26 Cdo 781/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce S. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. p. a.s., o náhradu
škody 623.440,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C
99/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 1.12.2004, č. j. 21 Co 489/2004-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1.12.2004, č.j. 21 Co
489/2004-109, potvrdil v odvoláním napadené části (výrok II. a III.) rozsudek
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29.6.2004, č.j. 10 C 99/2002-90, jímž
tento soud ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku
79.681,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, ve výroku II. pak ohledně
zbývající částky 543.759,- Kč žalobu zamítl a ve výroku III. rozhodl o tom, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal
rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ust. § 212 o.s.ř. v mezích, ve
kterých se odvolatel přezkumu domáhal, a dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí je přes dílčí nepřesnosti věcně správné, když neshledal, že by
řízení bylo postiženo vadami, k nimž přihlíží podle ust. § 212a odst. 5 o.s.ř. Dle odvolacího soudu nárok založený § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. zakládá
poškozenému přímý nárok proti pojistiteli, aby mu pojistitel poskytl plnění
podle § 6 cit. zák. Nárok poškozeného nemá povahu nároku na náhradu škody a
pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu místo škůdce. V řízení bylo
dle odvolacího soudu zjištěno, že vozidlo, jehož provozem došlo ke škodě, bylo
pojištěno. Předmětem řízení tedy nebyl nárok vyplývající z ust. podle § 24
odst. 2 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb. (jak dovozoval okresní soud), který by
zakládal poškozenému právo na plnění v případech, jde-li o škodu způsobenou
provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Toto
plnění poskytuje Česká kancelář pojistitelů (§ 18 odst. 2 písm. a/ a § 24 odst. 2 cit. zák.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že s fyzickou osobou, která je statutárním orgánem společnosti s ručením
omezeným, nelze platně sjednat pracovněprávní vztah (kterým je i dohoda o
pracovní činnosti podle § 232 a násl. zák. práce) tak, aby druhem práce byl
výkon povinností vyplývajících z funkce statutárního orgánu. Vztah mezi
statutárním orgánem a společností je vztahem obchodněprávním (§ 261 odst. 3
písm. f/ obch. zák.), který se řídí částí třetí obchodního zákoníku, kterou se
řídí i závazkové vztahy mezi společností nebo družstvem a osobou, která je
statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem. Tím je vyloučeno
uzavření pracovněprávního vztahu s druhem práce totožným s výkonem funkce
statutárního orgánu. Odvolací soud dále uvedl, že obsah činnosti jednatele není
vyčerpán jen žalobcem citovanými ustanoveními obchodního zákoníku. Výkon funkce
jednatele jako statutárního orgánu obchodní společnosti svým obsahem
představuje jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení
společnosti. Dle odvolacího soudu žalobce vylíčil obsah náplně funkce ředitele
provozovny tak, že organizoval práci, zajišťoval zákazníky, materiál na opravy,
měl na starosti ekonomiku provozovny. Takto vymezený obsah činnosti žalobce ve
funkci ředitele provozovny nepředstavuje jiný druh práce, než obsah funkce
jednatele. Proto je dohoda o pracovní činnosti neplatná podle ust. § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Odvolací soud dále uvedl, že se statutárním orgánem je
ovšem možno uzavřít pracovní poměr, kde druhem výkonu práce bude jiná činnost
než výkon funkce statutárního orgánu. Pokud žalobce tvrdil, že obsahem jeho
činnosti na základě dohody o pracovní činnosti byl i vlastní výkon práce v
autoopravárenství, pak odvolací soud dospěl k závěru, že na výkon této činnosti
nebyla dohoda o pracovní činnosti uzavřena.
Jestliže nebylo v písemné dohodě
sjednáno, že žalobce bude vykonávat i vlastní práci v autoservisu (tedy práce,
které by již nebylo možno podřadit pod činnost statutárního orgánu), není
případná ústní dohoda platná (§ 242 odst. 2 zák. práce) a žalobce nemůže z této
dohody dovozovat svůj nárok.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně
správné potvrdil.
Dovoláním daným na poštu dne 9.2.2004, doručeným soudu prvního stupně dne
9.2.2004, napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost
dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod
spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání zejména uvedl, že odvolací soud svou úvahu a
tom, proč mu nebyla přiznána částka 543.759,- Kč, představující ušlou odměnu
vyplývající z dohody o pracovní činnosti ze dne 2. 11. 1999, opřel o některé
judikáty, které se zabývají tím, že jednatel společnosti s.r.o. může či nemůže
být ke společnosti v pracovním nebo obdobném poměru, popř. za jakých podmínek.
Dovolatel je toho názoru, že je třeba v konkrétním případě vždy zkoumat, zda
nedochází ke střetu zájmů mezi společností a jejím statutárním orgánem. V
dohodě o pracovní činnosti ze dne 2.11.1999 se zavázal provádět od 1.1.2000
práci ředitele provozovny autoservisu H. K. Obsahem činnosti ředitele, byla,
jak uvedl dovolatel při dokazování před Okresním soudem v Hradci Králové,
organizace práce, zajišťování zákazníků, zajišťování materiálu na opravy,
starost o ekonomiku provozovny, sjednávání zakázek, což nepředstavuje jiný druh
práce než obsah funkce jednatele, zároveň ale byl náplní práce ředitele
provozovny i vlastní výkon práce v autoopravárenství. Krajský soud tuto
skutečnost zcela účelově oddělil od předchozích činností a uvedl, že na výkon
této činnosti nebyla dohoda o pracovní činnosti uzavřena a tuto skutečnost
nelze dovodit ani výkladem dohody z 2.11. 1999. Dovolatel dále uvedl, že
odvolací soud správně doplnil názor soudu prvního stupně, že ustanovení o
sjednané odměně ve výši 27 % z celkových tržeb odpovídá úpravě dohod o pracích
konaných mimo pracovní poměr. Dovolatel je toho názoru, že dohoda o pracovní
činnosti je platným právním úkonem, neboť náplň práce podle dohody nebyla
totožná s výkonem funkce jednatele firmy, a navrhl proto, aby byl rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze uvedl, že se naprosto ztotožnil s
rozsudky soudů obou stupňů, a to včetně jejich odůvodnění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze se jimi zabývat
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné,
neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3
o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
(odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně dovolací důvod uvedený v ust.
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací
soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem,
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, se kterou
spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání lze
dovodit, že je toho názoru, že obsahem jeho funkce ředitele na základě dohody o
pracovní činnosti ze dne 2.11.1999 byla nejen organizace činnosti společnosti,
zajišťování zákazníků, materiálů na opravy, starost o ekonomiku provozovny,
sjednávání zakázek, ale i výkon práce v autoservisu, a že tedy předmětná dohoda
je platným právním úkonem.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle,
jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 21.10.1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v
sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např.
rozsudků ze dne 31.1.2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19.8.2001, sp.zn. 20
Cdo 2187/99 a ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46
v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a usnesení ze dne
31.10.2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5.12.2002, sp.zn. 26 Cdo 1792/2002,
ze dne 25.9.2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25.3.2004, sp. zn. 20 Cdo
261/2003, ze dne 27.5.2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003 a ze dne 7.10.2004, sp.zn.
26 Cdo 1881/2003). Otázka, zda náplní funkce ředitele dle dohody o pracovní
činnosti ze dne 2.11.1999 bylo i provádění autoopravárenství, je proto otázkou
skutkovou.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního
posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových
zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový
základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout
(námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze
tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
(nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu ust. § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je
přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní.
V daném případě dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že náplní funkce
ředitele provozovny byla organizace práce, zajišťování zákazníků, materiálu na
opravy, starost o ekonomiku provozovny, naopak náplní této funkce dle závěru
odvolacího soudu nebylo samotné autoopravárenství. Pokud s ohledem na takto
zjištěný skutkový stav dospěl odvolací soud k závěru, že předmětná dohoda o
pracovní činnosti je neplatná podle ust. § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce,
neboť obsah činnosti žalobce ve funkci ředitele provozovny nepředstavuje jiný
druh práce, než obsah funkce jednatele, nelze tomuto posouzení vytýkat, že by
bylo v rozporu s hmotným právem či judikaturou (srov. např. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 21.4.1993, sp.zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4.11.2004, sp.zn. 21 Cdo 1634/2004, usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 15.1.2003, sp.zn. 21 Cdo 963/2002).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí
odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a
proto je podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ust. § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a na
skutečnost, že žalovanému s ohledem na obsah jeho vyjádření k dovolání žádné
prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu