27 Cdo 2588/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců
a) Ing. R., a b) Ing. J. M., proti žalovanému Ing. J. F., zastoupenému JUDr.
Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem v Brně, Dlážděná 704/12, PSČ 641 00, o
určení vlastnického práva k nemovitosti, o žalobě pro zmatečnost podané
žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2014, č. j.
11 Co 277/2014-110, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. října
2013, č. j. 6 C 110/2012-72, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C
110/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
6. ledna 2017, č. j. 11 Co 347/2016-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 6 C 110/2012-72,
určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parcelní číslo 1567/1 - orná půda v
katastrálním území K., obec a okres O., evidovaného na LV číslo 1732 u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava
(dále jen „sporný pozemek“), a to každý v rozsahu ideální jedné poloviny (výrok
I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Rozsudkem ze dne 4. června 2014, č. j. 11 Co 277/2014-110, Krajský soud v
Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Proti uvedeným rozhodnutím podal žalovaný 20. srpna 2015 žalobu pro zmatečnost. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 23. června 2016, č. j. 6 C 110/2012-206,
zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovaným proti rozsudku Krajského v
Ostravě ze dne 4. června 2014, č. j. 11 Co 277/2014-110, a proti rozsudku
Okresního soudu v Opavě ze dne 2. října 2013, č. j. 6 C 110/2012-72 (výrok I.),
a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. ledna 2017, č. j. 11 Co 347/2016-241, usnesení soudu prvního stupně ve věci žaloby pro
zmatečnost potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok). Proti usnesení odvolacího soudu ve věci žaloby pro zmatečnost podal žalovaný
dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolatel namítá, že projednání žaloby o určení vlastnického práva ke spornému
pozemku a přijetí rozhodnutí v projednávané věci brání překážka věci pravomocně
rozhodnuté (rei iudicatae). Ohledně totožného předmětu řízení (téhož pozemku)
totiž již byla vedena dvě jiná soudní řízení mezi týmiž účastníky (resp. jejich
právními předchůdci), přičemž obě skončila vydáním pravomocných soudních
rozhodnutí, a to:
1) rozsudku ze dne 3. května 2000, č. j. 8 C 176/97-55, kterým Okresní soud v
Opavě (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2001,
č. j. 11 Co 803/2000-93) zamítl návrh, kterým se právní předchůdce dovolatele
(coby „navrhovatel“) domáhal vůči nynějším žalobcům (coby „odpůrcům“) určení,
že je vlastníkem sporného pozemku;
2) usnesení ze dne 8. března 2006, č. j. 9 C 26/2004-30, kterým Okresní soud v
Opavě (ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 23. března 2007, č. j. 9 C
26/2004-47) zastavil řízení o žalobě, kterou se právní předchůdce dovolatele
(coby žalobce) domáhal vůči nynějším žalobcům (coby žalovaným) určení, že je
vlastníkem sporného pozemku, pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Totožnost předmětu řízení v předchozích a v projednávané věci plyne z výroků
rozhodnutí uvedených ad 1) a 2), které je dle dovolatele nezbytné posuzovat v
souvislosti s jejich odůvodněním (k tomuto přístupu dovolatel cituje z důvodů
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2007/2008, jež
je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách; www.nsoud.cz). Dovolateli lze přitakat potud, že nikoli v usnesení sp. zn. 25 Cdo 2007/2008,
kterým Nejvyšší soud toliko odmítl dovolání jako nepřípustné, ale v rozsudku ze
dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod číslem 69/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2000“), Nejvyšší soud
vysvětlil, že ve smyslu § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a o. s. ř.) je
závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění.
V případě zamítavého výroku je
však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam
(mimo jiné) z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté. Je tedy
třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se
žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že
žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť
deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci. Dovolatel však přehlíží, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 176/97 a 9 C 26/2004 bylo rozhodnuto o jeho vlastnickém právu, nikoli o
vlastnickém právu žalobců. Otázka spoluvlastnického práva nynějších žalobců (jež je předmětem řízení v
projednávané věci) byla v řízení sp. zn. 8 C 176/97 řešena pouze jako otázka
předběžná. Jelikož o ní nebylo rozhodnuto výrokem rozsudku č. j. 8 C 176/97-55,
nemohlo toto rozhodnutí založit překážku rei iudicatae pro řízení v
projednávané věci. Nadto dovolatel zcela pomíjí, že (jak plyne z obsahu spisu) Nejvyšší správní
soud shledal rozsudek sp. zn. 8 C 176/97 nezpůsobilým být podkladem pro zápis
(spolu)vlastnického práva nynějších žalobců do katastru nemovitostí (mimo jiné
pro nikoli řádnou identifikaci sporného pozemku - viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. března 2011, č. j. 8 As 4/2011-334, veřejnosti
dostupný na webových stránkách www.nssoud.cz). Usnesení sp. zn. 9 C 26/2004 pak nemohlo založit překážku věci pravomocně
rozhodnuté pro řízení v projednávané věci již proto, že nejde o rozhodnutí
soudu ve věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011,
sp. zn. 21 Cdo 1166/2010, a ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1693/2012). Odvolací soud se tudíž v napadeném rozhodnutí při řešení rozhodné otázky
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jeho závěr, podle
něhož řízení v projednávané věci nebránila překážka věci pravomocně rozhodnuté,
je s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu (viz důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, a ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněných pod čísly 60/2001, 31/2002, 85/2003 a
84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2001, pod číslem 113, nebo usnesení ze dne 29. října
2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, či ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
3967/2011, a dále např. usnesení Ústavního soudu ze 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5) a neodporuje nikterak ani závěrům
R 69/2000.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu