27 Cdo 3175/2021

27 Cdo 3175/2021-390

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce P. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, a 2) ČSOB Asset Management, a. s., investiční společnost, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 25677888, oběma zastoupeným Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o zaplacení 3.638.950 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 74/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-343, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-343, se ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 21. 6. 2018 se žalobce domáhal, aby mu žalované společně a nerozdílně zaplatily 3.638.950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % od 11. 5. 2018 do zaplacení a aby mu první žalovaná zaplatila 1.307.463 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % od 11. 5. 2018 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody způsobené porušením smluvních i zákonných povinností při poskytování služeb spojených s investicemi do cenných papírů, které vedlo k nedobytnosti práva žalobce na splacení výnosu z dluhopisů.

[2] Městský soud v Praze (rozhodující asistentkou soudce) usnesením ze dne 14. 9. 2018, č. j. 7 Cm 74/2018-24, které bylo k námitce žalobce potvrzeno usnesením téhož soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 7 Cm 74/2018-27, věc v rozsahu, v němž se žalobce po první žalované domáhá, aby mu zaplatila 1.307.463 USD s příslušenstvím, vyloučil k samostatnému řízení.

[3] Nato soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Cm 74/2018-259, ve znění usnesení ze dne 7. 7. 2020, č. j. 7 Cm 74/2018-275, zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhá, aby mu žalované společně a nerozdílně zaplatily 3.313.217 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobce domáhal, aby mu žalované společně a nerozdílně zaplatily 325.733 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.)

[4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Žalobce a druhá žalovaná uzavřeli dne 16. 6. 2005 (správně 28. 7. 2005) smlouvu o obhospodařování cenných papírů posléze upravenou dodatkem č. 1 ze dne 19. 7. 2006 a dodatkem č. 2 ze dne 16. 5. 2007 (dále jen „smlouva“). 2) V článku 2.1 smlouvy se druhá žalovaná zavázala „obhospodařovat majetek žalobce ve formě peněžních prostředků a investičních nástrojů na základě své volné úvahy, s odbornou péčí, zachování zásad důvěrnosti, obezřetnosti, respektování a preferování zájmů žalobce, s úsilím o dosažení pro něj nejvýhodnějších podmínek a v rámci pravidel sjednaných pro jednotlivá portfolia investic žalobce.“

3) V příloze č. 1 (část A) smlouvy bylo ujednáno, že „bude investováno do investičních nástrojů denominovaných v Kč nebo jiných volně směnitelných měnách, že veškeré dluhopisy, do nichž bude investováno, nesmí mít v den nákupu dané emise horší hodnocení emise nebo ratingové hodnocení dlouhodobých závazků emitenta v měně dluhopisu než investiční stupeň A+ od ratingové agentury Standard and Poor's nebo A1 od Moody's, že investiční strategie je spojena se střední mírou rizika a umožňuje kromě investic do dluhopisů i investice do krátkodobých a strukturovaných dluhopisů.“ 4) Podle článku 9.1 smlouvy „je první žalovaná oprávněna v souvislosti se smlouvou jednat s žalobcem jménem druhé žalované při uzavírání smlouvy, podávání informací na základě smlouvy a obecně fungovat jako prostředník mezi žalobcem a druhou žalovanou.“

5) Dne 31. 5. 2007 druhá žalovaná na základě smlouvy nakoupila pro žalobce diskontované dluhopisy ISIN XS0297487992, denominované v Kč, vydané islandskou bankou Kaupthing bank hf, jež měly být splatné 23. 4. 2009 (dále jen „banka“ a dále jen „dluhopisy“).

6) V květnu 2007 byly „dlouhodobé závazky v domácích i cizích měnách“ banky hodnoceny ratingovou agenturou Moody's investičním stupněm Aa3. 7) Dne 7. 10. 2008 Úřad pro finanční služby Islandu rozhodl o likvidaci banky (winding up proceedings) a jmenoval výbor pro likvidaci, který převzal pravomoci správní rady banky (dále jen „likvidace banky“). 8) Dne 24. 11. 2008 Obvodní soud v Reykjavíku vyhlásil na banku moratorium, čímž došlo k „zmrazení plateb“ na její dluhy. 9) Dne 30. 12. 2009 druhá žalovaná přihlásila do likvidace banky pohledávku žalobce ve výši 46.788.388 ISK. 10) V letech 2015 až 2019 v souvislosti s likvidací banky obdržel žalobce 2.329.374,94 Kč a nabyl náhradní cenné papíry v hodnotě 1.300.417,91 Kč. Poslední platba proběhla 28. 6. 2019. 11) V době vydání rozsudku soudu prvního stupně nebyla likvidace banky skončena.

[5] Soud prvního stupně (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3363/2011) dovodil, že žaloba není důvodná, protože žalobce svůj nárok na náhradu škody uplatnil předčasně. Ke dni rozhodnutí soudu totiž „není zřejmé, v jaké výši lze započítat náhradní cenné papíry do míry uspokojení žalobce v rámci poskytnutí náhrady za dluhopisy a zda vůbec nějaká škoda žalobci mohla vzniknout.“

[6] Přes právě uvedené se soud „s ohledem na provedené dokazování a námitku žalobce, že by došlo k odepření spravedlnosti (…), vypořádal s uplatněným nárokem i věcně.“

[7] Dokazování bylo podle soudu zaměřeno na „předvídatelnost uvalení moratoria na platby a na následnou likvidaci, respektive insolvenci banky v roce 2008 a s tím související hodnocení rizikovosti dluhopisů ze strany žalovaných v době jejich nákupu v roce 2007 a v době bezprostředně předcházející vyhlášení moratoria.“

[8] Soud se nejprve zaobíral ratingovým hodnocením dluhopisů v květnu 2007 a dospěl k závěru, že „dluhopisy splňovaly podmínky výslovně sjednané mezi žalobcem a druhou žalovanou ve smlouvě pro míru rizika investic pořizovaných do portfolia žalobce.“

[9] Poté soud analyzoval předvídatelnost finanční krize islandských bank v letech 2007 a 2008 a uvedl, že „na základě informací veřejně dostupných (…) v té době vyhodnocoval trh ekonomickou situaci Islandu a jeho bankovního sektoru v podstatě konsenzuálně tak, že nezpochybňoval schopnost islandských bank (…) dostát svým finančním závazkům, a už vůbec ne v poměrně krátkém časovém horizontu do dubna 2009, kdy byly dluhopisy splatné.“

[10] Na základě těchto úvah soud prvního stupně uzavřel, že druhá žalovaná „ve vztahu k pořízení dluhopisů do portfolia žalobce a jejich držení v tomto portfoliu“ neporušila povinnost jednat s odbornou péčí, obecnou prevenční povinnost ani § 15 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, a § 54 odst. 3 písm. c) a e) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

[11] Žaloba není podle soudu důvodná ani vůči první žalované, neboť ta jednala podle článku 9.1 smlouvy jménem a na účet druhé žalované, a není tak v projednávané věci pasivně věcně legitimována.

[12] K odvolání žalobce (směřujícímu proti výrokům I., III. a IV.

rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Praze nejprve usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-331, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do částky 22.287 Kč s příslušenstvím, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

[13] Nato odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do částky 3.290.930 Kč s příslušenstvím, potvrdil (první výrok), ve výrocích III. a IV. co do výše náhrady nákladů řízení změnil (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

[14] V reakci na námitku žalobce, podle níž je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, odvolací soud citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a uvedl, že toto rozhodnutí nemůže být pro žádného z účastníků překvapivé, neboť z jeho odůvodnění muselo být účastníkům „naprosto zřejmé, co bylo ve vztahu ke každému z žalovaných primárním důvodem zamítnutí žaloby a jakými úvahami se soud prvního stupně při svém rozhodnutí řídil.“

[15] Ve vztahu k první žalované odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že tato není v projednávané věci pasivně věcně legitimována, neboť nebyla stranou smlouvy.

[16] Správným je podle odvolacího soudu i závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby ve vztahu ke druhé žalované. „Odpovědnost druhé žalované za škodu (…) není“ podle něj „možné zkoumat dříve, než bude bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že v majetkové sféře žalobce nastala újma. Tedy, že mu vznikla škoda.“ Otázku, zda žalobci vznikla škoda, nelze podle odvolacího soudu v projednávané věci zodpovědět do té doby, než bude skončeno „insolvenční řízení“ banky, protože „teprve poté, co insolvenční řízení skončí, bude možné uzavřít, že žalobce žádné další plnění (...) od dlužníka nezíská.“ Žaloba byla podle odvolacího soudu zamítnuta „pro tentokrát“ a „žalobci tedy nic nebrání v budoucnu nárok vyplývající z odpovědnosti za škodu vůči druhé žalované poté, co mu vznikne škoda, uplatnit.“

[17] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle obsahu): 1) v jakém okamžiku vzniká škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky poškozeného v situaci, kdy insolvenční řízení vedené vůči dlužníku poškozeného nebylo dosud skončeno,

2) zda je rozsudek, který nemá všechny náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř., nepřezkoumatelný,

3) zda může soud zamítnout žalobu z důvodu, že žalobce neunesl břemeno důkazní a břemeno tvrzení, aniž by jej před tím vyzval a poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a

4) zda „v situaci, kdy pohledávka by nebýt probíhajícího řízení byla již promlčena,“ je zamítnutí žaloby pro předčasnost „odmítnutím spravedlnosti“.

[18] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšší soud – ve vztahu mezi ním a druhou žalovanou – zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[19] Podle dovolatele se odvolací soud při řešení první dovolací otázky odchýlil od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněném pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016. Pro vznik škody je podle něj totiž „rozhodující skutkové zjištění, že věřitel již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení celé jeho pohledávky.“ K úspěšnosti žaloby pak není třeba, aby žalobce vymezil přesnou výši škody, a postačí „pouze orientační znalost jejího rozsahu“.

[20] Závěry judikatury Nejvyššího soudu aplikované soudy nižších stupňů se podle mínění dovolatele týkají (výhradně) otázky, kdy vzniká škoda akcionáři, jehož akcie „jsou poškozeny“ v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek akciové společnosti. Dovolatel na rozdíl od tohoto případu není akcionářem banky, ale jejím věřitelem, jenž v insolvenčním řízení požaduje plnění spojené s bankou vydanými dluhopisy.

[21] Na základě těchto úvah dovolatel dospívá k závěru, že již soud prvního stupně (a poté odvolací soud) měl zkoumat, „v jakém okamžiku žalobce dospěl ke skutkovému zjištění, že jeho pohledávky (…) nebudou bankou v celé jejich výši uspokojeny (…) a v jakém okamžiku byl schopen alespoň rámcově určit rozsah výše jemu takto způsobené škody.“ Jestliže tak soudy nepostupovaly, je jejich závěr o předčasnosti žaloby nesprávný.

[22] Druhou dovolací otázkou dovolatel zpochybňuje přezkoumatelnost napadeného rozsudku. Odvolací soud se podle něj v odůvodnění napadeného rozsudku „nijak nevypořádal“ s některými (v dovolání konkrétně popsanými) námitkami žalobce.

[23] Prostřednictvím třetí dovolací otázky dovolatel namítá, že jej soud prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

nevyzval a nepoučil o tom, že o vzniku škody ani o protiprávnosti jednání žalovaných neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Uvedená pochybení soudu prvního stupně činí jeho rozhodnutí překvapivým, a odvolací soud jej tak měl zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Neučinil-li tak, porušil právo dovolatele na spravedlivý proces vymezené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[24] Čtvrtou dovolací otázkou dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož v situaci, kdy má soud za prokázáno, že škoda, jejíž náhradu žalobce žalobou požaduje, (dosud) nevznikla, avšak nelze vyloučit, že tato škoda vznikne později, má žalobu pro předčasnost zamítnout. Podle dovolatele je – s ohledem na hrozbu promlčení žalovaného nároku podle § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – jediným ústavně konformním řešením to, že soud při posuzování důvodnosti žaloby vyčká do doby, než bude jisté, zda žalobci vznikla škoda, a až poté ve věci rozhodne.

[25] Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání (datovaném 17. 12. 2021) uvedla, že považuje dovolatelem napadené rozhodnutí za správné, a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl.

[26] Druhá žalovaná se domnívá, že v projednávané věci jde „o stanovení hodnoty cenného papíru, jehož prostřednictvím se do majetkové sféry žalobce měla promítnout škoda způsobená namítaným škodným jednáním.“ Závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3363/2011, podle kterých 1) dokud akciová společnost existuje, byť je v konkursu, akcionář, jenž vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená; a 2) majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií, vzniká akcionářům teprve tehdy, nejsou-li jejich práva spojená s akcií jakožto cenným papírem akciovou společností uspokojena, se tak uplatní i na pohledávku žalobce vyplývající z dluhopisů.

[27] Naopak závěry rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, citované dovolatelem, nelze podle mínění druhé žalované v projednávané věci aplikovat, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel z odlišného skutkového stavu. Na rozdíl od toho případu nebylo podle ní v likvidaci banky vydáno rozvrhové usnesení a ani „žalobce neprokázal“, že by se likvidace banky nacházela v závěrečné fázi řízení.

[28] Tvrdí-li dovolatel, že výše náhrady škody nemusí být v žalobě přesně vyčíslena, tak podle druhé žalované pomíjí, že v době vydání meritorního rozhodnutí již přesná výše škody být prokázána musí.

[29] V návaznosti na tuto argumentaci druhá žalovaná ve vztahu k první dovolací otázce uzavírá, že závěr soudů obou stupňů o předčasnosti žaloby je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

[30] Ke čtvrté dovolací otázce druhá žalovaná uvádí, že hrozba promlčení (údajného) práva žalobce „nemůže být důvodem, proč by jeho žaloba neměla být zamítnuta.“ V opačném případě by podle ní soudy „vytvořily precedent, na základě něhož by každý, kdo se domnívá, že by mu mohla v budoucnu vzniknout nějaká újma, mohl podat předčasnou žalobu, kterou by soudy nemohly zamítnout.“

[31] Dovolatelem předkládané otázky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a absence poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nejsou podle druhé žalované způsobilými dovolacími důvody, a nemohou tak založit přípustnost dovolání. Uvedenými vadami však podle ní řízení v projednávané věci ani netrpí.

III. Přípustnost dovolání

[32] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

[33] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení (v pořadí první) dovolatelem otevřené otázky okamžiku vzniku škody spočívající v nedobytnosti pohledávky poškozeného, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

[34] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (srov. § 3028 odst. 2 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). [35] Dovolací soud předně zdůrazňuje, že závěry usnesení sp. zn. 28 Cdo 3363/2011, citované jak soudy nižších stupňů, tak druhou žalovanou, se v projednávané věci neprosadí. Je tomu tak proto, že v projednávané věci není předmětem řízení náhrada škody způsobená snížením hodnoty akcií, či jiných účastnických cenných papírů společníka (akcionáře) společnosti, s nimiž by byl spojen podíl na základním kapitálu nebo hlasovacích právech ve společnosti či bylo spojeno právo takové cenné papíry získat, ale náhrada škody způsobená nedobytností práva na splacení určité dlužné částky, jež je (v tomto případě) spojeno s dluhopisem. K tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 339/2005, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 55/2014. [36] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. 2) Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná. 3) Pro účely náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stala nedobytnou, není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky byl učiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel skutečně svého práva nedomůže. [37] Srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněné pod čísly 77/2008 a 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1313/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4592/2015, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5986/2016, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017, ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3753/2018, a ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1818/2020. [38] Pro poměry projednávané věci lze obdobně uzavřít, že při posuzování vzniku škody způsobené nevymahatelností pohledávky není pro závěr o nedobytnosti pohledávky podstatné, zda byla ukončena likvidace či skončeno insolvenční řízení, v nichž byla tato pohledávka uplatněna, nýbrž objektivní zjištění, že se věřitel (poškozený) skutečně svého práva nedomůže. [39] Zamítl-li odvolací soud žalobu (výhradně) proto, že ji žalobce podal před skončením likvidace banky, která do vydání meritorního rozhodnutí v projednávané věci neskončila, aniž by se (v souladu se shora citovanou judikaturou) zabýval otázkou, zda se žalobce svého práva skutečně nedomůže, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. [40] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími otázkami formulovanými v dovolání, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). [41] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [42] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Filip Cileček předseda senátu