27 Cdo 1078/2023-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně ZVVZ ENGINEERING, a. s., se sídlem v Milevsku, Sažinova 1339, PSČ 399 01, identifikační číslo osoby 25696882, zastoupené Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Tomáši Dunovskému, bytem ve Strakonicích, Arch. Dubského 987, PSČ 386 01, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, PSČ 619 00, o zaplacení 3.034.680 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 351/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 54/2022-286, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.120 Kč, k rukám jeho zástupce.
[1] Žalobkyně se po žalovaném domáhá žalobou na náhradu škody doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 27. 9. 2019 zaplacení částky 3.034.680 Kč s příslušenstvím.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 12. 2021, č. j. 13 Cm 351/2019-232, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 3.034.680 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. od 12. 10. 2019 do zaplacení (výrok
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Dovolání není přípustné pro řešení otázky odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou dovolatelce porušením péče řádného hospodáře, jíž byl žalovaný – jakožto člen a předseda představenstva dovolatelky – povinován, neboť závěr odvolacího soudu (podle něhož žalovaný své povinnosti neporušil a není tak povinen hradit dovolatelce škodu jí vzniklou) odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu [viz například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.
9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015 (uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, či ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1668/2019, a další rozhodnutí v nich citovaná].
[6] Dovolatelka spatřovala porušení povinností žalovaného (představující porušení povinností při výkonu funkce a současně příčinu vzniklé škody) v tom, že žalovaný (jako předseda představenstva dovolatelky a její generální ředitel) dal pokyn k proplacení dvou faktur, ačkoliv práce jimi účtované nebyly provedeny.
[7] Jestliže podle skutkových závěrů odvolacího soudu žalovaný pokyn k proplacení dotčených faktur nedal, nedopustil se jednání, jež mu dovolatelka vytýká, v němž spatřuje porušení povinností při výkonu funkce a jímž také vymezila skutek, který byl předmětem řízení, pak závěr odvolacího soudu (podle kterého žalovaný není povinen nahradit dovolatelce jí vzniklou škodu) odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
[8] Pro posouzení přípustnosti dovolání je pak bez právního významu tvrzení dovolatelky, že žalovaný porušil své povinnosti tím, že nekontroloval činnost jemu podřízených osob, a to již proto, že touto námitkou ve své podstatě odvolacímu soudu vytýká, že jí měl žalovanou částku přiznat na základě jiného než žalobou vymezeného skutkového stavu (za porušení jiné povinnosti). Nehledě k řečenému je ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zjevné, že dovolatelka měla nastaven vícestupňový systém řízení, včetně určení osob odpovědných za jednotlivé úkony a kroky, a tedy i kontrolní mechanismy nad činností delegovanou představenstvem na nižší stupně řízení.
[9] Tvrdí-li nyní dovolatelka, že žalovaný celou záležitost „zkonstruoval“ a „příkazy k úhradám“ dávat nemusel (bod 16 dovolání), předestírá Nejvyššímu soudu zcela odlišný „příběh“, než který učinila předmětem tohoto řízení.
Otázka, zda se žalovaný snad dopustil jiného (než v žalobě vymezeného) jednání a zda lze takové případné jednání hodnotit po právní stránce jako porušení povinností při výkonu funkce, je pro posouzení projednávané věci bez právního významu.
[10] Dovolání nečiní přípustným ani námitka, podle níž je napadené rozhodnutí překvapivé.
[11] Z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu se k tzv. překvapivosti rozhodnutí (mimo jiné) podává: 1) Soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. 2) Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.
O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat. 3) Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník řízení tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky.
4) Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z toho, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně, a ostatní účastníci se vyjadřují k argumentaci obsažené v odvolání. Žádný z účastníků v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.
5) Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně. Za mnohá rozhodnutí srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, či ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I.
ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14.
[12] Odvolací soud v projednávané věci shora uvedené principy respektoval. Dokazování doplnil k posouzení téže otázky, jež byla předmětem rozhodování před soudem prvního stupně, a to o výslech svědkyně, jejíž slyšení žalovaný navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně.
Ostatní skutečnosti
(absence pokynů k proplacení faktur za obě objednávky, nepodepsání druhé objednávky či nevědomost o tom, že platby za obě faktury dodavatelky byly provedeny bez reálného protiplnění) byly v průběhu řízení (nejméně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) žalovaným namítány, byly podrobeny odvolacímu přezkumu a dovolatelka měla možnost se k nim vyjádřit (což také učinila, srov. její vyjádření na č. l. 251 spisu). Dovolatelka tak mohla být napadeným rozhodnutím zklamána, ale nikoliv překvapena.
[13] Konečně dovolání nečiní přípustným ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
[14] Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv účastníků řízení.
Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 40/2016, či ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 667/2018).
[15] V projednávané věci není pochyb o tom, že napadené rozhodnutí, jehož odůvodnění ostatně odpovídá požadavkům § 157 o. s. ř., nepřezkoumatelné (ve smyslu shora popsaném) není.
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.