28 Cdo 1017/2021-315
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Stellart
s.r.o., IČ 25425722, se sídlem v Teplicích, Krupská 12, zastoupeného Mgr. Ing.
Miroslavem Plevou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 264/12, proti
žalovanému S. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michalem Vejlupkem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, o zaplacení 300 000 Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 989 720 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 32/2012,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.
října 2020, č. j. 11 Co 1027/2016-293, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2020, č. j. 11 Co
1027/2016-293, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) ze dne 8.
října 2020, č. j. 11 Co 1027/2016-293, byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 32/2012-205,
potvrzen v části výroku I., v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 300
000 Kč s úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 7,05 % jdoucím od 30. 3.
2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 7,05 %
jdoucím od 30. 3. 2013 do zaplacení, a ve výroku II., jímž byl zamítnut
vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 989 720 Kč s příslušenstvím (výrok I.
rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se v řízení domáhal vrácení částky 300 000 Kč, kterou uhradil
žalovanému na základě „Dodatku č. 1“ ke kupní smlouvě uzavřené dne 27. 11. 2009
(jíž žalovaný prodal žalobci pozemky parc. č. XY o výměře 7 554 m2 a parc. č.
XY o výměře 19 792 m2 v k. ú. XY za kupní cenu 377 970 Kč uhrazenou dne 15. 12.
2009), sjednaného dne 15. 2. 2010 (dále jen „dodatek“), jímž po vkladu
vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí (s
účinky vkladu ke dni 30. 11. 2009) byla kupní cena následně navýšena o 1 589
720 Kč. Žalovaný se vzájemným návrhem domáhal vůči žalobci naopak doplacení
dodatečně navýšené kupní ceny, tj. úhrady 989 720 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud v této věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 28
Cdo 4168/2019-272, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. 2. 2018, č. j. 11 Co 1027/2016-245, ve znění opravného usnesení téhož soudu
ze dne 28. 2. 2018, č. j. 11 Co 1027/2016-252, v části, v níž byl rozsudek
Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 32/2012-205,
potvrzen ve výroku I., pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
částku 300 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku II., jímž
byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 989 720 Kč s
příslušenstvím, a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud v rozsudku vyjádřil pro soudy nižších stupňů závazný
právní názor, dle něhož okolnost, že dodatek ke kupní smlouvě, jímž došlo ke
změně ujednání o kupní ceně, byl uzavřen teprve poté, co na jejím základě bylo
již do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo, sama o sobě platnost
dodatku nevylučuje.
Odvolací soud v dalším řízení, nerespektuje závazný právní názor dovolacího
soudu, žel dovodil, že naplněním obligačních i věcněprávních účinků kupní
smlouvy byl z ní plynoucí závazkový právní vztah „ukončen“, a v době sjednání
dodatku tak již „neexistoval“, pročež jím nemohl být dodatečně (po vkladu
vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a
zaplacení kupní ceny) změněn. Vyjádřil přitom názor, že z důvodu skutkové a
právní odlišnosti se v projednávané věci neprosadí závěry dovozené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4205/2011. Dovolávaje se
konkluzí podávajících se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 871/2000, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 11, ročník
2000, a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, publikovaného pod č.
133/2011 v časopise Soudní judikatura, pak znovu vyhověl žalobě o vrácení
plnění (300 000 Kč s příslušenstvím) poskytnutého žalovanému žalobcem na
základě – dle závěrů odvolacího soudu – neplatně sjednaného dodatku (§ 451 a §
457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále
jen – „obč. zák.“) a současně zamítl vzájemný návrh žalovaného na doplacení
dotčeným dodatkem sjednaného navýšení kupní ceny (989 720 Kč s příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázky, zda
lze platně sjednat dodatek kupní smlouvy navyšující kupní cenu poté, co na
jejím základě již došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a
zaplacení původně dojednané kupní ceny, a zda plnění poskytnuté na podkladě
takového dodatku představuje doplatek kupní ceny anebo bezdůvodné obohacení
(plnění poskytnuté na základě neplatného právního důvodu). Mínil, že odvolací
soud se při jejich řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 2.
2013, sp. zn. III. ÚS 3900/2012, publikovaného pod č. 36/2013 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18,
publikovaného pod č. 102/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97 (pozn.:
zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 220/98).
Vytýkal rovněž, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího
soudu vyslovený v rozsudku ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019,
vyhlášeném v této věci. Poukazoval na okolnost, že dodatek kupní smlouvy byl
uzavřen svobodně, vážně, srozumitelně a určitě a strany jeho sjednáním
projevily svou autonomní vůli navýšit kupní cenu. Dovozoval z toho, že žalobci
nárok na vrácení dodatkem platně sjednaného doplatku kupní ceny, uhrazeného v
částce 300 000 Kč, nenáleží, naopak je povinen doplatit dodatkem navýšenou
kupní cenu částkou 989 720 Kč. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky, zda platnost dodatku kupní smlouvy, jímž byla
dodatečně navýšena kupní cena, vylučuje sama o sobě okolnost, že byl sjednán až
po vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí
a zaplacení původně dojednané kupní ceny, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále
citovanou).
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích této
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Právní poměry projednávané věci se řídí občanským zákoníkem, účinným do 31. 12.
2013, neboť posuzovaná kupní smlouva ze dne 27. 11. 2009 i její dodatek ze dne
15. 2. 2010 byly sjednány před 1. 1. 2014 (viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle § 516 odst. 1 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a
povinnosti.
Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládá synallagmatický
závazkový vztah mezi stranou prodávající a stranou kupující. Ke vzniku smlouvy
§ 588 obč. zák. vyžaduje, aby se strany dohodly na podstatných náležitostech,
tj. na předmětu koupě a na kupní ceně. Kupní cena je úplata za předmět koupě
(ve smlouvě uvedený) stanovená v penězích a vyjadřuje požadavek ekvivalentnosti
směny věcí, práv a jiných majetkových hodnot za peníze. Kupní cena musí být
stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně
určit. Účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání
výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i
cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Platné právo přitom nemá
žádné ustanovení o sankci za sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis),
pokud takové ujednání není v rozporu s cenovými předpisy (viz kupř. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, vyhlášený v této
věci, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Kupní smlouva zakládá prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat
a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu
dohodnutou kupní cenu (§ 588 obč. zák.). Splněním těchto závazků pak sice
dochází k zániku jednotlivých (dílčích) vzájemných práv a povinností plynoucích
ze závazkového právního vztahu účastníků kupní smlouvy (§ 559 odst. 1 obč.
zák.), nikoliv ovšem k zániku kupní smlouvy jako takové – závazkový právní
vztah z platně uzavřené kupní smlouvy zůstává zjevně existentním i poté, co
kontrahenti svá vzájemná práva a povinnosti splní; jde o existentní
(přetrvávající) a platný právní důvod opravňující kupujícího ponechat si
vlastnické právo k předmětu koupě a prodávajícího ponechat si přijatou kupní
cenu.
Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je pak zásada autonomie vůle, tedy
možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních
vztazích, zvláště v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada
smluvní volnosti. Tato zásada vychází mimo jiné i z čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod a své vyjádření našla především v jednotlivých
ustanoveních občanského práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Občanský zákoník přitom umožňuje účastníkům
závazkového vztahu, aby v rámci smluvní volnosti změnili jeho obsah, tj.
vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající (§ 516 obč. zák. – tzv.
kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a
současně jej nahradili novým (§ 570 obč. zák. – tzv. privativní novace).
Institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu
dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; privativní novace, jako
právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik
závazku nového, ostatně také vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový
vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či
privativní novaci, je rozhodná vůle jeho účastníků (viz mimo jiné i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, vyhlášený v této
věci, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Nebrání-li přitom splnění jednotlivých (dílčích) vzájemných závazků z kupní
smlouvy (vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru
nemovitostí, zaplacení kupní ceny) přetrvávající existenci touto smlouvou
založeného závazkového právního vztahu (jak vysvětleno výše), nemohou být tato
plnění zjevně ani překážkou vylučující následnou změnu stávajícího závazkového
právního vztahu (kumulativní novaci – § 516 obč. zák.), spočívající kupř. v
navýšení kupní ceny.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci na platnosti dodatku kupní
smlouvy nemohla ničeho změnit sama o sobě okolnost, že byl sjednán teprve poté,
co na základě původně uzavřené (existentní a platné) kupní smlouvy (o její
platnosti soudy nižších stupňů neměly jakékoliv pochybnosti – účastníci řízení
při uplatnění vznesených nároků z platnosti původní kupní smlouvy vycházeli)
bylo již vloženo vlastnické právo k převáděným nemovitostem do katastru
nemovitostí a byla uhrazena kupní cena. Ke stejnému závěru přitom dospěl
Nejvyšší soud nejen v kasačním rozhodnutí vyhlášeném v této věci, nýbrž též v
rozsudku ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4205/2011, a neodchyluje se od něj
ani v aktuální judikatuře (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021,
sp. zn. 22 Cdo 173/2021). V citované judikatuře pak bylo vysvětleno, že
(odvolacím soudem odkazované) závěry plynoucí z rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo
3625/2008, byly přijaty toliko v souvislosti s řešením otázky neplatnosti
původní kupní smlouvy podle ustanovení § 39 obč. zák. (a nemožnosti ji zhojit
dodatkem ke kupní smlouvě), respektive v souvislosti s výkladem ustanovení § 46
odst. 2 obč. zák. (viz konkluze dovolacího soudu, dle nichž platnost smlouvy je
třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, pročež dodatečně nastalé okolnosti
nemají na její platnost vliv). Poukazuje-li pak odvolací soud na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4661/2017, dlužno uvést, že
jde o rozhodnutí, jímž bylo dovolání pro nenaplnění předpokladů jeho
přípustnosti odmítnuto v situaci, kdy dovolací soud, jsa vázán obsahem a mezemi
podaného dovolání, toliko dovodil, že v individuálních skutkových a právních
poměrech jím posuzované pře nenastala kolize s ustálenou soudní rozhodovací
praxí (dovolací soud zde tedy výše předestřenou otázku výslovně neřešil).
Závěr odvolacího soudu, že neplatnost dodatku kupní smlouvy, jímž byla
dodatečně navýšena kupní cena, způsobuje sama o sobě okolnost, že byl sjednán
po vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí
a zaplacení kupní ceny, je tudíž zjevně nesprávným. Odvolací soud navíc při
nezměněném skutkovém stavu věci nerespektoval závazný právní názor vyslovený
stran nastolené otázky již v přecházejícím kasačním rozhodnutí dovolacího
soudu.
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání opodstatněným. Rozsudek
odvolacího soudu proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), zrušil, včetně závislého nákladového výroku (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud v
něm neopomene přezkoumat též správnost závěrů soudu prvního stupně o tom, že
platnosti posuzovaného dodatku kupní smlouvy brání jeho neurčitost či
nesrozumitelnost; případně se bude zabývat i dalšími hmotněprávními předpoklady
platnosti tohoto smluvního ujednání.
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu