27 Cdo 4883/2017-607
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelů a) V. G., a b) M. D., obou zastoupených Mgr. Ing. Ondřejem
Chalupou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1374/53, PSČ 120 00, za
účasti 1) P. N., zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem v
Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, 2) Stavebního bytového
družstva Náchod, se sídlem v Náchodě, Parkány 311, PSČ 547 01, identifikační
číslo osoby 00044865, a 3) J. Š., o určení členství v družstvu, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 57/2008, o dovolání
navrhovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016,
č. j. 14 Cmo 404/2015-527, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení P. N. na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114
Kč, k rukám jeho zástupce.
III. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení Stavebnímu bytovému družstvu Náchod na náhradě
nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
IV. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení J. Š. na náhradě nákladů dovolacího řízení 300
Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. července 2015, č. j. 38 Cm
57/2008-474, zamítl návrh na určení, že M. D. (dále jen „M. D.“) byla ke dni
svého úmrtí (tj. k 20. červenci 2009) členkou Stavebního bytového družstva
Náchod (dále jen „družstvo“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výroky
II. až IV.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání navrhovatelů
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil a ve výroku
II. ohledně výše nákladů řízení změnil, jinak potvrdil (první výrok) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že smlouva ze dne 18. července 2005, jíž M. D.
převedla svá členská práva a povinnosti v družstvu (dále jen „první smlouva“ a
„sporný členský podíl“) na P. N. (dále jen „P. N.“), je neplatná podle § 38
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro
duševní poruchu M. D. Jelikož P. N. následně (15. května 2007) převedl sporný
členský podíl na manžele H. (dále jen „manželé H.“), a ti jej posléze převedli
(smlouvou ze dne 27. června 2007) na J. Š. (dále jen „J. Š.“), soudy nižších
stupňů posuzovaly, zda J. Š. sporný členský podíl vydržel. S ohledem na
okolnosti projednávané věci pak uzavřely, že P. N. i manželé H. byli v dobré
víře, že jsou majiteli sporného členského podílu a jsou oprávněni jej dále
převést, a J. Š. zjistil (mohl zjistit) skutečnosti zpochybňující platnost
první smlouvy nejdříve dne 27. května 2009, tedy poté, kdy uplynula tříletá
vydržecí doba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovoláním otevřenou otázku dobré víry a vydržení sporného členského podílu
nabyvatelem J. Š. odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 318/2016, ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3735/2013, či ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 4130/2010, a v
nich citovanou judikaturu). Odvolací soud správně posuzoval, zda P. N., manželé H. a poté i J. Š. při běžné
(normální) opatrnosti, kterou bylo možné s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po nich požadovat, neměli, resp. nemohli mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že jsou majiteli sporného členského podílu, přičemž
dobrou víru P. N. a manželů H. posuzoval (pro účely započtení doby, po kterou
měli sporný členský podíl v držení, do vydržecí doby podle § 134 odst. 3 obč. zák.) vždy ke dni, kdy sporný členský podíl převáděli. Jeho závěru, podle něhož
J. Š. sporný členský podíl vydržel, nelze z tohoto pohledu ničeho vytknout; v
žádném případě jej nelze považovat za zjevně nepřiměřený (k předpokladům, za
nichž Nejvyšší soud přezkoumává posouzení dobré víry držitele učiněné soudy
nižších stupňů viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února
2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 31. července 2013, sp. zn. 22 Cdo
3071/2012, či ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013). Poukazují-li dovolatelé na skutečnost, že P. N. se již v prosinci roku 2005 měl
od nich dozvědět, že se „ve věci převodu bytu jednalo o podvod a bude to řešit
policie“, a že dne 13. března 2006 podával vysvětlení na Policii České
republiky, přehlížejí, že podle obsahu spisu mělo jít o údajné podvodné jednání
paní S. (jež o M. D. pečovala), a P. N. se v této souvislosti nedozvěděl o
žádných skutečnostech, z nichž by mohl usuzovat na duševní poruchu M. D. (tedy
na důvod, pro který byla první smlouva shledána neplatnou). Nešlo tedy o
skutečnosti způsobilé zpochybnit dobrou víru P. N. v platnost jím uzavřené
smlouvy (a oprávněnost jeho držby sporného členského podílu). Konečně namítají-li dovolatelé, že vydržecí doba se v projednávané věci stavěla
(podle § 134 odst. 4 ve spojení s § 112 obč. zák.) ke dni podání návrhu na
zahájení řízení, tj. k 15. květnu 2008, přehlížejí, že návrh na zahájení řízení
nesměřoval vůči J. Š. a posledně označený tudíž nebyl (ač být měl) účastníkem
tohoto řízení. Tím se stal až poté, kdy uběhla tříletá vydržecí doba. Ačkoliv se z ustálené judikatury podává, že zákonná úprava spojuje účinky
stavení vydržecí doby s podáním žaloby, která představuje úkon způsobilý
(obsahem žalobních tvrzení) zpochybnit dobrou víru osob dovolávajících se
vydržení, bez ohledu na doručení žaloby oprávněnému držiteli (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24.
listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 5402/2008, ze dne
26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, či ze dne 15. srpna 2014, sp. zn. 22
Cdo 1507/2014), mohou tyto účinky nastat pouze v případě, že žaloba (návrh na
zahájení řízení) směřuje proti oprávněnému držiteli. Tak tomu ovšem v
projednávané věci nebylo. Následné zpochybnění dobré víry držitele sporného
členského podílu (J. Š.), k němuž došlo až po uplynutí vydržecí doby, logicky
nemůže mít na nabytí „vlastnictví“ držitelem žádný vliv (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 2580/2015). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat výkonu rozhodnutí.