28 Cdo 1087/2024-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: INSOLV, v.o.s., IČO 28398483, se sídlem v Praze 4, Bartákova 1121/3, insolvenční správkyně dlužníka MAVET a.s., IČO 46973591, se sídlem Hořovice, Zámecká 232, zastoupená Mgr. Jaroslavem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1121/3, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o zaplacení 503 558 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 60/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 23 Co 263/2023-352, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 5. 2023, č. j. 13 C 60/2015-313, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 503 558 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda se odvolací soud ve svých závěrech o skutkovém stavu mohl odchýlit od tvrzení žalované, že horní hranice pojistného plnění sjednaného mezi účastníky pojistnou smlouvou ze dne 23. 5. 2011, č. 5063489216, byla určena limitem, a nikoliv pojistnou částkou. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení zpronevěřil ustálené judikatuře dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2924/2012. Vytýkala dále odvolacímu soudu, že se odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, aniž dovolatelce umožnil se k uvedenému postupu vyjádřit, a kritizovala, že odvolací soud pojistnou smlouvu nevyložil v souladu se zákonem. Měla za to, že se tím odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2757/2016, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008. Kladla též otázku možného způsobu smluvního vymezení limitu pojistného plnění. Dovozovala, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Na vyřešení dovolatelkou kladené otázky, zda (případně za jakých podmínek) se odvolací soud může odchýlit od tvrzení žalované, respektive nesporných tvrzení účastníků řízení, ovšem rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když žalovaná v průběhu soudního řízení (vzdor mínění dovolatelky) netvrdila, že by snad horní hranice pojistného plnění nebyla určena pojistnou částkou, nýbrž limitem pojistného plnění (§ 28 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů /zákon o pojistné smlouvě/, dále jen – „zákon o pojistné smlouvě“).
Poukazovala pouze na znění pojistné smlouvy, dle něhož (v souladu se skutkovými závěry odvolacího soudu) pojistné plnění za jednotlivé pojištěné nemovité věci (položky pojištění) bylo limitováno sjednanými pojistnými částkami s tím, že pro případ připojištěného pojistného nebezpečí (úmyslného poškození či zničení) byl nadto stanoven celkový roční limit plnění. Odvolací soud proto otázku rozporu mezi tvrzeními účastníků řízení a výsledky dokazování neřešil a řešit ani nemusel. Kritika, dle níž se měl odvolací soud ve svých závěrech odchýlit od nesporných tvrzení účastníků řízení (§ 120 odst. 3 o.
s. ř.), je ostatně polemikou se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že tato polemika s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ostatně ani nelze usuzovat. V situaci, kdy předmětem pojištění bylo 24 jednotlivě specifikovaných nemovitých věcí (tvořících zemědělský areál), pak okolnost, že horní hranice pojistného plnění byla určena pojistnou částkou, a nikoliv limitem pojistného plnění, koresponduje též znění § 28 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě podle něhož, jde-li o soukromé pojištění majetku, jehož pojistnou hodnotu lze určit v době uzavření pojistné smlouvy (hodnotu pojištěného zemědělského areálu v posuzovaném případě nepochybně určit bylo lze), je horní hranice pojistného plnění určena pojistnou částkou.
6. Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil ani rozhodovací praxí vymezeným pravidlům postupu pro případ, v němž se odchyluje od právního názoru soudu prvního stupně. V projednávané věci se totiž odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Přisvědčil jeho konkluzím o tom, že horní hranice pojistného plnění byla určena pojistnou částkou, a nikoliv limitem pojistného plnění, a přitakal tomu, že v posuzovaném případě bylo namístě z důvodu podpojištění předmětu pojištění (sjednaná pojistná částka byla v době pojistné události – „odcizení plechů“ – nižší než pojistná hodnota pojištěného majetku) pojistné plnění v souladu se zněním pojistné smlouvy v příslušném poměru snížit (§ 41 zákona o pojistné smlouvě). Část § 41 zákona o pojistné smlouvě, jíž je definován institut podpojištění, má přitom povahu normy kogentní, zatímco dispozitivní povahu má jen část upravující důsledky podpojištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2420/2012).
7. Odvolací soud se pak svými závěry neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž v režimu občanského práva účinném do 31. 12. 2013 výklad obsahu právního úkonu soudem nemohl nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřovalo pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem bylo lze tudíž pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nebylo lze jím však již učiněný projev vůle doplňovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009). U právního úkonu, pro který byla stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musela pak určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž byl tento projev vůle zaznamenán, a nepostačovalo, bylo-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, nebylo-li to objektivně seznatelné z jejího textu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, a ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). V souladu s citovanou judikaturou totiž odvolací soud vyšel z textu posuzované pojistné smlouvy (včetně pojistných podmínek), dle něhož horní hranice pojistného plnění byla vymezena pojistnými částkami jednotlivých pojištěných nemovitých věcí stanovenými pojistníkem s tím, že pojistné částky měly odpovídat hodnotě pojištěného majetku, přičemž pro případ připojištění škody způsobené úmyslným poškozením nebo úmyslným zničením věci (čl. 2 bod 3 Doplňkových pojistných podmínek pro pojištění staveb k podnikání) byl nadto sjednán limit maximálního ročního plnění ve výši 750 000 Kč. Smluvním ujednáním kontrahentů byla tedy horní hranice pojistného plnění primárně určena sjednanými pojistnými částkami, a nikoliv limitem pojistného plnění, přičemž ujednaný limit maximálního ročního plnění (z důvodu připojištěného pojistného nebezpečí v podobě úmyslného poškození či zničení věci) působil toliko podpůrně ? neumožňoval překročení stanovené částky v důsledku vícero pojistných událostí nastalých v průběhu pojistného roku.
8. Na vyřešení otázky možného způsobu smluvního vymezení limitu pojistného plnění pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když výše pojistného plnění byla dle jeho konkluzí v posuzovaném případě omezena v důsledku aplikace institutu podpojištění – se zřetelem k výši sjednané pojistné částky a hodnotě pojištěného majetku (§ 41 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě) – a nikoliv limitem pojistného plnění.
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu