28 Cdo 1017/2022

28 Cdo 1017/2022-731

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Biskupství českobudějovického, se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská 132/4, identifikační číslo osoby: 00445118, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, pobočka v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. října 2015, č. j. SPU 511925/2015/R3498, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 121/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021, č. j. 4 Co 244/2021-700, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021, č. j. 4 Co 244/2021-700, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Krajský soud v Plzni (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 19 C 121/2015-647, žalobci vydal nemovité věci v obci Sušice a v katastrálním území Sušice nad Otavou, a to pozemky parc. č. 542/74 o výměře 11.962 m2, parc. č. 542/114 o výměře 699 m2 a parc. č. 542/115 o výměře 11 m2, které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 542/74 o výměře 13.853 m2 na základě geometrického plánu č. 3521-2/2018 ze dne 17. 8. 2018 vyhotoveného Ing. Andreou Michnovou a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 24.

8. 2018, č. j. PGP-940/2018-404, a pozemky parc. č. 547/6 o výměře 77 m2, parc. č. 2282/7 o výměře 84 m2, parc. č. 888/4 o výměře 495 m2, parc. č. 888/5 o výměře 44 m2, parc. č. 891/2 o výměře 18.646 m2, parc. č. 2307/1 o výměře 822 m2, parc. č. 990/2 o výměře 217 m2 a parc. č. 993/1 o výměře 11.444 m2 (výrok I.). Dále žalobci v obci Sušice a v katastrálním území Červené Dvorce vydal pozemek parc. č. 16/7 o výměře 39.352 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 16/7 o výměře 39.372 m2, pozemek parc.

č. 48/1 o výměře 2.209 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 48 o výměře 2.251 m2 , pozemek parc. č. 56/1 o výměře 3.691 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 56 o výměře 3.720 m2, pozemek parc. č. 57/1 o výměře 1.796 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 57/1 o výměře 2.239 m2, pozemky parc. č. 194/1 o výměře 9.052 m2, parc. č. 194/4 o výměře 2.179 m2, parc. č. 194/5 o výměře 783 m2, parc. č. 194/7 o výměře 175 m2, parc. č. 194/8 o výměře 82 m2, parc. č. 194/9 o výměře 97 m2, které vznikly oddělením z pozemku parc.

č. 194/1 o výměře 13.204 m2, a to vše na základě geometrického plánu č. 123-4/2018 ze dne 25. 8. 2018 vyhotoveného Ing. Andreou Michnovou a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 3. 9. 2018, č. j. PGP-972/2018-404, a dále pozemky parc. č. 47 o výměře 7.139 m2, parc. č. 52/1 o výměře 282 m2, parc. č. 52/5 o výměře 99 m2, parc. č. 54/1 o výměře 2.922 m2, parc. č. 57/2 o výměře 947 m2, parc. č. 170/4 o výměře 15.423 m2, parc. č. 170/5 o výměře 13.167 m2, parc.

č. 189/6 o výměře 4.511 m2, parc. č. 189/7 o výměře 185 m2, parc. č. 194/3 o výměře 201 m2, parc. č. 203/2 o výměře 227 m2, parc. č. st. 12 o výměře 309 m2 včetně objektu k bydlení č. p. 8 a pozemek parc. č. st. 13 o výměře 3.359 m2 včetně objektu k bydlení č. p. 7 (výrok II.). Zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 542/116 o výměře 1.181 m2 v obci Sušice a v katastrálním území Sušice nad Otavou, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 542/74 o výměře 13.853 m2 na základě geometrického plánu č. 3521-2/2018 ze dne 17.

8. 2018 vyhotoveného Ing. Andreou Michnovou a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 24. 8. 2018, č. j. PGP-940/2018-404, a dále pozemku parc. č. 16/8 o výměře 20 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 16/7 o výměře 39.372 m2, pozemku parc. č. 56/2 o výměře 29 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 56 o výměře 3.720 m2, pozemku parc. č.

48/2 o výměře 42 m2, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 48 o výměře 2.251 m2, pozemků parc. č. 194/6 o výměře 780 m2 a parc. č. 194/10 o výměře 56 m2, které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 194/1 o výměře 13.204 m2, vše v obci Sušice a v katastrálním území Červené Dvorce, a to na základě geometrického plánu č. 123-4/2018 ze dne 25. 8. 2018 vyhotoveného Ing. Andreou Michnovou a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 3. 9. 2018, č. j. PGP-972/2018-404 – dále „Předmětné pozemky“ (výrok III.). Tím v rozsahu výroků I. až III. nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 1004095-KT, č. j. SPU 506228/2015/R3552 – dále „Rozhodnutí správního orgánu“ (výrok IV.). Další účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 168.423 Kč (výrok V.).

2. Soud prvního stupně vyšel v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) z těchto skutkových zjištění: - Spolek „Serafínské dílo lásky“ (dále také jen „Spolek“) byl vlastníkem pozemků dle PK č. 888 a č. 994 v katastrálním území Sušice a pozemků dle PK č. 23, č. 57, č. 58, č. 59, č. 142/2, č. 198 a č. 216 v katastrálním území Červené Dvorce.

- Podle stanov Spolku přijatých dne 17. 6. 1939 byla jeho účelem péče o osiřelou, opuštěnou, mravně a nábožensky ohroženou mládež, pomoc chudým dětem a mladistvým k dosažení vhodného životního povolání a podpora v jejich hmotné a mravní samostatnosti, osvětová činnost za účelem propagování katolické rodinné výchovy mládeže a publikační činnost zajišťující obstarání prostředků pro cíle Spolku. Sídlem Spolku byly České Budějovice. Správu Spolku, jehož protektorem byl dočasný diecésní biskup, vykonával výbor.

K rozpuštění Spolku bylo zapotřebí souhlasu biskupského Ordinariátu. V případě zániku spolku nebo jeho úředního rozpuštění mělo veškeré spolkové jmění připadnout biskupskému Ordinariátu sídla Spolku. Stanovy Spolku byly, kromě Zemského úřadu v Praze, schváleny dne 18. ledna 1940 pod č. 539 i Ordinariátem v Českých Budějovicích. - Mimořádná valná hromada Spolku na zasedání konaném dne 13. 12. 1950 jednomyslně rozhodla o začlenění Spolku do České katolické charity a přijala písemný návrh biskupa J.

H. ze dne 11. 12. 1950, v němž ve smyslu ustanovení § 10 stanov Spolku souhlasil s tím, aby veškeré jmění Spolku bylo převedeno na Diecésní svaz katolické charity v Českých Budějovicích. - Spolek, jakož i sídelní biskup českobudějovický, byl po nástupu komunistického režimu k moci perzekuován, neboť byl touto mocí vnímán jako třídní nepřítel, v tomto duchu s ním také bylo jednáno a vyvíjen na něj jako na statutárního zástupce žalobce přímý nátlak.

3. Zjištěný skutkový stav (shora reprodukovaný v rozsahu nezbytném pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání žalobce) soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 1, § 3 a § 5 písm. j) a k) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť na něj na základě ustanovení § 10 stanov Spolku přešel v případě jeho zániku veškerý spolkový majetek.

Uvedl, že na základě historických listin a odborných prací zabývajících se situací žalobce a osoby jeho sídelního biskupa nelze předpokládat, že by J. H. dal svobodně a dobrovolně souhlas k tomu, aby totalitní komunistický režim vyvedl majetek Spolku do České katolické charity. Přímý nátlak na sídelního biskupa podávající se z historických pramenů směřující k převodu jmění Spolku na vybranou církevní entitu pak lze klasifikovat jako spáchání majetkové křivdy ve smyslu ustanovení § 5 písm. j), popřípadě § 5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. S připomenutím restituční povahy a účelu zákona č. 428/2012 Sb. soud prvního stupně uzavřel, že žaloba o vydání Předmětných pozemků a nahrazení Rozhodnutí správního orgánu byla podána oprávněnou osobou, přičemž opačný přístup by znamenal neposkytnutí ochrany právům žalobce v rozporu s ustanovením článku 9 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V návaznosti na přijatou konkluzi o věcné aktivní legitimace žalobce v řízení pak dále soud prvního stupně zkoumal i splnění podmínky pro restituci in integrum upravené v ustanovení § 7 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jakož i zkoumal, zda Předmětné pozemky, popřípadě některé z nich, představují zemědělské nemovitosti ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb. a v jakém rozsahu, nejsou dotčeny některou ze zákonných výluk dle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

4. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání další účastnice řízení proti výrokům I., II., IV. a V. rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 4 Co 244/2021-700, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. změnil tak, že zamítl žalobu o vydání pozemků v obci Sušice a v katastrálním území Sušice nad Otavou, a to pozemků parc. č. 542/74, parc. č. 542/114 a parc. č. 542/115, které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 542/74 na základě geometrického plánu č. 3521-2/2018 ze dne 17. 8.

2018 vyhotoveného Ing. Andreou Michnovou a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 24. 8. 2018, č. j. PGP-940/2018-404, a pozemků parc. č. 547/6, parc. č. 2282/7, parc. č. 888/4, parc. č. 888/5, parc. č. 891/2, parc. č. 2307/1, parc. č. 990/2 a parc. č. 993/1, a dále pozemků v obci Sušice a v katastrálním území Červené Dvorce, a to pozemku parc. č. 16/7, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 16/7, pozemku parc. č. 48/1, který vznikl oddělením z pozemku parc.

č. 48, pozemku parc. č. 56/1, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 56, pozemku parc. č. 57/1, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 57/1, pozemků parc. č. 194/1, parc. č. 194/4, parc. č. 194/5, parc. č. 194/7, parc. č. 194/8, parc. č. 194/9, které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 194/1, a to vše na základě geometrického plánu č. 123-4/2018 ze dne 25. 8. 2018 vyhotoveného Ing. Andreou Michnovou a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy dne 3.

9. 2018, č. j. PGP-972/2018-404, a dále pozemků parc. č. 47, parc. č. 52/1, parc. č. 52/5, parc. č. 54/1, parc. č. 57/2, parc. č. 170/4, parc. č. 170/5, parc. č. 189/6, parc. č. 189/7, parc. č. 194/3, parc. č. 203/2, parc. č. st. 12 včetně objektu k bydlení č. p. 8 a pozemku parc. č. st. 13 včetně objektu k bydlení č. p. 7; tím rozhodl o tom, že se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. 10. 2015, č. j. SPU 506228/2015/R3552 (výrok I.).

Žalobci uložil povinnost nahradit další účastnici řízení náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.800 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výroky II. a III.).

5. Odvolací soud veden – na rozdíl od soudu prvního stupně – odlišným názorem na otázku věcné aktivní legitimace žalobce v řízení opakoval listinné dokazování, přičemž připomněl, že předmětem jeho posouzení bylo toliko právní nástupnictví žalobce po spolku „Serafínské dílo lásky“. V návaznosti na výsledek takového posouzení by pak bylo možné zabývat se tím, zda Předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi a zda je lze žalobci také se zřetelem na zákonem vymezené podmínky pro naturální restituci vydat.

Odvolací soud dovodil, že Spolek nebyl s ohledem na účel jeho činnosti vymezený v ustanovení § 2 stanov subjektem, na nějž by se ve smyslu ustanovení § 3 písm. a) nevztahoval zákon č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím (dále „zákon č. 134/1867 ř. z.“), tedy že by byl řádem nebo kongregací duchovní. Se zřetelem na skutková zjištění o konání mimořádné valné hromady Spolku dne 13. 12. 1950, jež se usnesla na začlenění spolku do Diecézního svazu katolické charity v Českých Budějovicích, a o dopisu J.

H., sídelního biskupa českobudějovického ze dne 11. 12. 1950, dospěl odvolací soud k závěru, že J. H. byl oprávněn rozhodnout ve smyslu ustanovení § 10 věty druhé stanov Spolku o osudu jeho majetku pro případ zániku Spolku, tedy i o tom, že spolkové jmění bude vloženo do majetku jiné právnické osoby nebo na ni převedeno. Dovodil, že rozhodnutí o rozejití se spolku, jakož i o přechodu spolkového jmění na Diecézní svaz katolické charity v Českých Budějovicích bylo v souladu jak s ustanovením § 4 písm. i) zákona č. 134/1867 ř.

z., tak i se stanovami Spolku. Konstatoval současně, že další osud vlastnického práva Předmětných pozemků již nebyl pro předmětnou právní věc relevantní. Uzavřel, že žalobce není právním nástupcem spolku „Serafínské dílo lásky“, a jako takový není nadán věcnou aktivní legitimací v řízení. II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce majíc je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dvou právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive judikatury Ústavního soudu. Ve vztahu k oběma vymezeným otázkám uplatnil i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

7. Dovolatel namítal, že odvolací soud při přijetí konkluze, že žalobce není právním nástupcem spolku „Serafínské dílo lásky“, a tudíž ani oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nijak nezohlednil závěry vyplývající z dobové judikatury Nejvyššího soudu Československé republiky [dovolatel citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 10. 1928, sp. zn. RV I 167/28 (Vážného sbírka č. 8412), a z rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 2. 1931, sp. zn. R II 449/30 (Vážného sbírka č. 10569)] a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (dovolatel citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017; oba rozsudky jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) při aplikaci ustanovení § 4 písm. i) zákona č. 134/1867 ř. z. a nepřihlédl k textu ustanovení § 10 stanov Spolku, neboť nezkoumal, zda k právnímu nástupnictví žalobce došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu pak rovněž nezohlednil interpretační princip ex favore restitutionis a učinil nesprávný závěr o absenci aktivní legitimace žalobce. S připomenutím ustanovení § 10 stanov Spolku žalobce dovodil, že usnesení mimořádné valné hromady Spolku o jeho zániku učiněné dne 13. 12. 1950 nemohlo současně představovat platné rozhodnutí o dispozici se spolkovým jměním. Hodlal-li by Spolek předat majetek Diecéznímu svazu katolické charity v Českých Budějovicích, musela by nejprve valná hromada rozhodnout o změně stanov Spolku postupem dle ustanovení § 6, popřípadě § 8. Souhlas sídelního biskupa s majetkovou dispozicí ve prospěch jiného subjektu tak byl bez právního významu v situaci, kdy spolkový majetek ještě nebyl ve vlastnictví žalobce.

8. Dovolatel dále shledal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (žalobce citoval z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 141/98, ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 15/98, ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 382/2000, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11; tyto nálezy jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) při formulaci právního závěru, že při posuzování podmínek dle ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb. není třeba brát v úvahu politickou perzekuci žalobce, dlouhotrvající útlak a tíseň jeho statutárního orgánu a nátlak, který na něj byl v rozhodném období komunistickým režimem vyvíjen. Připomněl, že nebýt politické a náboženské perzekuce sídelního biskupa českobudějovického J. H., jen stěží by statutární zástupce diecéze souhlasil s přechodem majetku ze Spolku na diecézní charitu opomenuv Ordinariát, v jehož čele stál. Žalobce rovněž připomněl, že se odvolací soud opomenul vyrovnat s jeho námitkou, jejíž podstatou bylo tvrzení, že takový souhlas nemusel být s ohledem na kontext doby na počátku 50. let minulého století vůbec dán, a že reprodukce tohoto souhlasu v zápisu o konání valné hromady Spolku nikterak nedokládá jeho skutečnou existenci.

9. V dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

10. Současně žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozsudku. Uvedl, že ve skutkově i právně totožné věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3098/2021, vyhověl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 4 Co 212/2020-553, a tudíž se nyní Vrchní soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Co 212/2020 bude dle názoru žalobce zabývat otázkou, zda v označeném řízení nárokované pozemky funkčně souvisí s nemovitostmi, které jsou předmětem nyní projednávané věci. Má za to, že pokud dovolací soud neodloží právní moc napadeného rozsudku, pak Vrchní soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Co 212/2020 pravděpodobně dovodí nesplnění podmínky funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a to s ohledem na pravomocné rozhodnutí o nevydání Předmětných pozemků žalobci.

11. Další účastnice řízení vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalobce a rozsudek odvolacího soudu označila za správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a, § 245 o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 12. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolání žalobce je přípustné pro řešení právní otázky jeho věcné aktivní legitimace v řízení podle části páté občanského soudního řádu, odvozuje-li v individuálních poměrech projednávané věci postavení oprávněné osoby dle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. od právního předchůdce, jenž byl právnickou osobou založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, charitativním, vzdělávacím, popřípadě administrativním účelům, aniž by však byl součástí takové církve či náboženské společnosti. Přípustnost dovolání rovněž zakládá související právní otázka, zda interpretační princip ex favore restitutionis zakotvený v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. nalézá svého uplatnění i při výkladu pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, obsaženém v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Při řešení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, za níž lze s ohledem na jejich povahu a dobu účinnosti právního předpisu, s jehož aplikací se řešení právních otázek pojí, považovat i judikaturu prvorepublikového

Nejvyššího soudu Československé republiky. Navíc se sluší podotknout, že právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu není konformní též s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3098/2021, jímž v mezidobí byly předestřené otázky hmotného práva ve věci téhož žalobce v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již zodpovězeny (vyřešeny).

IV. Důvodnost dovolání

17. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v rozsahu, v němž shledal dovolání žalobce přípustným, mu nelze rovněž upřít opodstatněnost.

18. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

19. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

21. Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.

22. Podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

23. Podle ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb. skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám jsou j) politická nebo náboženská perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, k) převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu.

24. Podle ustanovení § 18 odst. 4 věta první zákona č. 428/2012 Sb. při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období.

25. Podle ustanovení § 4 písm. i) zákona č. 134/1867 ř. z. kdo chce zříditi nějaký spolek tomuto zákonu poddaný, povinen jest, oznámiti to, prvé než spolek ve skutek vejde, písemně politickému řízení zemského a předložiti mu statuta. Ze statut budiž lze vyrozuměti, co se má státi, když se spolek rozejde.

26. Podle ustanovení § 25 zákona č. 134/1867 ř. z. rozhodovati o tom, má- li spolek rozpuštěn býti, přísluší vůbec řízení zemskému.

27. Podle ustanovení § 26 zákona č. 134/1867 ř. z. rozejde-li se spolek ze své vůle, povinno jest představenstvo odstupující ihned to oznámiti řízení zemskému, kteréž to úředním věstníkem v obecnou známost uvede.

28. Z konstrukce ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. upravujícího postup při vydávání zemědělských nemovitostí vyplývá, že aktivní věcná legitimace k vedení sporu o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení podle části páté občanského soudního řádu dle odstavce 10 citovaného ustanovení je svěřena oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., tj. právnické osobě naplňující definiční znaky podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, jejíž vydání je nárokováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností.

Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom podle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (srovnej totožnou definici oprávněných osob podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.), nebo jejich právních předchůdců [§ 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.].

Se zřetelem ke smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. současně nutno vykládat tak, že i právní předchůdci v něm definovaných právnických osob museli, aby bylo lze hovořit o původním církevním majetku, rovněž naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, které zároveň korespondují vymezení okruhu oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. [s výjimkou oprávněné osoby podle ustanovení § 3 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., jež je určena individuálně] – k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.

11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než výše definovaných osobách (např. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku.

29. Povaha právnické osoby, od níž oprávněná osoba odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění restitučního nároku, je významná z hlediska možnosti soudního přezkumu jejího zániku s právním nástupnictvím žalujícího jako osoby oprávněné podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Zatímco v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen (skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, nebo ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05), v případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. sešitu 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).

30. V přítomné právní věci lze jistě odvolacímu soudu přisvědčit, že právní postavení a činnost spolku „Serafínské dílo lásky“ podléhaly režimu zákona č. 134/1867 ř. z., neboť se nejednalo o řád, duchovní kongregaci a ani o jiné společenstvo náboženské, jež by se spravovaly ve smyslu ustanovení § 3 písm. a) citovaného zákona jinou než spolkovou právní úpravou, byť ze stanov Spolku je vymezenými účely činnosti zřejmá podpora činnosti katolické církve (§ 2 stanov) a vliv Ordinariátu biskupství českobudějovického na jeho činnost (viz § 6 a § 8 stanov). Nelze nic namítat ani proti úsudku odvolacího soudu, že přednostní posouzení důvodnosti žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu odvíjející se od konkluze, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., podmiňuje i potřebu následně se zabývat navazujícími otázkami již úzce se vážícími k předpokladům naturální restituce církevního majetku.

31. Dovolací soud se ovšem neztotožňuje se způsobem, jakým odvolací soud posoudil otázku souladu zániku Spolku a odevzdání spolkového jmění Diecéznímu svazu katolické charity v Českých Budějovicích se zákonem č. 134/1867 ř. z. a stanovami Spolku ze dne 17. 6. 1939. Z textace ustanovení § 4 zákona č. 134/1867 ř. z. se podává, že obsahové náležitosti spolkových stanov (statut) zákon upravuje pouze rámcově a podrobnou úpravu nechává na jednotlivých spolcích, jež by do základního dokumentu upravujícího jejich činnost promítly konkrétní podmínky korespondující účelu a cílům fungování spolku.

Význam stanov spolku vyplývá z dobové judikatury, kterou dovolatel přiléhavě cituje, z níž se podává, že vůle spolku jako právnické osoby se může projevit toliko skrze jednání jeho členů způsobem, jenž pro projev jeho vůle stanoví zákon nebo stanovy, přičemž spolkové stanovy jsou společenskou smlouvou, jejichž jednotlivá ustanovení, jsou-li mezerovitá či nejasná, podléhají interpretační direktivě představované vůlí zakladatelů a členů spolku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26.

10. 1928, sp. zn. RV I 167/28, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 2. 1931, sp. zn. R II 449/30). Pokud v poměrech projednávané věci členové Spolku na jednání mimořádné valné hromady konané dne 13. 12. 1950 rozhodli o začlenění Spolku do České katolické charity, pak již takové rozhodnutí je samo o sobě problematické, neboť zánik Spolku inkorporací jeho členů do jiné právnické osoby jeho stanovy neupravovaly a takový způsob ukončení činnosti nelze dovodit ani z rámcové zákonné úpravy.

Stanovy Spolku upravovaly jeho zánik pouze rozpuštěním z rozhodnutí valné hromady, tzv. rozejitím se (navíc za souhlasu biskupského Ordinariátu) – § 8 odst. 9 stanov nebo úředním rozpuštěním znamenajícím rovněž zánik Spolku, popřípadě poklesem počtu členů Spolku pod počet členů výboru (§ 10 stanov). V ustanovení § 10 stanov je pak upravena výlučná dispozice s majetkem Spolku pro případ jeho zániku, a to jeho připadnutí Ordinariátu biskupství českobudějovického. Jakákoliv jiná dispozice se spolkovým jměním valnou hromadou Spolku při zasedání konaném dne 13.

12. 1950 se tudíž příčila stanovám Spolku, jež byly přijaty na základě zákona č. 134/1867 ř. z., a vzhledem k rámcové úpravě ustanovení § 4 i k jeho provedení. Z uvedeného výkladu rovněž vyplývá, že není správná konkluze odvolacího soudu o oprávnění diecézního biskupa rozhodnout o osudu majetku Spolku jeho vložením do Diecézního svazu katolické charity v Českých Budějovicích, neboť takové oprávnění rozhodnout apriori z ustanovení § 10 věty druhé stanov Spolku vzhledem k jednoznačnému textu dovodit nelze.

Ostatně, je nesporné, že rozhodovací pravomoc ve vztahu ke spolkovému jmění náležela toliko valné hromadě Spolku, která ji také v rozporu s právními předpisy uplatnila.

32. Závěr odvolacího soudu, že žalobce není právním nástupcem spolku „Serafínské dílo lásky“ a jako takový není v řízení věcně aktivně legitimován, proto z hlediska v řízení posuzovaných právně významných skutečností neobstojí. Opačná konkluze pak implikuje možné naplnění restitučního titulu upraveného v ustanovení § 5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb.

33. Ve vztahu ke zkoumané otázce věcné aktivní legitimace žalobce v řízení podle části páté občanského soudního řádu lze současně doplnit, že odvolací soud odhlédl i od možnosti užití interpretační direktivy ex favore restitutionis (§ 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), k čemuž Nejvyšší soud vytvořil judikatorní prostor například v rozsudku ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, i ohledně výkladu pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonného předpokladu právní kvalifikace subjektu uplatňujícího restituční nároky dle zákona č. 428/2012 Sb., coby osoby ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona oprávněné.

34. Dovolací soud se již nezabýval řešením další právní otázky [spáchání majetkové křivdy na žalobci za okolností upravených v ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb.], jejímž prostřednictvím dovolatel vymezil důvod přípustnosti dovolání odchýlení se odvolacího soudu (tentokrát) od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (v dovolání prezentované specifikovanými rozhodnutími), neboť to vzhledem k předchozím závěrům potvrzujícím důvodnost dovolání žalobce považoval za nadbytečné.

35. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

36. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

37. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). 38. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 4. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu