USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Dr. Hagena Freiherr von Diepenbroick, se sídlem v Hamburku, Moorfuhrtweg 11, PSČ 223 01, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužnice Beteiligungsgesellschaft MS „SANTA-R Schiffe“ mbH & Co. KG, se sídlem v Hamburku, Spolková republika Německo, reg. č. HRA92983, zastoupeného Dr. Sebastianem Geiseler-Bonse, advokátem, se sídlem v Berlíně, Leipziger Straße 125, PSČ 101 17, Spolková republika Německo, proti žalované A. P., zastoupené Mgr. Janem Greplem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Palackého 151/10, PSČ 796 01, o zaplacení 7.950 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 EVCm 3/2023, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2023, č. j. 14 Cmo 157/2023-51, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 8 EVCm 3/2023-43, opravil evropský platební rozkaz téhož soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 8 EVCm 3/2023-41 (dále jen „EPR“), tak, že nevyplněné (prázdné) kolonky nahradil „kód 02, Příjmení: XY, Jméno: XY, Adresa: XY, Poštovní směrovací číslo: XY, Město: XY, Země: XY“, dále nahradil „kód 03, Název společnosti nebo organizace: Rechtsanwälte Bonse Barta Geiseller-Bonse, adresa: Leipziger Straße 125, Poštovní směrovací číslo: 101 17, Město: Berlín, Země: Německo“ (výrok I.), úrok v EPR opravil tak, že nevyplněné (prázdné) kolonky nahradil „Úrok od: 6. 8. 2020 do zaplacení, 5 % z 7.950 EUR“ (výrok II.), náklady EPR opravil tak, že nevyplněné (prázdné) kolonky nahradil „710,85 EUR“ (výrok III.), a celkovou částku EPR opravil tak, že vyplněnou kolonku „7.950 EUR“ nahradil „8.660,85 EUR“ (výrok IV.).
2. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné k řešení otázek procesního práva, a to:
1/ „co je zjevnou nesprávností a chybou v psaní a počtech, pro kterou lze vydat opravné usnesení dle § 164 o. s. ř.“, 2/ „lze opravným usnesením sjednat nápravu v případě, že opravovaným rozhodnutím není rozhodnuto o části uplatněného nároku“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a
3/ „zda je souladné s principem předvídanosti, zásadou legitimního očekávání a principem právní jistoty, pokud soud opravným usnesením opraví vady nespadající pod jiné zjevné nesprávnosti podle § 164 o. s. ř., pokud stejného záměru je možné dosáhnout řádným opravným prostředkem“, při jejímž řešení odvolací soud porušil ústavně garantované právo dovolatelky na spravedlivý proces (přípustnost dovolatelka dovozuje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, a nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16).
5. První dovolatelkou formulovaná otázka dovolání přípustným nečiní, neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně svým usnesením opravil zjevnou nesprávnost EPR, je v souladu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přijatými při výkladu § 164 o. s. ř.
6. Z judikatury se podává, že:
1) Podmínkou opravy rozsudku jsou pochybení zcela zřejmá, k nimž došlo zjevným a okamžitým selháním buď v duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a jež jsou pro každého snadno poznatelná. Nemusí jít jen o chyby v psaní a počtech, ale i o chyby obdobného původu (způsobené např. selháním techniky), jejichž zřejmost vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí.
2) I když je "zjevná nesprávnost" relativně neurčitým ustanovením, jehož naplnění je třeba vždy dovozovat z kontextu skutkových a právních okolností (vztahujících se k opravovanému usnesení a celé věci), je třeba otázku "zjevnosti" nesprávnosti hodnotit vždy z pohledu účastníka soudního řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno a nikoli soudu.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 879/98, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1823/2013, nebo ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020, a nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1456/11, nebo ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 2678/13.
7. V poměrech projednávané věci je chyba způsobená selháním techniky zjevná z pouhého prvního pohledu na EPR, jehož většina kolonek zůstala prázdných (včetně kolonek vymezených pro účastníky a jejich zástupce), přičemž toto pochybení muselo být zřejmé i žalované. Té byl (řádně vyplněný) návrh na vydání EPR doručen již dne 13. 5. 2022 (viz č. l. 28). Došel-li žalované následně dne 6. 4. 2023 (viz č. l. 41) EPR, jehož převážná většina kolonek nebyla vyplněna (a to včetně kolonek pro účastníky řízení), žalované muselo být zjevné, že při vydání EPR došlo k pochybení, jež bude nezbytné napravit prostřednictvím § 164 o. s. ř.
8. Dovolání není přípustné ani k řešení druhé dovolatelkou vymezené otázky. Při její formulaci totiž dovolatelka přehlíží, že EPR neobsahoval označení výše úroků a nákladů řízení z důvodu zjevného pochybení způsobeného selháním techniky. Z obsahu návrhu na vydání EPR, ze samotného EPR, jakož i z dalšího obsahu spisu se přitom podává, že (a v jaké výši) v EPR měly být kolonky týk,ající se úroku a nákladů řízení vyplněny. Jednalo se tedy o zjevnou nesprávnost, k jejíž nápravě slouží postup podle § 164 o. s. ř., a nikoliv – oproti mínění dovolatelky – institut doplnění usnesení podle § 166 o. s. ř., který se užije v případech, ve kterých pochybení zjevné není (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2014/2011, ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1311/2013, nebo ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3780/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2004/2014, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015).
9. Konečně Nejvyšší soud neshledává přiléhavou argumentaci dovolatelky, podle níž „postup soudu zásadně naboural princip právní jistoty“ a že „žalovaná neměla žádný důvod se domnívat, že jakákoliv skutečnost uvedená v EPR mohla být zatížena vadami“. Z obsahu spisu se podává, že dovolatelce byl doručen (řádně vyplněný) návrh na vydání EPR již v květnu roku 2022. Byl-li následně dovolatelce doručen (z velké části prázdný) EPR, nemohla být dovolatelka přesvědčena o jeho bezvadnosti.
10. Opravil-li soud prvního stupně zjevné nesprávnosti EPR podle § 164 o. s. ř., učinil tak v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a v jeho procesním postupu nelze spatřovat porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); ani třetí dovolací otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu