USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) V. R., b) D. T., c) V. B., všech zastoupených Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovaným 1. J. K., zastoupenému P. Š., obecným zmocněncem, a 2. Vojenským lesům a statkům ČR, s. p., IČ 000 00 205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, o určení neplatnosti smlouvy a nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 27/2023, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 27 Co 183/2023-145, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 15 C 27/2023-116, zamítl žalobu o určení, že smlouva č. VLS – SML – 2022 – 2149 – 1900 uzavřená dne 22. 11. 2022 mezi žalovanými, kterou byly převedeny nemovité věci, konkrétně pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemky parc. č. XY a XY, jehož součástí je stavba bez č. p./ev., vše zapsané pro k. ú. XY, obec XY, a kterou bylo zřízeno k těmto pozemkům i zástavní právo a zákaz jejich zcizení, jakož i zapsány jako poznámky – závazek nezajistit zástavním právem ve výhodnějším pořadí jako nový dluh a závazek neumožnit zápis nového zástavního práva namísto starého, je neplatná a že žalovaný 2. je povinen uzavřít s žalobkyněmi smlouvu, kterou na ně bezúplatně převede
vlastnické právo k řečeným pozemkům (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně se domáhaly určení neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy a stanovení povinnosti žalovanému 2. převést vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalobkyně. Svůj nárok opíraly o skutečnost, že jsou právními nástupkyněmi manželů V. S. a R. S., kterým byly z důvodu zřízení vojenského újezdu Ralsko dané pozemky v roce 1952 odebrány, a to za náhradu ve výši 225.000 Kč, a že dne 17. 8. 2022 (na základě rozhodnutí ředitele státního podniku Vojenské Lesy a statky, s.p., ev.
č. VLS – IMS – RR – 2022 – 406 – 1900) odpadl veřejný zájem na vyvlastnění předmětných pozemků. Soud prvního stupně uzavřel, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemají žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy naléhavý právní zájem dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V případě druhého žalobního žádání vyslovil, že není dán žádný právní důvod pro požadovaný bezúplatný převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobkyň.
Vrácení majetku zabaveného, vyvlastněného či znárodněného v letech 1948–1989 lze toliko na základě restitučních předpisů, jiný závěr by byl v rozporu s principem právní jistoty. Z naznačených důvodů tedy žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 27 Co 183/2023-145, k odvolání žalobkyň rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i o soudním poplatku (výroky II. až V.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že pokud vyvlastnění předmětného majetku za náhradu restituční nárok žalobkyň nezakládalo nebo ho žalobkyně nevyužily, nemohou se nároku na bezúplatný převod zmíněného majetku dovolávat cestou žaloby o uložení povinnosti k uzavření smlouvy o jeho bezúplatném převodu, neboť jim takový hmotněprávní nárok nesvědčí.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podaly žalobkyně dovolání, jež shledávají přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. pro vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně pokládají otázku, zda v případě odpadnutí veřejného zájmu na vyvlastnění nemovitých věcí je stát v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listiny“) a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv povinen vrátit vyvlastněné nemovitosti právním nástupcům původních vlastníků. Konstatují, že k obdobné otázce se již vyjádřil Ústavní soud právě v případě restitucí v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 440/01, v němž uzavřel, že odpadl-li veřejný zájem, tedy jeden z komponentů, který musí být při vyvlastnění naplněn, pak nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, a je splněna podmínka pro její vydání. Žalobkyně se tedy domnívají, že by v předmětné kauze mělo být postupováno obdobně, opačný postup by totiž dle jejich názoru byl v rozporu se zásadou rovnosti uvedenou v čl. 1 Listiny.
4. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Domáhají se též odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že by jeho výkonem byla ohrožena jejich práva.
5. K dovolání se stručně vyjádřili žalovaní s téměř shodným textem požadujícím jeho zamítnutí.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyň není přípustné, jelikož na v dovolání nastolené otázce (zda v případě odpadnutí veřejného zájmu na vyvlastnění nemovitých věcí je stát povinen vrátit vyvlastněné nemovitosti právním nástupcům původních vlastníků) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Bylo-li totiž soudy nižších stupňů zjištěno, že k přechodu požadovaných nemovitostí na stát došlo tzv. zestátněním [dle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech (dále jen „zákon
o vojenských újezdech“)], čemuž odpovídalo i jejich právní posouzení (odvolací soud se jen pro úplnost vyjádřil i k vyvlastnění s ohledem na čl. 11 odst. 4 Listiny), nemůže daná otázka přípustnost dovolání založit.
10. V předmětné kauze není sporu o tom, že k přechodu požadovaných nemovitostí na stát došlo tzv. zestátněním (nikoliv vyvlastněním) podle § 8 zákona o vojenských újezdech, přestože v době zestátnění předmětných nemovitostí platný právní řád znal i institut vyvlastnění, upravený § 20 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, který byl zrušen zákonem č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, až dnem 1. ledna 1959 [§ 32 odst. 1 písm. a), § 33 zákona č. 87/1958 Sb.]. Zestátnění a vyvlastnění jsou dva odlišné instituty, které nelze navzájem zaměňovat, i když je jim společné, že jde o odnětí vlastnického práva administrativním zásahem státu za náhradu.
Zestátnění představuje takové opatření, jímž byl majetek odňat celé skupině osob s tím, že k přechodu vlastnictví dochází přímo ze zákona. Vyvlastnění se provádí individuálním rozhodnutím příslušného orgánu, používá se v konkrétním případě a vůči konkrétnímu vlastníkovi (k tomu srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 456/2001). K zestátnění nemovitostí ve vlastnictví jiných osob než státu docházelo v souvislosti se zřízením vojenského újezdu dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě příslušný orgán (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3569/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3211/2007, i ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 552/2019).
11. Odvozují-li přitom žalobkyně svůj nárok z Listiny základních práv a svobod, patrně opomíjejí, že zmíněný ústavní předpis, který byl přijat po pádu minulého režimu, není možné použít zpětně na zestátnění nemovitostí, ke kterému došlo v roce 1952. Jinými slovy řečeno ústavní ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny nelze vykládat jako příslib revize rozsáhlých majetkových změn provedených v minulosti, působí totiž toliko do budoucna (srov. přiměřeně recentní plenární nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24, bod 70).
12. Nejvyšší soud potom považuje za vhodné dodat, že i kdyby žalobkyně svou dovolací námitkou chtěly zahrnout i institut zestátnění (nikoliv toliko vyvlastnění), tak zákon o vojenských újezdech, ani jiný právní předpis (včetně Listiny či Všeobecné deklarace lidských práv, na kterou dovolatelky rovněž odkazují) nepředpokládá, že by s následným odpadnutím důvodu pro zestátnění nemovitých věcí za peněžitou náhradu mělo být spojeno právo původních vlastníků zestátněných nemovitostí (či jejich právních nástupců) na jejich (bezúplatné) vrácení.
Způsob a rozsah náhrady majetkových křivd nastalých v období let 1948 až 1989 je přitom plně na vůli zákonodárce. Jestliže pak nárok podle restitučních předpisů (zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) nebyl uplatněn důvodně (anebo nebyl uplatněn vůbec), nelze se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva vindikační nebo určovací žalobou (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II.
ÚS 623/2000). Tato východiska sdílí ostatně i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, který v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, mimo jiné vysvětlil, že (ex lege) od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci (viz k tomu též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05). Žalobkyně se tedy nemohou nároku na převod tohoto majetku dovolávat cestou žaloby o uložení povinnosti k uzavření smlouvy o jeho bezúplatném převodu, neboť jim takový hmotněprávní nárok nesvědčí, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů.
13. Závěrem dovolací soud k námitce dovolatelek, že by v daném případě mělo být postupováno obdobně jako v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I ÚS 440/01, dodává, že uvedené závěry se vztahují jen k možnosti uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), konkrétně k otázce interpretace § 6 odst. 1 písm. m) zmíněného zákona, dle nějž oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna.
Konkluze Ústavního soudu, že odpadl-li veřejný zájem (tedy jeden z komponentů, který musí být při vyvlastnění naplněn), pak nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, a je možné ji vydat, se tedy použije jen v případě zkoumání splnění podmínek pro vydání nemovitostí dle zákona o půdě, avšak neprosadí se již v případě stanovení obecného pravidla, že odpadne-li veřejný zájem jakožto jeden z předpokladů pro vyvlastnění, je stát povinen navrátit vyvlastněné nemovitosti původním vlastníkům, jak snad naznačují žalobkyně.
14. Ačkoliv dovolatelky uvádějí, že napadají rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, přípustnost dovolání ve vztahu k pozdějším výrokům daného rozhodnutí nijak nevymezují. V této části je ostatně dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, neboť se týká výroků o náhradě nákladů řízení.
15. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným, kteří v dovolacím řízení nebyli zastoupeni advokátem, žádné náklady nevznikly, přičemž jejich krátká vyjádření by i tak nebylo možno považovat za účelné uplatňování nebo bránění práva (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3759/2021). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 9. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu