27 Cdo 1950/2017-386
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem, se sídlem v
Šumperku, Blahoslavova 1165/4, PSČ 787 01, proti žalované OTEX Bludov s. r. o.,
se sídlem v Šumperku, Potoční 3055/40b, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby
25898531, zastoupené Mgr. Helenou Koudelkovou, advokátkou, se sídlem ve
Vyškově, Jiráskova 284/10, PSČ 682 01, o zrušení účasti společnice ve
společnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp.
zn. 30 Cm 121/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 4. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 348/2016-345, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 348/2016-345,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
30 Cm 121/2015-310, zrušil účast žalobkyně v žalované (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Vyšel přitom mimo jiné z toho, že:
1) Žalobkyně je od roku 2007 společnicí žalované s podílem o velikosti
33 %. Dalšími společníky žalované jsou T. K. s podílem o velikosti 33 % a L. Ch. s podílem o velikosti 34 %. 2) V době od 28. 7. 2011 do 7. 12. 2012 byla žalobkyně jednatelkou
žalované. Z této funkce žalobkyně odstoupila. 3) Žalobkyně se od konce roku 2012 dlouhodobě a opakovaně domáhala po
žalované sdělení zejména ekonomických informací a zpřístupnění dokladů o
činnosti žalované, a to včetně úplného účetnictví společnosti a seznamu
odběratelů a dodavatelů. 4) Žalovaná žalobkyni odmítá sdělit informace a poskytnout doklady
týkající se jejích odběratelů a dodavatelů a zpřístupnit úplné účetnictví,
sdělila jí pouze základní informace a zpřístupnila jí pouze některé doklady,
jako např. účetní závěrky. 5) Po úmrtí J. K. fakticky (z hlediska výroby) i právně (jednání za
žalovanou) žalovanou vedl L. K., manžel žalobkyně, který byl z funkce manažera
odvolán jednateli žalované T. K. a L. Ch. dopisem ze dne 7. 12. 2012. 6) Žalobkyně navrhovala ukončení své účasti v žalované jak převodem
svého podílu na ostatní společníky, tak dohodou společníků, avšak tyto návrhy
byly T. K. a L. Ch. odmítnuty. 7) V rámci mimosoudních jednání žalovaná nabízela žalobkyni naturální
vypořádání spočívající v nabytí majetku žalované, a to zásob materiálu v
hodnotě 488.506 Kč, zásob hotových výrobků v hodnotně 1.849.807 Kč a
nemovitostí – výrobního a skladového objektu „ areál B.“, včetně funkčně
souvisejících pozemků v hodnotě cca 1.000.000 Kč. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že dlouhodobé odmítání
poskytování informací žalobkyni představuje znemožňování výkonu práv
společnice, zejména práva na kontrolu, a je dostatečným důvodem, proč po
žalobkyni nelze spravedlivě požadovat další setrvání v žalované ve smyslu § 205
zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Soud zároveň zohlednil, že
jak žalobkyně, tak shodně žalovaná chtějí, aby žalobkyně nadále nebyla
společnicí žalované. Vzal v úvahu rovněž skutečnost, že žalobkyně dlouhodobě
nehraje v žalované žádnou významnou roli, jejím odchodem žalovaná tudíž nic
neztratí. Zrušení účasti žalobkyně v žalované, i s ohledem na zjevně
antagonistické vztahy mezi společníky, naopak shledal v konečném důsledku za
přínosné a pozitivní i pro žalovanou, včetně „všech jejích společníků“. Za nedůvodnou shledal soud prvního stupně argumentaci žalované, podle níž
požadované informace žalobkyni neposkytuje z obavy jejich možného zneužití v
neprospěch žalované s ohledem na to, že manžel žalobkyně L. K. se angažuje ve
společnosti TEXOTECH s. r. o., v níž je jediným společníkem a jednatelem jeho
bratr J. K. a na niž již dříve převedl nejvýznamnější zakázky žalované. Jednatelé žalované podle soudu mohou omezit poskytnutí informací pouze z důvodů
uvedených v § 156 odst. 1 z. o. k., ty však v daném případě naplněny nejsou.
O
tvrzených skutečnostech navíc žalovaná věděla již v roce 2012, avšak neučinila
nic pro to, aby se ochránila před následky případného nekalosoutěžního jednání. Soud prvního stupně neshledal (žalovanou tvrzený) důvod pro zachování účasti
žalobkyně v žalované spočívající v údajné nemožnosti výplaty vypořádacího
podílu ani z vlastních, ani z cizích zdrojů. Žalovaná sama potvrdila, že
vlastní majetek, bez kterého je schopna se obejít bez ohrožení její existence,
a který proto může zpeněžit za účelem výplaty vypořádacího podílu. Žalovaná ani
neprokázala nemožnost výplaty vypořádacího podílu z cizích zdrojů. Vyjádření
Komerční banky, a. s., která odmítla poskytnout žalované úvěr na nákup podílu
žalobkyně v žalované, považoval soud za nepodstatné, odkazuje na § 149 odst. 1
z. o. k., podle něhož je vyloučen převod podílu na samotnou společnost. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zrušení účasti
žalobkyně v žalované zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud měl za to, „že za situace, kdy na jedné straně nelze vyloučit
možnost důvodného odepření poskytnutí požadovaných informací a na druhé straně
má společník právo si povinnost k poskytnutí informací ‚vyžalovat‘ v řízení k
tomu určeném, je žaloba o zrušení účasti společníka ve společnosti z důvodu
neposkytování požadovaných informací předčasná, nepokusil-li se předtím
společník o postup dle ustanovení § 156 odst. 2 z. o. k. Je totiž nutno mít na
zřeteli, že ukončení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným, která
má zpravidla pouze několik málo společníků, je vždy podstatným zásahem do
poměrů této společnosti, protože takovému společníkovi je třeba vyplatit
vypořádací podíl ve výši dosahující obvykle několika desítek procent vlastního
kapitálu a splnění této povinnosti, pokud je vůbec možné, může vést až k zániku
společnosti. Společník, který není spokojen se svým postavením ve společnosti,
by proto měl vyčerpat všechny jiné možnosti, které mu zákon poskytuje předtím,
než se k tomuto ‚ultima ratio‘ uchýlí“. Odvolací soud tak dospěl k závěru, podle něhož „vidí-li tedy žalobkyně skutečně
jako důvod, pro který na ní nelze spravedlivě požadovat setrvání v žalované
společnosti, v ‚pouhém‘ neposkytování některých jí požadovaných informací (a
jiný důvod soud prvního stupně neshledal), je namístě, aby nejprve vyvolala
soudní řízení o žalobě podle § 156 odst. 2 z. o. k., v němž se bude soud
zabývat posouzením důvodnosti odmítavého stanoviska žalované, a teprve bude-li
v tomto řízení úspěšná, soudní rozhodnutí však nebude žalovaná respektovat,
bude zde jednoznačný důvod pro ukončení její účasti ve společnosti soudem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené), zda se společník
může u soudu domáhat zrušení své účasti ve společnosti s ručením omezeným pro
dlouhodobé porušování jeho práva na informace teprve poté, kdy mu byla ochrana
tohoto práva přiznána soudním rozhodnutím podle § 156 odst. 2 z. o. k. a
společnost soudní rozhodnutí odmítla respektovat. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud zcela pominul, že soud prvního stupně
provedl rozsáhlé dokazování k otázce důvodnosti odmítavého stanoviska žalované
k poskytování informací dovolatelce a že se s touto otázkou vypořádal jako s
otázkou prejudiciální. Dovolatelka má za to, že odvolacím soudem formulovaná povinnost upřednostnit
návrh na rozhodnutí soudu o žalobě na poskytnutí informace před návrhem na
ukončení účasti ve společnosti z důvodu dlouhodobého a opakovaného neposkytnutí
informací nemá oporu v zákoně. Podání obou návrhů je zcela v dispozici
společníka a každý z těchto návrhů má svůj rozdílný důvod a také svůj rozdílný
účel. Žaloba podle § 156 z. o. k. řeší podle dovolatelky konflikt „ex post“, vztahuje
se vždy ke konkrétní požadované informaci a společnosti je soudem případně
uloženo pouze poskytnutí té informace, které se soudní řízení týkalo. Poskytnutí další informace, byť stejného charakteru, jen za jiné období, už
soudní rozhodnutí společnosti neukládá, z čehož vyplývá, že ohledně takové
informace by bylo nutné podat další žalobu. I kdyby společnost opakovaně
odmítala poskytovat společníkovi jím požadované informace a společník by se
svého práva na informace musel domáhat opakovanými žalobami, nemohl by podle
dovolatelkou zpochybněného závěru odvolacího soudu úspěšně u soudu navrhnout
zrušení své účasti ve společnosti, pokud by společnost jednotlivá soudní
rozhodnutí respektovala a informace na základě nich společníkovi poskytovala. Podle dovolatelky „skutečnost, kdy na základě podání návrhu na poskytnutí
informací a následného řízení může navrhovatel utrpět škodu“ (v případech, kdy
během řízení o návrhu na poskytnutí informací dochází ke snižování vlastního
kapitálu společnosti, a tím i hodnoty případného vypořádacího podílu), „ačkoli
by dle zákona o obchodních korporacích mohl využít jiných nástrojů, vylučuje
obligatorní podání návrhu na poskytnutí informací dle § 156 z. o. k.“. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že zruší účast dovolatelky v žalované. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího
soudu je „zcela správný a je i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu“. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu § 205
odst. 1 z. o. k., v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené.
Dovolání je důvodné.
Podle § 205 odst. 1 z. o. k. společník může navrhnout, aby soud zrušil jeho
účast ve společnosti, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti
setrval; to neplatí, jedná-li se o jediného společníka.
Podle § 155 z. o. k. společník má právo na valné hromadě i mimo ni požadovat
od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti,
kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a další práva na informace
určená společenskou smlouvou; to platí obdobně pro společníkova zástupce,
bude-li zavázán alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník a společnosti
tuto skutečnost doloží.
Podle § 156 z. o. k. jednatelé mohou poskytnutí informace podle § 155 zcela
nebo zčásti odmítnout jen tehdy, pokud
a) jde o utajovanou informaci podle jiného právního předpisu,
b) je požadovaná informace veřejně dostupná (odstavec 1).
V případě sporu rozhodne na návrh společníka o tom, zda je společnost povinna
informaci poskytnout, soud; k právu uplatněnému po uplynutí 1 měsíce ode dne
oznámení o odmítnutí poskytnutí informace se nepřihlíží (odstavec 2).
Až do 31. 12. 2013 upravoval právo společníka domáhat se zrušení své účasti ve
společnosti s ručením omezeným § 148 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jenž určoval, že:
Společník nemůže ze společnosti vystoupit, může však, nejde-li o jediného
společníka, navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti, nelze-li na
něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval. Ustanovení § 113 odst. 5
a 6 platí obdobně.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu posledně citovaného ustanovení
se podává, že:
1) Při rozhodování o ukončení účasti společníka ve společnosti musí soud
dbát jak na to, aby odepřením uplatňovaného práva nedošlo k neodůvodněnému
zásahu do poměrů navrhovatele, tak na to, aby jeho přiznáním nedošlo k
neúměrnému zásahu do práv společnosti, popřípadě jejích společníků. Ochrana
poskytovaná soudem se musí vztahovat nejen na navrhovatele, ale i na společnost
a ostatní společníky. V tom směru musí soud zejména dbát na to, aby újma
způsobená kterékoli ze zúčastněných osob nebyla nepřiměřená, tj. aby důsledky
zásahu do poměrů společnosti nebyly podstatně závažnější, než újma vzniklá
navrhovateli z nepřiznání práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
3. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2084/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2006, sp. zn. 29 Odo 275/2005).
2) Pro posouzení podmínek ke zrušení účasti společníka ve společnosti
není rozhodující, jak se choval společník (navrhovatel) ve vztahu ke
společnosti, rozhodující je, jak se chovala společnost a její společníci k
navrhovateli. Hodnocení chování navrhovatele ke společnosti by bylo namístě
teprve tehdy, pokud by soud shledal důvody pro ukončení účasti společníka ve
společnosti a vážil, zda by na jedné straně odepřením uplatňovaného práva
nedošlo k neodůvodněnému zásahu do poměrů navrhovatele a na druhé straně zda by
jeho přiznáním nedošlo k neúměrnému zásahu do práv společnosti, popřípadě
jejích společníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007,
sp. zn. 29 Odo 1257/2006).
3) Nepřekonatelné rozpory mezi společníky mohou být důvodem pro zrušení
společnosti, nemůže-li z toho důvodu společnost vykonávat činnost. Podání
trestního oznámení na společníka není samo o sobě (bez dalšího) důvodem pro
ukončení jeho účasti ve společnosti. Takové oznámení může být v konkrétním
případě jen výrazem toho, že statutární orgán společnosti vykonával svou
působnost s péčí řádného hospodáře. Narušení vztahů mezi společníky u funkční
společnosti není samo o sobě důvodem pro zrušení účasti společníka ve
společnosti, neboť je třeba zjišťovat, co je důvodem takového narušení vztahů a
jaké jsou jeho důsledky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2006, sp. zn. 29 Odo 789/2005).
4) Odvolání jednatele z funkce, a to bez ohledu na to, že je jednatel
společníkem, je právem společníků. Takové odvolání proto nemůže být samo o
sobě důvodem pro zrušení účasti společníka ve společnosti (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 194/2004).
5) Zda společník uzavře se společností pracovní smlouvu, či nikoli je
věcí dohody mezi nimi, přičemž rovněž platí, že na uzavření takové smlouvy nemá
společník právní nárok (nestanoví-li jinak společenská smlouva). Skončení
pracovního poměru proto nemůže být bez dalšího (samo o sobě) důvodem pro
zrušení účasti společníka ve společnosti (srov. např. shora citované usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 194/2004).
6) To, že menšinový společník nemůže ovlivnit poměry ve společnosti, je
přirozeným důsledkem velikosti jeho obchodního podílu a platí to pro všechny
společnosti s menšinovými společníky; ani z toho důvodu proto nelze bez dalšího
účast společníka ve společnosti zrušit (srov. např. shora citované usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 194/2004).
7) Skutečnost, že ostatní společníci odmítli odkoupit podíl některého
společníka, popř. mu prodat své vlastní podíly, neodůvodňuje sama o sobě
zrušení jeho účasti ve společnosti (srov. např. shora citované usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 194/2004, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1257/2006).
Tyto závěry – byť přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 při
výkladu § 148 odst. 1 obch. zák. – se prosadí i ve vztahu k obdobné úpravě
obsažené v § 205 odst. 1 z. o. k.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že zrušení účasti společníka ve
společnosti s ručením omezeným soudem je krajním řešením (ultima ratio), k
němuž je zpravidla – s ohledem na důsledky, které má pro společnost a ostatní
společníky – na místě přikročit až tehdy, není-li možné důvody, pro které se
společník domáhá zrušení své účasti ve společnosti, překlenout jinak.
Má-li proto společník k dispozici jiné (méně „radikální“) nástroje k ochraně
svých práv či zájmů, je nutné zásadně trvat na tom, aby tyto nástroje využil
přednostně. To platí i ve vztahu k jeho oprávnění domáhat se u soudu poskytnutí
konkrétní informace podle § 156 odst. 2 z. o. k.
Ve výjimečných případech však nelze společníkovi bránit v tom, aby se domáhal
zrušení své účasti ve společnosti, aniž předtím vyčerpal ostatní prostředky k
ochraně svých práv. Tak tomu může být například tehdy, znemožňuje-li společnost
společníkovi dlouhodobě a opakovaně výkon jeho práv (např. práva na informace)
a z dosavadního chování společnosti (jejích jednatelů) lze usuzovat, že
jednotlivé nástroje ochrany těchto práv, které má společník k dispozici,
nebudou dostatečně (trvale) účinné.
Jinak řečeno, zrušit účast společníka ve společnosti je možné pouze tehdy,
lze-li takové opatření považovat za proporcionální povaze a závažnosti důvodů,
pro které se společník domáhá zrušení své účasti, důsledkům, které by pro něj
mělo nevyhovění žalobě, jakož i dopadům, jež bude mít zrušení jeho účasti na
společnost a na ostatní společníky. Lze-li k ochraně práv společníka využít
jiný nástroj, jehož dopady na společnost a ostatní společníky jsou méně
závažné, nebude zpravidla možné žalobě podle § 205 odst. 1 z. o. k. vyhovět.
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož dlouhodobé
protiprávní odmítání poskytování informací dovolatelce představuje znemožňování
výkonu práv společnice, zejména práva na kontrolu, a je dostatečným důvodem,
proč po dovolatelce nelze spravedlivě požadovat další setrvání v žalované.
Odvolací soud, veden nesprávným právním názorem o bezvýjimečné nutnosti
vyčerpání ostatních prostředků ochrany, tento závěr soudu prvního stupně
nepodrobil řádnému přezkumu, tj. nezabýval se tím, zda ze strany společnosti
jde skutečně o protiprávní jednání takové intenzity, že na dovolatelce nelze
spravedlivě požadovat, aby v žalované setrvala.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem,
Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Zbývá dodat, že s účinností od 1. 1. 2014, na rozdíl od předchozí právní úpravy
[srov. § 9 odst. 3 písm. g), § 120 odst. 2 a § 200e o. s. ř., ve znění účinném
do 31. 12. 2013], je řízení o zrušení účasti společníka ve společnosti s
ručením omezeným řízením sporným, ovládaným zásadou projednací, zásadou
koncentrace řízení a zásadou neúplné apelace [srov. § 9 odst. 2 písm. e), §
120, § 114c odst. 5, § 118b, § 205a a § 211a o. s. ř.].
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu