26 Cdo 751/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce Ing. V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského
družstva V. – v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B. a
2) Z. B., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně
žalovaných V. s.r.o., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod
sp. zn. 6 C 93/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 2. února 2005, č. j. 15 Co 8/2005-196, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2005, č. j.
15 Co 8/2005-196, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze
dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně částky
52.350,- Kč s příslušenstvím v podobě žalovaných poplatků z prodlení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2005, č. j. 15 Co
8/2005-196, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne
21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně žalovaných
poplatků z prodlení z přisouzených částek 11.778,- Kč a 10.872,- Kč a v
nákladových výrocích IV. a V., a dále ve výrocích II. a III. o nákladech
odvolacího řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. prosince 2003,
č. j. 6 C 93/99-117, výrokem I. zamítl žalobu na vyklizení, resp. přivolení k
výpovědi z nájmu „bytu, který se nachází v řadovém domě č. p. 151 na pozemku
st. p. č. 259 zapsaném na LV č. 17 k. ú. a obci V.“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl rovněž žalobu,
aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku
75.000,- Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, resp. poplatku z
prodlení v případě existence nájemního poměru žalovaných k předmětnému bytu, a
výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 15 Co 123/2004-141, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a zrušil jej ve výrocích II. a III.
a v tomto rozsahu věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. října 2004,
č. j. 6 C 93/99-176, výrokem I. uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit
žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 11.778,- Kč a výrokem II.
uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně v téže
lhůtě částku 10.872,- Kč (dále též jen „přisouzené částky“), ohledně částky
52.350,- Kč včetně žalovaných poplatků z prodlení žalobu zamítl (výrok III.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejší účastnice (výroky IV. a V.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne
1. dubna 1976 byl mezi tehdejším JZD D. V. a prvním žalovaným sepsán zápis o
dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 1. dubna 1976“), že v dohodě ze dne 1. dubna 1976 byla sjednána tehdejší úhrada za
užívání bytu (dnešní nájemné z bytu) částkou 302,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. dubna 1976, že od této doby se výše nájemného nezměnila a že ke zvýšení
nájemného nedošlo ani po prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Dále zjistil,
že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 26 K 20/97,
byl prohlášen konkurs na majetek Zemědělského družstva V., že dalším usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 1997, sp. zn. 26 K 20/97, byl správcem
konkursní podstaty ustanoven Ing. V. B., že podle výpisu z katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu P. listu vlastnictví 17 pro obec a katastrální území V. je
vlastníkem předmětného domu úpadce, že rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze
dne 8. ledna 1999, sp. zn. 110 V6 – 1579/98, byl zamítnut návrh vedlejší
účastnice na straně žalovaných na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí podle dohody o převodu nemovitostí uzavřené dne 25. září 1992 mezi
úpadcem a vedlejší účastnicí, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 30 Ca 111/99, bylo citované rozhodnutí katastrálního
úřadu potvrzeno, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2002, č. j. 28 Cm 1355/97-185, byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na vyloučení
mimo jiné i předmětného domu ze soupisu konkursní podstaty úpadce s
odůvodněním, že vlastnické právo na ni převedeno nebylo, a že citovaný rozsudek
byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 15
Cmo 15/2003-215. Vzal rovněž za prokázáno, že od března 1997 platili žalovaní
nájemné vedlejší účastnici v domnění, že ona je vlastnicí předmětného domu, že
dopisem ze dne 19. prosince 1997 byl žalovaný vyzván k placení nájemného z bytu
na tam uvedený účet úpadce se zdůvodněním, že ZD V. vstoupilo do konkursu a že
předmětný dům je součástí konkursní podstaty, a že žalovaný byl k placení
nájemného z bytu vyzván ještě dopisem ze dne 2. června 1999, jehož přílohou byl
rovněž výpis z katastru nemovitostí listu vlastnictví 378 pro obec a
katastrální území V. osvědčující vlastnické právo Zemědělského družstva V. – v
likvidaci k předmětnému domu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně
především dovodil, že vlastníkem předmětného domu a pronajímatelem bytu je
úpadce a že žalovaným svědčí nájemní právo k předmětnému bytu. Dále rovněž
dovodil, že podle dohody ze dne 1. dubna 1976 činí nájemné z bytu pouze 302,-
Kč měsíčně, neboť pronajímatel neprokázal zvýšení nájemného právně relevantním
způsobem, tj. splněním oznamovací povinnosti podle § 13 vyhlášky č. 176/1993
Sb., v důsledku čehož ztratil nárok na částku z titulu zvýšení nájemného. Proto
také za této situace soud prvního stupně nepřipustil navrhovaný důkaz znaleckým
posudkem, jímž měla být prokázána výše nájemného z bytu v žalované době.
Poté
zavázal prvního žalovaného k zaplacení částky 11.778,- Kč, tj. k zaplacení
nájemného za dobu od března 1997 do května 2000, celkem 39 měsíců po 302,- Kč;
oba žalované pak zavázal, aby společně a nerozdílně zaplatili částku 10.872,-
Kč, tj. nájemné za dobu od června 2000 do května 2003, celkem 36 měsíců po
302,- Kč. Ve zbytku, tj. pokud bylo za žalovanou dobu požadováno nájemné v
částce vyšší jak 302,- Kč měsíčně, konkrétně v částce 1.000,- Kč měsíčně,
žalobu zamítl. Současně žalobu zamítl i ohledně žalovaných poplatků z prodlení,
byť uvedl, že žalovaní byli v prodlení s placením nájemného a nárok na
zaplacení poplatku z prodlení byl opodstatněný. Vzal totiž v úvahu, že
„žalovaní ve skutečnosti po celou dobu od převzetí bytu platili nájemné
pravidelně, bohužel ve prospěch jiné osoby – vedlejšího účastníka – v dobré
víře, že je vlastníkem tohoto bytu … nelze žalovaným přičítat … a po nich
spravedlivě požadovat, aby právně relevantním způsobem reagovali na právně
neuspořádané vztahy mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, které byly vyřešeny
až soudní cestou“. Z těchto důvodů „shledal požadavek na zaplacení poplatku z
prodlení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1
obč. zákoníku“.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 15 Co
8/2005-196, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (v napadeném zamítavém výroku III. ohledně částky 52.350,-
Kč a žalovaných poplatků z prodlení a v nákladových výrocích IV. a V.) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejší účastnice.
Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně,
neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a ztotožnil se rovněž s
právním posouzením věci soudem prvního stupně, tj. s právními závěry, které
soud prvního stupně přijal ve vztahu k zamítavému výroku ohledně částky
52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o.s.ř. Na existenci vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
usuzuje z toho, že soud prvního stupně a ani odvolací soud neprovedl jím
navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, kterým by prokázal své tvrzení, že nájemné
z předmětného bytu bylo v žalované době (od března 1997 do května 2003)
minimálně 1.000,- Kč měsíčně. Zde podotkl, že částkou 302,- Kč měsíčně bylo
nájemné stanoveno téměř před třiceti léty. Prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru,
který soud prvního stupně a potažmo odvolací soud učinil ve vztahu k žalovaným
poplatkům z prodlení z přisouzených částek s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč.
zák.“). V této souvislosti zdůraznil, že žalovaní byli dopisy z
19. prosince 1997 a ze 14. prosince 1999 upozorněni, že jediným vlastníkem
předmětného domu a tudíž pronajímatelem bytu byl a je úpadce, přičemž jeho
vlastnické právo bylo doloženo připojeným výpisem z katastru nemovitostí.
Vzhledem k uvedeným písemnostem museli mít žalovaní přinejmenším pochybnost o
tom, kdo je oprávněn nájemné z bytu vybírat. Jestliže přesto nevěděli, kdo je
pronajímatelem bytu, mohli částky z titulu nájemného skládat do „úřední“
úschovy a tím by se vyhnuli nebezpečí vzniku povinnosti platit poplatky z
prodlení. Žalobce je také přesvědčen, že uložil-li soud zaplatit žalovaným
dlužné nájemné, měl jim rovněž uložit, aby zaplatili poplatek z prodlení, neboť
podle jeho názoru nemůže soud poplatek z prodlení snížit či dokonce nepřiznat.
Zde upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 25
Cdo 2895/99, podle něhož požadavek věřitele na zaplacení úroků z prodlení nelze
pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy
existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním
řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. února 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel žalobce, nemůže být dovolání v dané věci přípustné proto, že
napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu
prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo ohledně nároků na zaplacení částky
52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení rozhodnuto jinak než v prvním
(odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo ohledně těchto
nároků o rozsudky zamítavé).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
V projednávané věci použil dovolatel ve vztahu k výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 52.350,- Kč a
žalovaných poplatků z prodlení z této částky, dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř., jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na naplnění této vady
usuzuje z toho, že soud prvního stupně a ani odvolací soud neprovedl jím
navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, kterým by prokázal své tvrzení, že nájemné
z předmětného bytu bylo v žalované době (od března 1997 do května 2003)
minimálně 1.000,- Kč měsíčně. Dovolatel však přehlíží, že k vadám podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Lze proto uzavřít, že dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných
poplatků z prodlení z této částky, není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), dovolání proti zmíněnému výroku podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je
ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
ohledně žalovaného poplatku z prodlení s přisouzených částek, založen na
právním závěru, že – z důvodů tam uvedených – lze pokládat tento žalobní
požadavek za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák. Dovolatelka správnost uvedeného právního závěru v dovolání zpochybnila.
Zde je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov.
např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod
C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18.
listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo
866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února
2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně
relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na
straně žalobců, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné
okolnosti také náležitě zhodnotil. Dovolací soud dospěl k závěru, že v
projednávané věci takto odvolací soud nepostupoval, a proto napadenému
potvrzujícímu rozhodnutí přisoudil zásadní právní význam pro řešení otázky, zda
požadavek na zaplacení žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek lze
pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí v tomto směru zásadně právně významné,
stává se tím dovolání proti zmíněné části potvrzujícího výroku týkajícího se
věci samé (žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek) přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Na jiném
místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že z ustanovení § 242 odst.
3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkajícího se
žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek existence uvedených vad
tvrzena nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu
o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k příslušenství pohledávky
(pohledávky z titulu dlužného nájemného) v podobě poplatku z prodlení z
přisouzených částek.
Podle § 685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou,
kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu
určitou nebo bez určení doby užívání. Podle § 686 odst. 1 obč. zák. nájemní
smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání
a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo
jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu. Podle § 696 odst. 2 obč.
zák. se úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo záloha na ně platí
spolu s nájemným, nebude-li účastníky dohodnuto nebo právním předpisem
stanoveno jinak. Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit
pronajímateli poplatek z prodlení (§ 697 obč. zák.). Podle § 2 nařízení vlády
č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše poplatku z prodlení činí za
každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i
započatý měsíc prodlení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe dovodila, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí
být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva
je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084
ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud České
republiky v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001,
uveřejněném pod C 1046 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rovněž
dovodil, že uplatnění práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům
dlužníka není samo o sobě zneužitím práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V
rozsudku, na nějž v dovolání odkázal dovolatel, tj. v rozsudku ze dne 29.
března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku
2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn
rovněž pod C 375 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší
soud dovodil (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), že požadavek věřitele na
zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s
dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná
a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze
takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační
charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej
dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků
vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval
likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Z
uvedeného vyplývá, že ustálená soudní praxe připustila, že ve vztahu k
požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 22.
září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené
právní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na povinnost zaplatit poplatek z
prodlení v případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu. K tomuto právnímu názoru se přiklání také v projednávané věci.
V projednávané věci zastává Nejvyšší soud názor, že při posouzení věci podle
§ 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud – v rozporu s uvedenou judikaturou –
nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím právně významným okolnostem. Nijak se
totiž nevypořádal se skutkovým zjištěním, že žalovaný byl žalobcem opakovaně, a
to s vysvětlením situace, písemně vyzván k placení nájemného na účet úpadce a
že dokonce mu byl i zaslán výpis z katastru nemovitostí osvědčující vlastnické
právo úpadce k předmětnému domu. Tato skutková zjištění jsou nepochybně právně
významná při úvaze, zda jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to
proto, že z nich vyplývá, kdo by mohl být pronajímatelem bytu a komu tudíž mělo
být nájemné placeno. Bylo-li nájemné i poté placeno jinému subjektu (vedlejší
účastnici), nemohli být žalovaní – vzhledem k uvedeným okolnostem – neochvějně
přesvědčeni, že platí nájemné vlastníku domu a pronajímateli bytu. Lze
přisvědčit žalobci v názoru, že v případě pochybností (ty u nich na základě
zaslaných písemností přinejmenším vzniknout mohly) měli žalovaní využít
institutu „úřední“ úschovy. Jestliže se odvolací soud při posouzení věci podle
§ 3 odst. 1 obč. zák. uvedenými okolnostmi prospívajícími žalobci nezabýval (ve
skutečnosti je opomenul), lze jeho právní posouzení věci pokládat za neúplné a
tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy v
tomto směru použit opodstatněně.
Za této situace dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí a věc
mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil – v tomto rozsahu – k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu