USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce M. Š., zastoupeného
JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované
KAEIRE s. r. o., se sídlem v Ratíškovicích, Posvátná 47, PSČ 696 02,
identifikační číslo osoby 28333934, zastoupené JUDr. Jaroslavem Mikušem,
advokátem se sídlem ve Starém Poddvorově, č. p. 235, o nahrazení projevu vůle a
určení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C
320/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.
3. 2023, č. j. 38 Co 20/2022-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 6 000 Kč, a to k rukám jejího advokáta do tří dnů právní moci
tohoto rozhodnutí.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 22 C 320/2020-165,
nahradil projev vůle žalované uzavřít smlouvu o zřízení služebnosti
inženýrských sítí na pozemku v jejím vlastnictví (dále jen „pozemek sloužící“)
ve prospěch pozemku ve společném jmění manželů - žalobce M. Š. a původní další
žalobkyně Š. Š. (dále jen „panující pozemek č. 1“) a pozemku ve výlučném
vlastnictví Š. Š. (dále jen „panující pozemek č. 2“) [výrok I], uložil žalované
zajistit zřízení přípojky elektřiny a plynu a přepojení stávajících rozvodů ÚT,
TÚV ve prospěch obou panujících pozemků (výrok II), nahradil projev vůle
žalované jako prodávající uzavřít kupní smlouvu s Š. Š. jako kupující ohledně
části pozemku o výměře 90 m2, která měla být podle přiloženého geometrického
plánu oddělena od sloužícího pozemku, včetně části budovy, oproti zaplacení
kupní ceny ve výši 10 000 Kč (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok
IV). K odvolání žalované Krajský soud v Brně, poté co usnesením ze dne 15. 11. 2022,
č. j. 38 Co 20/2022-213, připustil podle § 107a občanského soudního řádu, aby
na místo dosavadní žalobkyně Š. Š. vstoupil do řízení M. Š., rozsudkem uvedeným
v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a III
změnil tak, že žaloba se zamítá. Současně změnil též výrok o nákladech řízení
před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tento rozsudek napadl žalobce, výslovně ve všech jeho výrocích, dovoláním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
Dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přípustným
neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., že má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena,
musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe
se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatel má dovolání za přípustné proto, že „v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva, jak bude dále blíže rozvedeno“,
avizovanou otázku však v dovolání nezformuloval a právní otázka, kterou
považuje za dosud judikatorně nevyřešenou, není seznatelná ani z ostatního
obsahu dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání však
dovolání vyhovuje potud, pokud se v jeho textu namítá, že právní posouzení
odvolacího soudu je v rozporu s označenými rozhodnutími Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu; podle obsahu je tu uplatněn předpoklad přípustnosti dovolání
spočívající v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. K závěru o přípustnosti dovolání však tato argumentace
nevede.
Od závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. I.
ÚS 550/22 (podle něhož jde o nepřípustnou formu soudcovského dotváření práva a
tím o porušení principu autonomie vůle, nerespektuje-li obecný soud shodné
tvrzení smluvních stran o zamýšleném obsahu ujednání a zaujme-li výklad
vlastní, který vede ke smluvními stranami nezamýšleným důsledkům), se odvolací
soud neodchýlil, neboť právní otázku, k níž se tento závěr vztahuje, neřešil (a
neměl důvod řešit) a jeho rozhodnutí na řešení této otázky nezávisí. V
posuzované věci žalovaná v rámci své procesní obrany zpochybňovala, že jí vůbec
vznikl závazek uzavřít s žalobcem a původní další žalobkyní smlouvu o zřízení
služebností inženýrských sítí a kupní smlouvu, a konkrétně zpochybňovala též
tvrzení původních žalobců, že došlo k dohodě o kupní ceně v částce 10 000 Kč a
že bylo ujednáno, kdo ponese náklady na služebnost inženýrských sítí. Není tu
tedy shodné tvrzení smluvních stran o zamýšleném obsahu ujednání, které by
odvolací soud mohl protiústavně nahradit vlastním výkladem vedoucím k
důsledkům, které smluvní strany nezamýšlely. Citovaný judikát nelze v poměrech
zde souzené věci použít ani obdobně; závěr, jímž se soud na základě výsledků
dokazování přikloní k tvrzení jedné ze stran sporu, že nedošlo k (platnému)
souhlasnému projevu vůle ohledně obligatorních náležitostí smlouvy, v rozporu s
principem autonomie vůle není.
Citací tohoto nálezu v posledním odstavci bodu III dovolání ostatně dovolatel
navazuje (jak formálně, tak i z hlediska obsahového) na skutkovou argumentaci,
jejímž prostřednictvím prosazuje závěr, že k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě
o zřízení služebnosti inženýrských sítí a o budoucí kupní smlouvě ve
skutečnosti došlo. Polemizuje tu s procesní obranou žalované a zjevně přehlíží,
že odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně uzavření smlouvy o
smlouvě budoucí za prokázané (srov. bod 12 odůvodnění jeho rozhodnutí).
Dovolatel zde sice – bez naznačené souvislosti – vsunul též větu, že „nemůže
souhlasit s tvrzením žalované, že navrhovaná smlouva o zřízení služebnosti
inženýrských sítí není precizně formulována …“, i v tomto ohledu však
zpochybňuje procesní obranu žalované, nikoliv napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, a není jasné, jaký vztah má mít tato pasáž k citované nálezové
judikatuře.
Je třeba zdůraznit, a to platí též pro níže uvedené úvahy, že soud nemůže
„domýšlet“ obsah procesního úkonu nebo činit z procesního úkonu závěry, které z
něj ve skutečnosti nevyplývají (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov.
usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp.
zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, a ze dne 5.
9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2119/2019). To, co platí obecně pro každý procesní
úkon, platí nutně též pro dovolání. V tomto duchu se výslovně vyjádřil Ústavní
soud. Vysvětlil v nálezu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, uveřejněném
pod č. 97/17 SbNU, a shodně v usnesení ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS
1571/22 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná,
dostupné na jeho webových stránkách), že vymezení, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být v dovolání uvedeno na
jakémkoli místě a může mít jakoukoli formu, jestliže z ní bude jednoznačně
vyplývat názor stěžovatele na způsob řešení otázky hmotného nebo procesního
práva v napadeném rozhodnutí z hlediska dosavadní judikatury dovolacího soudu,
zdůraznil však, že úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu
dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti.
V bodě IV dovolání dovolatel cituje závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2012 (převzatý z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99), podle něhož k platnosti
smlouvy o smlouvě budoucí stačí dohoda účastníků o podstatných náležitostech
zamýšlené smlouvy, přičemž požadavku určitosti vyhovuje, je-li její předmět
označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem; smlouva nemusí nutně
obsahovat všechny formální náležitosti budoucí smlouvy. Dovolatel neuvádí, v
čem konkrétně se měl odvolací soud od tohoto závěru odchýlit (netvrdí výslovně
ani odchylku); omezuje se na blíže nespecifikované tvrzení, že obsah budoucí
smlouvy o zřízení služebnosti inženýrských sítí a kupní smlouvy byl mezi
účastníky obecným způsobem ujednán. V čem by měla odchylka spočívat, nevyplývá
ani z kontextu. Též uvedené pasáži předchází a navazuje na ni argumentace ve
prospěch skutkového závěru, že k uzavření smlouvy o smlouvách budoucích došlo.
Též tu jsou vsunuty věty, že „dovolatel nemůže souhlasit se zcela nesmyslným a
ničím nepodloženým tvrzením žalované, že služebnost není precizně formulována a
není proto zřejmé, zda vedení inženýrských sítí má být zřízeno a vedeno na
pozemku žalované“, a že „neobstojí ani tvrzení žalované, které uváděla v
řízení, že není zřejmé, zda přípojka plynu, elektřiny a vody má být zřízena pro
dovolatele nebo žalovanou“. Rovněž zde dovolatel polemizuje s žalovanou,
nikoliv s odvolacím soudem (ten ostatně dovodil, že smlouva o budoucí smlouvě o
zřízení služebnosti inženýrských sítí postrádá ujednání, kdo ponese náklady na
tuto služebnost), a činí tak nakonec jen prostřednictvím skutkové argumentace.
Není-li z dovolání zřejmé, v čem se měl odvolací soud od uvedeného
judikatorního závěru odchýlit, nemůže dovolání ani v této části přivodit závěr
o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkový stav věci v dovolacím
řízení ostatně zpochybnit nelze; dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění a závěrů
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod a
skutkové námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze
dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). O zjevný exces (extrémní rozpor)
při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi
Ústavní soud (srov. například nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94,
uveřejněný pod č. 34/1995 SbNU, a nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS
173/02, uveřejněný v téže sbírce pod č. 127/2002), v posuzované věci nejde a
dovolatel jej ani nenamítá.
V prvním odstavci pod bodem V dovolání dovolatel namítá, že závěr odvolacího
soudu, podle něhož za výzvu k uzavření budoucí smlouvy nelze v dané věci
považovat faktické jednání účastníků směřující k jejímu uzavření, není v
souladu s právní praxí a smluvní volností účastníků smluvního vztahu, avšak
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud
odchýlit, nikterak neoznačil.
Přípustnost dovolání nezaloží ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud se
odchýlil od jím citovaného závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, který lze podle dovolatele vztáhnout i
na smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti inženýrských sítí, jestliže
dospěl k závěru, že „budoucí smlouva o zřízení služebnosti inženýrských sítí,
jejíhož uzavření se dovolatel domáhá, nemá veškeré podstatné náležitosti takové
smlouvy“. Nejvyšší soud se v označeném rozhodnutí ani v obecné poloze nevěnoval
tomu, jaké podstatné náležitosti má obsahovat budoucí smlouva; zabýval se
výlučně otázkou formy smlouvy o smlouvě budoucí (otázkou, zda smlouva o budoucí
kupní smlouvě musí mít obligatorně písemnou formu). Dovolatelem zpochybněný
právní závěr odvolacího soudu se tak s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího
soudu míjí a odchýlit se od ní nemohl.
Závěr o přípustnosti dovolání neopodstatňuje ani navazující argument v
posledním odstavci bodu V dovolání, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s
platnou právní úpravou, zejména pak proti smyslu zákony, presentovaný v Nálezu
ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 534/03 …, čímž zatížil řízení právní vadou“.
Samotný odkaz na závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2004,
sp. zn. I. ÚS 534/03, uveřejněném pod č. 126/2004 SbNU, podle něhož nesprávnou
extenzivní interpretací zákonného ustanovení se soud dopouští porušení zákazu
libovůle, nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání, není-li z dovolání
patrno, jaké zákonné ustanovení měl odvolací soud vyložit nepřípustně
extenzivně a v čem má ona extenzivnost spočívat. I v předchozím textu dovolatel
(v souvislosti s argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 72/2021)
uvádí jen tolik, že „odvolací soud nesprávně a zejména explicitně vykládá
zákonná ustanovení práva a zasahuje tak do smluvní volnosti účastníků smlouvy
…“.
Již pod bodem V a zejména pak pod bodem VI dovolání dovolatel vytýká napadenému
rozhodnutí překvapivost, aniž však k této námitce vymezuje předpoklad
přípustnosti dovolání (absentuje odkaz na příslušnou ustálenou judikaturu
dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu). V bodě VII dovolání dovolatel tvrdí porušení svých ústavou garantových
základních práv, k čemuž mělo dojít tím, že „odvolací soud … postupoval
navýsost formalisticky. Bez bližšího zdůvodnění aplikoval ustanovení hmotné
právo zcela explicitně, proti smyslu dohody sporných stran. Tímto svým
rozhodnutím porušil odvolací soud zásadu smluvní volnosti a neoprávněn zasáhl
do práv účastníků a zejména k tíži dovolatele“. Dovolatel se odvolává na
interpretační kritéria vyložená v judikatuře Ústavního soudu a odkazuje na
konkrétní rozhodnutí, ani v této části však jeho argumentace k závěru o
přípustnosti dovolání nevede. Dovolatel v prvé řadě cituje nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03,
uveřejněný pod č. 90/2004 SbNU, v němž Ústavní soud konstatuje, že v řízení o
ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž ingeruje do
rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje
skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý
ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně
přednost před jinou normou jednoduchého práva. Z dovolání není zřejmé, jaký
vztah k právnímu posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, má výklad
Ústavního soudu o tom, ve kterých případech ingeruje do rozhodovací činnosti
obecných soudů, ani které aplikované normě jednoduchého práva dal odvolací soud
ve zde souzené věci přednost před jinou normou jednoduchého práva a konkrétně
před kterou. Stejně tak není zřejmé, v čem se měl odvolací soud odchýlit od nálezu ze dne
29. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 320/06, uveřejněného pod č. 184/2006 SbNU, v němž
se Ústavní soud vyjadřuje z hlediska ústavněprávního k výkladovým pravidlům
právního předpisu, jestliže dovolání neobsahuje polemiku se způsobem, jakým
odvolací soud vyložil konkrétní právní normu hmotného či procesního práva. Jestliže by ostatně odvolací soud dospěl při výkladu právního předpisu k
řešení, jež by bylo odchylné od řešení přijatého v ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu, bylo třeba uplatnit tento
předpoklad přípustnosti dovolání, a obdobně to platí i v případě, že by
odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu (popřípadě
Ústavního soudu) dosud nebyla vyřešena. Odkaz na zásadu, že soud by se měl při výkladu smlouvy vyhnout takovému
výkladu, který není pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické
závěry, k nimž vede, akcentovanou v judikatuře Ústavního soudu, v nálezu ze dne
10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, uveřejněném pod č. 50/2008 SbNU, a v nálezu
ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, uveřejněném pod č.
86/2000 SbNU,
dovolatel pojí s argumentem, že „právě v jeho věci vyznívá rozhodnutí
odvolacího soudu v absurdní závěr, kterým mu je odepřeno právo na právní
ochranu vůči subjektu, který zavdal příčinu v soudním sporu a výkonu práva
dovolatele“. Které konkrétní závěry odvolacího soudu při výkladu smlouvy mají
vést k absurdním důsledkům a v čem má spočívat vytýkaná absurdita, se však z
dovolání zřetelně nepodává. Současně je třeba upozornit, že odvolací soud zamítl žalobu ze dvou
samostatných důvodů, z nichž každý obstojí sám o sobě. Uzavřel jednak, že
povinnost žalované uzavřít kupní smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti
inženýrských sítí zanikla marným uplynutím lhůty ve smyslu § 1788 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (bod 17 rozhodnutí), jednak že smlouva
o budoucí smlouvě kupní a smlouva o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti
inženýrských sítí jsou pro absenci dohody o jejich podstatných náležitostech
absolutně neplatné (body 18 až 25). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních
otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění
žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady
vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž
je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže
nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také
spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. již usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., a dále například usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Dovolání
by tedy bylo lze shledat přípustným jedině za předpokladu, že by se dovolateli
zdařilo zpochybnit oba právní závěry, o něž se rozhodnutí odvolacího soudu
opírá. Dovolateli se však nezdařilo zpochybnit ani jeden z nich. Přípustnost dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech
řízení, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem pro vady, dílem pro
nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu