U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelky D. K., zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem
v Havířově, Elišky Krásnohorské 1305/18, PSČ 736 01, za účasti 1) SC Servis, s.
r. o., se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, PSČ 130 00, identifikační
číslo osoby 46709088, a 2) J. Š., obou zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, PSČ 141 00, o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 21 Cm 208/2004, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 27. dubna 2015, č. j. 14 Cmo 298/2010-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2010, č. j. 21 Cm 208/2004-108,
zamítl žádost navrhovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I.),
zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na mimořádné valné
hromadě prvního účastníka, společnosti SC Servis, s. r. o. (dále jen
„společnost“), konané dne 2. září 2004, jimiž bylo rozhodnuto o změně
společenské smlouvy a zvýšení základního kapitálu (výrok II.), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl opakovanou žádost
navrhovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů (první výrok), k odvolání
navrhovatelky usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve
výroku III. ohledně výše nákladů řízení změnil, jinak potvrdil (druhý výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, a to (posouzeno podle obsahu dovolání) proti
jeho prvnímu a druhému výroku, podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“).
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení,
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to
zákon (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu o žádosti o
ustanovení zástupce z řad advokátů není rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení; dovolání tudíž nemůže být přípustné podle § 237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí pak nezakládá ani § 238a o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení,
Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Odvolací soud neshledal důvodným návrh na přerušení řízení podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř., jenž dovolatelka odůvodnila probíhajícími řízeními o
mimořádných opravných prostředcích – žalobách pro zmatečnost a o obnovu řízení
– proti pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2007,
č. j. 21 Cm 184/2004-164, a Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2009, č.
j. 14 Cmo 125/2008-21, jimiž byla vyřešena otázka významná pro rozhodnutí soudu
v projednávané věci, a to že L. K. nebyl v den své smrti společníkem
společnosti.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že smyslem ustanovení § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud
posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky
původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam
pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší,
by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem
na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na
celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Dovolací
soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě
její zjevné nepřiměřenosti.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo
658/2015, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, či ze dne 27. srpna
2015, sp. zn. 29 Cdo 920/2015, či dovolatelkou citované rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a ze dne 29. června
2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna
2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, a ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo
1868/2014.
Uzavřel-li odvolací soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci
(délka řízení přesahující 10 let, absence nových relevantních tvrzení ze strany
dovolatelky, právní moc rozhodnutí řešících otázku významnou i pro posouzení
projednávané věci, jakož i zachování práva podat v případě „revize“ dotčených
rozhodnutí žalobu o obnovu řízení i v projednávané věci) není na místě přerušit
řízení v projednávané věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., postupoval v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu