USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatelky REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25872478, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, o zrušení výmazu z obchodního rejstříku a o obnovení likvidace WINTER - HAAS spol. s r. o., v likvidaci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 22/2023, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2024, č. j. 19 Cmo 39/2023-33, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Návrhem ze dne 13. 3. 2023 se navrhovatelka domáhá zrušení výmazu WINTER - HAAS spol. s r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 49096737 (dále též jen „společnost“), z obchodního rejstříku, a to mimo jiné z důvodu zjištění existence neznámého majetku společnosti podle § 209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 4. 2023, č. j. 38 Cm 22/2023-9, řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť o zrušení výmazu společnosti z obchodního rejstříku ze stejného důvodu, tj. z důvodu zjištění existence stejného neznámého majetku společnosti, již dříve rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 2. 5. 2011, č. j. 39 Cm 47/2011-11, které
nabylo právní moci dne 24. 5. 2011 (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok III.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že dovolacím soudem již vyřešená otázka existence překážky věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř. má být posouzena jinak, neboť v projednávané věci lze považovat předchozí rozhodnutí soudů za „nulitní“. Podle dovolatelky by se tak „daná rozhodovací praxe měla změnit“.
[6] Dále dovolatelka, odkazujíc na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2269/2008, vytýká odvolacímu soudu, že „dostatečně nezvážil“, zda se skutečně jedná o totožnou věc, neboť „totožnost věci je dána totožností personální a identitou předmětu řízení“.
[7] Nejvyšší soud při výkladu dovolatelkou předložené otázky existence překážky věci pravomocně rozhodnuté formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví. Tato překážka znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008].
[8] Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. V posuzovaném případě lze konstatovat, že odvolací soud vyhodnotil existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté v intencích shora citované judikatury, když správně uzavřel, že „navrhovatelka se domáhá zrušení výmazu společnosti ze stejných důvodů, pro které byl již v roce 2011 výmaz společnosti zrušen na návrh jiného navrhovatele“. Jelikož u dříve vydaného pravomocného rozhodnutí se jedná o rozhodnutí o osobním stavu vydané v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, je jeho výrok podle § 159a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, závazný pro každého, tudíž i pro dovolatelku (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3039/2022, uveřejněného pod č. 42/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, odst. 36 odůvodnění).
[9] Tvrdí-li dovolatelka, že by bylo možné dříve vydaná soudní rozhodnutí považovat za „nulitní“, opomíjí, že občanské soudní řízení vychází z principu závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí nejen pro účastníky řízení, ale i pro všechny orgány. Přezkum soudních rozhodnutí je zásadně možný jen na základě řádných či mimořádných opravných prostředků tak, jak jsou v procesních předpisech upraveny.
Z toho ovšem plyne, že i věcně nesprávná soudní rozhodnutí, která byla vydána v rámci pravomoci soudu, jsou poté, co nabyla právní moci, závazná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003).
[10] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že soudy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, „nedostatečně vyhodnotily protiprávnost vyvedení nemovitostí ze společnosti“, přičemž „současný stav věci odůvodňuje možnost se věcí zabývat, jelikož není zcela totožný se stavem, kdy rozhodoval o věci soud v předchozím řízení“.
[11] Dovolatelka totiž přehlíží, že uvedenou otázkou se již soudy zabývaly v řízení o jejím předchozím návrhu na zrušení zápisu výmazu společnosti z obchodního rejstříku ze dne 23. 7. 2021. Odvolací soud dospěl v usnesení ze dne 10. 11. 2021, č. j. 7 Cmo 268/2021-52, k závěru, podle něhož věděl-li likvidátor o výsledcích civilních a trestních soudních řízení (což vyplývá z konečné zprávy o likvidaci společnosti), potom „nepředstavuje dovolatelkou předestřený odlišný výklad odůvodnění trestního rozsudku a jeho dopadů skutečnost, která by vyhovění návrhu opodstatnila“. Od citovaného rozhodnutí odvolacího soudu tak k dovolatelkou tvrzené změně nedošlo.
[12] Jelikož bylo řízení zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení otázky týkající se „existence neznámého majetku společnosti“ podle § 209 o. z., při jejíž formulaci dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016, dovodil, že likvidátor společnosti věděl o předmětných nemovitostech. Dovolatelka se domnívá, že v takovém případě by likvidátor „na základě své povinnosti péče řádného hospodáře musel o takový majetek vést spor“. Rovněž by likvidátor „neměl přikročit k podání návrhu na výmaz společnosti z veřejného rejstříku“.
[13] Přesto pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že uvedenou otázkou se již zabýval v usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 929/2022, přijatém v řízení o předchozím návrhu dovolatelky na zrušení zápisu výmazu společnosti z obchodního rejstříku ze dne 23. 7. 2021. Nejvyšší soud uzavřel, že o předmětné nemovitosti, kvůli nimž nyní dovolatelka navrhuje opětovně zrušit výmaz společnosti z obchodního rejstříku, byl již dříve za účasti společnosti veden spor (řízení vedená u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 65/2011 a sp. zn. 5 C 169/2010).
Podal-li likvidátor společnosti návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, bylo takové rozhodnutí plně v jeho působnosti. Povinností likvidátora za takové situace totiž bylo, aby posoudil, zda další vedení sporu, a tedy i případné prodloužení likvidace je, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (např. pravděpodobný výsledek sporu, jeho očekávané trvání, sporem vyvolané zvýšení nákladů likvidace apod.), v zájmu společnosti či nikoli.
Dospěl-li likvidátor k závěru, že je pro společnost (její věřitele a společníky) výhodnější spor (dále) nevést, a podal-li návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, odpovídá, nepostupoval-li s péčí řádného hospodáře, za škodu způsobenou takovým rozhodnutím věřitelům společnosti nebo jejím společníkům. Tato případná odpovědnost likvidátora však není důvodem k postupu podle § 209 odst. 1 o. z. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.