
uplatněného nároku a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, která
sami nabídli, správnost právních závěrů, které v této souvislosti učinil
odvolací soud. Navíc uplatnili v tomto směru i skutkové novoty. Vzhledem k
obsahu dovolání tak uplatnili – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková
zjištění). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím
řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení
ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci
pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Kromě toho opomenuli, že
v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád,
Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto
námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá (rovněž) na právních závěrech, že právo společného
užívání bytu manžely (později právo společného nájmu bytu manžely) nezaniklo na
základě veřejnoprávního rozhodnutí (na základě příkazu ze dne 22. října 1990),
že dluh na nájemném se odvíjel od jednostranných úkonů pronajímatele, jimiž
bylo nájemné ve sledovaném období zvyšováno, a že žalobní požadavek na
zaplacení poplatku z prodlení má oporu v ustanovení § 697 obč. zák. Dovolatelé
správnost uvedených právních názorů v dovolání napadli; ve vztahu k
jednostranným úkonům pronajímatele o zvyšování nájemného tím, že namítli, že
soudy postupovaly nesprávně, jestliže „přiznaly zvýšené nájemné jen na základě
rozhodnutí pronajímatele, aniž prováděly jakékoliv zjištění o obvyklé výši
nájemného a aniž se zabývaly stavem konkrétního bytu …“. Z pohledu dovoláním
napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde
však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací
soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
V rozsudku ze dne 31. května 1999, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněném pod č.
14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný
rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 76 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu
Soudní judikatura), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že rozhodnutím o
vyklizení stavby vydaným podle § 96 zákona č. 50/1976 Sb. byly založeny vztahy
nikoliv soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní, z jejichž úpravy se občanskoprávní
nároky odvíjet nemohou (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). Z toho
vyplývá, že na základě takového rozhodnutí právo nájmu bytu nezaniklo, jak to
nakonec vyplývá i z další části odůvodnění uvedeného rozhodnutí. To, že právo
nájmu bytu (právo společného nájmu bytu manžely) nezaniklo na základě
rozhodnutí – příkazu k vyklizení – vydaného podle § 96 zákona č. 50/1976 Sb.,
se podává také z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 5. září 1994, sp. zn. 7 Co 872/94, uveřejněného pod č. 12 v sešitě č. 1 z
roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsudku ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, Nejvyšší soud
České republiky dovodil, že jednostranné zvýšení nájemného (§ 696 odst. 1 zák.
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30.3.2006) nebylo přípustné (až)
v době od 18. prosince 2002 do 30. března 2006 (neboť neexistoval zvláštní
právní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu § 696
odst. 1 obč. zák.). Zbývá dodat, že nedošlo-li v uvedené době ohledně výše
nájemného k dohodě, byl podle již ustálené judikatury oprávněn zasáhnout do
obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to
konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7.
července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo
1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, a z 24. října 2006, sp.
zn. 26 Cdo 2106/2006. Přitom v soudní praxi se ustálil rovněž názor, že
nesouhlasil-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem
(podle shora citovaných předpisů), měl možnost se proti takto zvýšenému
nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu; žádný právní předpis mu však
neumožňoval, aby si takto jednostranně zvýšené nájemné sám (jednostranně)
snížil a poté dále platil nájemné v částce nižší než činilo nájemné po
jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod C
1693 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, z
22. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004, ze 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo
2122/2004, z 6. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2663/2004, a usnesení z 15. února
2007, sp. zn. 26 Cdo 1361/2006). Podle názoru dovolacího soudu je nepřípadný
odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února
2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaný pod č. 252/2006 Sb. Uvedený nález se
totiž týká období, kdy již – v důsledku absence příslušné úpravy – nepřipadalo
v úvahu jednostranné zvyšování nájemného ze strany pronajímatele.
V nálezu ze dne 14. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/04, uveřejněném pod č.
261/2006 Sb., Ústavní soud České republiky dovodil, že ustanovení § 697 obč.
zák. lze – z důvodů uvedených v citovaném nálezu – stěží považovat za
protiústavní.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost – jak již bylo
vyloženo – nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. podrobit dovolacímu přezkumu) odvolací soud dovodil, že právo
společného užívání bytu manžely (později právo společného nájmu bytu manžely)
nezaniklo na základě veřejnoprávního rozhodnutí (na základě příkazu ze dne 22.
října 1990), že dluh na nájemném se odvíjel od jednostranných úkonů
pronajímatele, jimiž bylo nájemné ve sledovaném období zvyšováno, a že žalobní
požadavek na zaplacení poplatku z prodlení má oporu v ustanovení § 697 obč.
zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto
ohledu výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu