28 Cdo 1007/2025-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně European Medical Association SE, IČ 038 47 527, se sídlem v Praze 5, Kurzova 2222/16, zastoupené JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Hartigova 1965/208, proti žalované B. S., zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, o 202.382,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 112/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2024, č. j. 21 Co 115/2024-276, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.603,90 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Milera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 8 C 112/2021-252, zamítl žalobu o 219.779 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je majitelkou v žalobě specifikovaného bankovního účtu, k němuž byla vydána platební karta pro držitele M. S., bývalého manžela žalované. Předmětnou platební kartou bylo dne 7. 3. 2018 provedeno několik plateb na území České republiky, o nichž žalobkyně prohlašovala, že je uskutečnila žalovaná, avšak soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně ohledně tohoto tvrzení neunesla důkazní břemeno.
V období od 8. 3. 2018 do 14. 3. 2018 proběhly platby v Dubaji, přičemž v daném místě a čase trávili dovolenou žalovaná a její přátelé, jejichž výlohy byly oněmi transakcemi uhrazeny. Částky, jež byly platební kartou zaplaceny, byly zčásti ex ante, zčásti ex post zaslány třetími osobami, přáteli žalované, na bankovní účet žalobkyně, což soud prvního stupně vnímal jako saturaci výdajů, které žalobkyni zatížily. Shledal, že žalobkyni nemohlo vzniknout právo požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“)], neboť vzhledem k inkasování prostředků od třetích osob nedošlo k ochuzení žalobkyně. Z uvedených důvodů žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 21 Co 115/2024-276, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 202.382,39 Kč s
příslušenstvím, ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu pochybil, když přihlížel k tvrzení a důkazním návrhům žalované ohledně toho, že veškeré předmětné platby v cizině byly dílem před, dílem následně vyrovnány osobami, které trávily s žalovanou dovolenou v Dubaji. Tyto byly do řízení vneseny až dne 23. 11. 2022, tj. po tzv. koncentraci řízení ve smyslu § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), o níž byly účastnice poučeny již dne 2. 2. 2022 a i předtím v předvolání k prvnímu jednání. Vzhledem ke spatřovanému nedostatku posouzení soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že užitím peněžních prostředků z účtu žalobkyně k placení dluhů žalované a jejích přátel došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně, pročež žalobě částečně vyhověl a přistoupil v předmětném rozsahu ke změně napadeného rozhodnutí. Ve zbytku rozsudek jako věcně správný potvrdil, neboť se, co se týče plateb provedených v České republice, ztotožnil s názorem soudu prvního stupně.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze co do výroku I v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. Konkrétně pokládá dovolacímu soudu dotaz, zda mohlo dojít ke koncentraci řízení pro žalovanou dne 2. 2. 2022, když v předmětném řízení soud prvního stupně před závěrem prvního jednání žalovanou o koncentraci nepoučil, jestliže v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (jmenuje konkrétně rozsudek ze dne 29.
8. 2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017, a usnesení ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 833/2019) platí povinnost soudu poučit účastníka o účincích koncentrace řízení dvakrát, a to v rámci předvolání k jednání a před skončením prvního jednání. Zastává názor, že ji soud ani v daný moment nemohl poučovat, pokud neznala relevantní skutečnosti, z nichž žalobkyně dovozovala svůj nárok. Případně se táže, jestli došlo ke zkoncentrování řízení pro žalovanou kdykoli později, avšak před 23. 11. 2022, kdy měla žalovaná dle svého přesvědčení s ohledem na doplnění žaloby a odstranění jejích nedostatků možnost tvrdit relevantní skutečnosti a navrhovat důkazy.
Dále vznáší otázku, zda pro ni eventuálně existovala výjimka ze zásady koncentrace řízení dle § 118b odst. 1,
věty třetí, o. s. ř. Pro vylíčené dovolatelka žádá změnu napadeného rozsudku krajského soudu, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která navrhuje, aby Nejvyšší soud předmětný mimořádný opravný prostředek odmítl.
5. Na toto podání reagovala žalovaná svou replikou.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání ovšem přípustným není.
10. Základním důsledkem tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. je, že účastníci po koncentračním bodu (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení však nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. (srov. za všechny například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3252/2023, a ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1237/2024).
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale dovozuje, že aby nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., je nezbytné, aby o nich účastníci byli poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení (srov. namátkou rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh.
obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 422/2023, ostatně i dovolatelkou poukazované judikáty). Okamžik, kdy má korektně dojít ke koncentraci řízení, je dán objektivně zákonem (zákonná koncentrace řízení), pročež nastává bez ohledu na to, zda si zkoncentrování řízení soudce či účastníci přejí. Povinnost soudce účastníky v zákonem předpokládaný moment o koncentraci poučit vede k naplnění smyslu institutu koncentrace řízení, jímž je zejména donucení účastníků projevit své záměry včasně a umožnění soudu vydat rozhodnutí v rozumné době (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 8.
1. 2025, sp. zn. I. ÚS 2901/23). Pokud nebyla provedena příprava jednání dle § 114c o. s. ř., má v souladu s ustanovením § 118b odst. 1, větou druhou, o. s. ř. ke koncentraci řízení dojít skončením prvního jednání. Za první jednání ve smyslu § 118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. nelze pokládat vždy jen takové jednání, které soud nařídil jako v pořadí první k projednání věci samé, za předpokladu, že se uskutečnilo (tj. že nebylo zrušeno či odročeno na pozdější termín), neboť zde uvedené první jednání totiž nemá jen prvek časový, ale s ohledem na svůj smysl a účel také prvek obsahový.
První jednání lze proto vnímat ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř (srov. za všechny zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 či usnesení stejného soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017).
12. Co se týče projednávané kauzy, ze spisu se podává, že přípravné jednání podle § 114c o. s. ř. nebylo nařízeno a provedeno. Poučení o koncentraci řízení se účastnicím dostalo v předvolání k prvnímu jednání (což Nejvyšší soud dovozuje z potvrzení o dodání a doručení do datových schránek a z rukou psaných pokynů na č. l. 48, které přikazují aplikovat Ministerstvem spravedlnosti doporučené vzory pro použití v občanském soudním řízení č. 27 a 28, jež v sobě obsahují právě i poučení o koncentraci řízení). První jednání ve věci se konalo dne 2. 2. 2022, přičemž během něj došlo mimo jiné k přednesu žaloby, poukázání žalované na její písemné vyjádření, vyjasnění, že tvrzení o pobytu žalované v Dubaji je mezi účastnicemi nesporné, odkazování na důkazní prostředky, které mají být provedeny, a vzhledem k vyvstalým nejasnostem před skončením onoho jednání také k podrobnému poučení advokáta žalobkyně soudem v souladu s § 118a o. s. ř. Následně byli přítomní, tj. zástupci žalobkyně i žalované, upozorněni dle § 118b o. s. ř. na zkoncentrování řízení na konci daného jednání. S ohledem na daná poučení byla zástupci žalobkyně k jeho žádosti poskytnuta koncentrační lhůta v délce 30 dnů. Advokát žalované zdůrazňoval, že se prozatím nemá k čemu vyjadřovat, protože má za to, že dosud nebylo ze strany žalobkyně řádně tvrzeno a navrženy relevantní důkazy, o lhůtu však nežádal, pročež mu žádná udělena nebyla (č. l. 53 a 54).
13. V odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu (č. l. 29), stejně jako při prvním jednání žalovaná žalobkyní uplatněný nárok popírala. Ze spisu vyplývá, že i přes mírnou chaotičnost průběhu jednání uskutečněného dne 2. 2. 2022 bylo před jeho skončením zřejmé, a to i vzhledem k obsahu poučení podle § 118a o. s. ř., že v řízení je mezi stranami sporné (pročež je i předmětem budoucího dokazování), zda žalovaná učinila v žalobě vymezené transakce, což by zapříčinilo vznik závazku mezi žalobkyní a žalovanou, či nikoli. Tvrzení, že dispozice ve prospěch žalované provedeny byly, přičemž byly žalobkyni kompenzovány, vnesla žalovaná do řízení až při dalším jednání dne 23. 11. 2022 (č. l. 80).
14. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem a zmíněným závěrům judikatury dovolacího soudu lze konstatovat, že postup soudu prvního stupně byl správný, co se týče udělení poučení dle § 118b o. s. ř. v předvolání k prvnímu jednání a následně i na konci jednání uskutečněného dne 2. 2. 2022, jež lze z hlediska časového i obsahového považovat za skončené první jednání ve smyslu § 118b o. s. ř, neboť při něm došlo, i když možná ne zcela přehledně, k úkonům dle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Zcela irelevantní je přitom dovolatelčina výtka, že v daný moment ve vztahu k ní nemohla koncentrace řízení nastat, neboť tím by bylo omezeno její právo vyjádřit se ke skutečnostem doplněným žalobkyní až na základě poučení dle § 118a o. s. ř. Je nezbytné konstatovat, že okresní soud byl naopak za nastalé situace pro splnění zákonných předpokladů povinen žalobkyni poučit dle § 118a o. s. ř., a následně obě účastnice uvědomit o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř (k otázce vztahu § 118a a § 118b o. s. ř. srov. blíže judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně např. rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 237/2019). Koncentrace řízení žalované z principu nebránila dále popírat správnost tvrzení protistrany a vyjadřovat se k důkazům žalobkyní předloženým. Pro vědomí žalované lze poznamenat, že pokud zamýšlela založit svou obranu na námitce, že žalobkyní uplatněný nárok sice vznikl, ale posléze zanikl pro splnění dluhu, případně že platby provedla, ale nárok přesto neexistoval, mohla a měla tak učinit již na počátku řízení, nikoli reagovat pouhým popíráním tvrzení.
16. Odvolací soud se proto při svém rozhodování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když v souladu s ní zhodnotil, kdy bylo řízení zkoncentrováno, a když dovodil, že okresní soud pochybil, jestliže připustil až později uplatněné tvrzení týkající se kompenzování výdajů učiněných žalovanou.
17. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za příhodné dodat, že již odvolací soud se vhodně vymezil vůči námitce žalované, že pro ni existovala výjimka ze zásady koncentrace řízení dle § 118b odst. 1, věty třetí, o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolatelka v souvislosti s touto otázkou blíže neformulovala, v čem spatřuje přípustnost mimořádného opravného prostředku, považuje Nejvyšší soud za dostačující dovolatelku odkázat na přiléhavou argumentaci krajského soudu, obsaženou zejména v bodě 9 naříkaného rozhodnutí, jež je souladná s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 131/2024, bod 7, a v něm citovanou judikaturu).
18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.140 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.603,90 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu