32 Cdo 2757/2016

32 Cdo 2757/2016-337

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobců

a) K. V., a b) J. V., zastoupených Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem

v Praze 7, U studánky 250/3, PSČ 170 00, proti žalované České podnikatelské

pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní

665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 282

141,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10

C 33/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.

12. 2015, č. j. 35 Co 395/2015-291, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 35 Co 395/2015-291,

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 8. 2015, č. j. 10 C

33/2010-269, v části zamítavého výroku o věci samé pod bodem I co do částky 113

466,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve výrocích o nákladech řízení pod

body III, IV a V, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu

pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

V souzené věci se žalobci domáhali po žalované pojišťovně zaplacení částky 282

141,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako pojistného plnění na základě

pojistné smlouvy, jejímž předmětem bylo mimo jiné pojištění domu v jejich

společném jmění manželů pro případ jeho poškození tíhou sněhu a námrazy. V zimě

roku 2009 došlo k poškození střešní krytiny domu, náklady na opravu činí 292

141,76 Kč, po odečtení spoluúčasti 282 141,76 Kč, žalovaná však odmítla

žalobcům pojistné plnění poskytnout s odůvodněním, že k poškození střechy došlo

z příčin, které nejsou kryty pojistnou smlouvou. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 5. 8. 2015, č. j. 10 C 33/2010-269, žalobu v části týkající se částky 246 275,09 Kč s

příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobcům

částku 26 566,67 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II), žádnému z

účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III),

uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně České republice na nákladech

řízení částku 9 189,95 Kč (výrok pod bodem IV) a uložil žalované zaplatit České

republice na nákladech řízení částku 2 500,71 Kč (výrok pod bodem V). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou v rámci společného jmění

manželů vlastníky rodinného domu, který byl pojištěn u žalované na základě

pojistné smlouvy pro pojištění majetku a odpovědnosti občanů uzavřené dne 5. 12. 2008, mimo jiné proti pojistnému nebezpečí „tíha sněhu a námrazy“ se

sjednanou pojistnou částkou 3 000 000 Kč a spoluúčastí ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění

majetku VPPM 1/07 (dále též jen „VPPM“) a Doplňkové pojistné podmínky pro

pojištění nemovitostí DPPST3 MO 1/07, podle nichž se tíhou sněhu nebo námrazy

rozumí destruktivní působení jejich nadměrné hmotnosti na střešní krytiny,

nosné nebo ostatní konstrukce. V únoru 2009 došlo vlivem střídání teplotních

cyklů (zmrznutí – roztávání), působením těžkého, mokrého, případně

zledovatělého sněhu a vlivem končící životnosti střešní krytiny k poškození

střechy domu; poškození vzniklo kombinací všech tří uvedených vlivů a

jednotlivé vlivy mají na poškození přibližně rovnocenný třetinový podíl. Jedinou smysluplnou reparací je v tomto konkrétním případě celková oprava

střechy, náklady na ni by činily 239 000 Kč a došlo by při ní ke zhodnocení

domu ve výši 101 400 Kč. Posouzení základu nároku soud prvního stupně opřel o pojistnou smlouvu a o

zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve

znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o pojistné smlouvě“ či

„ZPS“), a uzavřel, že došlo k pojistné události a že žalovaná má povinnost

poskytnout pojistné plnění pouze ve výši jedné třetiny skutečné škody, neboť

tíha sněhu (pojistné nebezpečí) se na vzniklé škodě podílela pouze jednou

třetinou. Při určení výše nároku vyšel (s využitím závěrů rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn.

25 Cdo 3729/2011, uveřejněného pod číslem

123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) z úvahy, že žalovaná má

povinnost hradit skutečnou škodu a skutečnou škodou se rozumí újma spočívající

ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a představující majetkové hodnoty,

které bylo nutné vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu, při stanovení

výše škody je proto třeba odečíst od částky vyjadřující náklady na opravu věci

částku odpovídající zhodnocení věci. Konstatoval, že výše nákladů na opravu

celé střechy činí 239 000 Kč a výše zhodnocení domu 101 400 Kč, výsledný rozdíl

je tedy 137 600 Kč. Navázal, že žalovaná je povinna poskytnout pojistné plnění

pouze ve výši jedné třetiny, přičemž jedna třetina z částky 137 600 Kč činí 45

866,67 Kč. Po snížení pojistného plnění o sjednanou spoluúčast ve výši 10 000

Kč je žalovaná povinna poskytnout žalobcům plnění v celkové výši 35 866,67 Kč. Protože svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 10 C

33/2010-178, ve výroku pod bodem II, jenž nabyl právní moci dne 6. 6. 2014, již

přisoudil žalobcům částku 9 300 Kč s úrokem z prodlení, uložil žalované

povinnost k úhradě zbývající dlužné částky ve výši 26 566,67 Kč. K odvolání žalobců, kteří napadli zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně

pouze co do částky 113 466,70 Kč s úrokem z prodlení, Městský soud v Praze v

záhlaví označeným rozhodnutím tento rozsudek v napadené části výroku o věci

samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a uložil žalobcům zaplatit

žalované na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč. Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz pojistnou smlouvou, vyšel ze skutkového

stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním

posouzením, na něž v podrobnostech odkázal. Zdůraznil, že účastníci uzavřeli

smlouvu o pojištění majetku a ve smyslu § 37 odst. 2 věty druhé ZPS se jedná o

pojištění škodové, které slouží k náhradě škod vzniklých v majetkové sféře

pojištěných osob v důsledku pojistné události, a na rozdíl od pojištění

obnosového pojistitel nemůže ze škodového pojištění poskytnout pojistné plnění

z pojistné události v částce vyšší než je vzniklá a prokázaná škoda, s drobnými

výjimkami, které tento zákon umožňuje, např. v souvislosti s pojištěním na

novou cenu; k tomu odkázal na důvodovou zprávu k § 26 zákona o pojistné

smlouvě. Argumentoval, že v pojistné smlouvě není nikde výslovně uvedeno, že se

v tomto případě jedná o pojištění na novou cenu, přičemž pouze v takovém

případě by měla význam námitka žalobců, že snížení nákladů na opravu domu o

jeho zhodnocení nemá podklad ve smluvních ujednáních, a samy pojistné podmínky

přitom pamatují obecně na různé způsoby pojištění z hlediska ceny. Uzavřel, že

není-li tomu jinak, představuje podle § 37 odst. 3 ZPS pojistnou hodnotu cena

obvyklá. Odvolací soud dodal, že nejde-li v daném případě o uvedenou výjimku, platí

závěry, které vyjádřil ve svém kasačním usnesení ze dne 25. 4. 2013, č. j. 35

Co 66/2013-114, totiž že pouze v souvislosti s definicí skutečné škody lze

vykládat pojem „účelně vynaložené náklady na opravu věci“ použitý ve VPPM, když

dle jejich článku 13 odst.

4 pojistitel v případě poškození věci poskytuje

plnění ve výši účelně vynaložených nákladů na opravu věci, nejvýše však ve výši

nové hodnoty věci. Pojistné plnění při sjednaném škodovém pojištění představuje

náhradu škody, a nemůže proto být nikdy vyšší než skutečná škoda způsobená

pojistnou událostí, proto se uplatní závěr rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25

Cdo 3729/2011, dle něhož u věci nikoli nové, případně opotřebované je při

stanovení výše způsobené škody třeba přihlédnout k obvyklé ceně věci v době

jejího poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady

na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající případnému zhodnocení věci

její opravou oproti původnímu stavu; poškozenému by vznikalo bezdůvodné

obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny

součástmi novými a opravená věc by tak nabyla hodnoty vyšší, než jakou měla

před poškozením. Odvolací soud přisvědčil žalobcům, že podle výsledků

dokazování by se v daném případě pouze lokální opravou střechy poškození

střechy v celém rozsahu neopravilo, taková oprava by byla nejen neekonomická,

ale prakticky nerealizovatelná, a tudíž jako jediná smysluplná přichází v úvahu

oprava celé střechy. Zdůraznil však, že takovou opravou bude nemovitá věc

žalobců zhodnocena, tj. náhradou veškerých nákladů na opravu střechy by se

žalobcům dostalo plnění převyšujícího skutečnou škodu a takové náklady již

nemohou být ani dle smluvního ujednání účastníků účelně vynaloženými. Za

takových okolností je podle jeho názoru třeba důsledně postupovat ve smyslu

citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a částku odpovídající případnému

zhodnocení nemovité věci opravou oproti jejímu původnímu stavu odečíst od

nákladů na opravu. Odvolací soud se se soudem prvního stupně shodl též v závěru, že škoda byla

pouze z jedné třetiny způsobena pojistným nebezpečím. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, podle uplatněné

argumentace směřujícím pouze proti jeho výroku o věci samé. Přípustnost

dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky,

kterou mají za otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou, zda „je či není

stranám pojistné smlouvy zákonem zapovězeno ujednat si v pojištění majetku pro

případ poškození tohoto majetku pojistné plnění v rozsahu celých nákladů na

opravu tohoto majetku bez zohlednění jeho případného zhodnocení touto opravou,

aniž by současně sjednali, že jde o pojištění na novou cenu“. Dovolatelé argumentují, že z důvodové zprávy k zákonu o pojistné smlouvě se

sice podává, že pojistitel nemůže ze škodového pojištění poskytnout pojistné

plnění z pojistné události v částce vyšší, než je vzniklá a prokázaná škoda,

ledaže by se jednalo o výjimku, kterou zákon umožňuje např. v souvislosti s

pojištěním na novou cenu, avšak zákon v žádném svém ustanovení nic takového

neumožňuje, když „pojištění na novou cenu“ coby zákonný pojem s přesně

stanoveným obsahem ve smyslu, že pojistné plnění není limitováno výší škody,

neexistuje. Proto se dle jejich mínění i v případě pojistných smluv prosadí

obecná zásada, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.

9. 2013,

sp. zn. 21 Cdo 2687/2012 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího

soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), že významné není

pojmenování právního jednání (zde „pojištění na novou cenu“), ale jeho

dojednaný obsah. Dovolatelé prosazují názor, že oproti tomu, k jakému výkladu dospěl odvolací

soud, z § 26 ZPS nevyplývá zákaz ujednat v případě pojištění majetku pojistné

plnění tak, aby převyšovalo vzniklou škodu, nýbrž vyplývá z něho zásada, že

toto plnění vyrovnává úbytek majetku, a to v dohodnutém rozsahu. Mají za to, že

tomuto pojetí vyhovuje i ustanovení článku 13 odst. 4 VPPM, kterým bylo

dohodnuto, že pojistné plnění bude v případě poškození domu odpovídat účelně

vynaloženým nákladům na opravu domu, a kterým současně nebylo dohodnuto, že by

se mělo pojistné plnění v případě poškození domu snižovat o zhodnocení domu, ke

kterému by došlo v důsledku opravy jeho poškození. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu,

tak i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu zamítnutí

žaloby do částky 113 466,70 Kč s úroky z prodlení, a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro

dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných

ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s

bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Protože odvolací soud se při řešení dovolateli předestřené otázky, zda bylo či

nikoliv v pojistné smlouvě podle jejího obsahu sjednáno pojištění na novou

cenu, odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud

shledal pro řešení této otázky dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. Podle § 2 ZPS je pojistná smlouva smlouvou o finančních službách, ve které se

pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném

rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.

Podle § 3 ZPS, vymezujícího pojmy, se pro účely tohoto zákona rozumí o)

pojistnou hodnotou nejvyšší možná majetková újma, která může v důsledku

pojistné události nastat, v) časovou cenou cena, kterou měla věc bezprostředně

před pojistnou událostí; stanoví se z nové ceny věci, přičemž se přihlíží ke

stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo k zhodnocení věci, k němuž

došlo její opravou, modernizací nebo jiným způsobem, w) novou cenou cena, za

kterou lze v daném místě a v daném čase věc stejnou nebo srovnatelnou znovu

pořídit jako věc stejnou nebo novou, stejného druhu a účelu, z) pojištěním

škodovým soukromé pojištění, jehož účelem je náhrada škody vzniklé v důsledku

pojistné události. Ustanovení § 4 ZPS stanoví, že pojistné podmínky vydané pojistitelem jsou

součástí pojistné smlouvy, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě (odstavec

4). Pojistné podmínky určují – mimo jiné – způsob určení rozsahu pojistného

plnění (odstavec 5). Podle § 26 ZPS při škodovém pojištění je v případě vzniku pojistné události

pojistitel povinen poskytnout náhradu škody v rozsahu stanoveném pojistnou

smlouvou, nestanoví-li tento zákon jinak. Ustanovení § 28 ZPS pod rubrikou „Hranice pojistného plnění“ stanoví, že není-

li tímto zákonem stanoveno nebo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak, je pojistné

plnění pojistitele omezeno horní hranicí. Horní hranice se určí pojistnou

částkou nebo limitem pojistného plnění (odstavec 1) Jde-li o soukromé pojištění

majetku, jehož pojistnou hodnotu lze určit v době uzavření pojistné smlouvy, je

horní hranice pojistného plnění určena pojistnou částkou. Pojistná částka se na

návrh pojistníka stanoví v pojistné smlouvě tak, aby odpovídala pojistné

hodnotě pojištěného majetku v době uzavření pojistné smlouvy (odstavec 2, věta

první). Podle § 37 odst. 3 ZPS není-li v pojistné smlouvě stanoveno jinak, představuje

pojistnou hodnotu majetku jeho obvyklá cena, kterou má majetek v době, ke které

se určuje jeho hodnota. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat

nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo

právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně postřehl, že přes zavádějící dikci §

3 písm. z) a § 26 ZPS pojistitel při škodovém pojištění neposkytuje v případě

vzniku pojistné události oprávněnému náhradu škody, nýbrž pojistné plnění

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo

763/2013) v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou (ledaže zákon stanoví

jinak), a při určení výše nároku oprávněného tedy nelze mechanicky vycházet z

judikatorních závěrů vztahujících se k právu na náhradu škody jako k právu z

deliktu, které je založeno zákonem, nýbrž je třeba vzít na zřetel, že jde o

právo ze smlouvy, záleží tedy na tom, co si strany v rámci autonomie vůle a

smluvní volnosti ujednaly, omezeny toliko kogentními ustanoveními zákona a

korektivem dobrých mravů (srov. § 39 obč. zák.).

Pro posouzení výše nároku na

pojistné plnění bude tedy vždy rozhodný především obsah pojistné smlouvy,

včetně příslušných pojistných podmínek tvořících její součást. Odvolací soud též správně dovodil s odkazem na § 37 odst. 3 ZPS, že pojistná

hodnota pojištěného majetku jako nejvyšší možná majetková újma, která může v

důsledku pojistné události nastat [§ 3 písm. o) a § 28 ZPS], jíž má u

soukromého pojištění majetku odpovídat pojistná částka sjednaná v pojistné

smlouvě jako horní hranice pojistného plnění (§ 28 ZPS), se v zásadě, tj. není-

li v pojistné smlouvě stanoveno jinak, vyjadřuje časovou cenou, tj. ve smyslu

definice tohoto pojmu obsažené v § 3 písm. v) ZPS cenou, kterou měla věc

bezprostředně před pojistnou událostí a stanovenou z nové ceny věci s

přihlédnutím ke stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo k zhodnocení

věci, k němuž došlo její opravou, modernizací nebo jiným způsobem, resp. slovy

§ 37 odst. 3 ZPS obvyklou cenou, kterou má majetek v době, ke které se určuje

jeho hodnota. Při úvaze, zda nebylo v souzené věci sjednáno v pojistné smlouvě

jinak, jak připouští § 37 odst. 3 ZPS, konkrétně zda nebylo sjednáno tzv. pojištění na novou cenu, v němž pojistnou hodnotu majetku představuje jeho nová

cena, definovaná v § 3 písm. w) ZPS jako cena, za kterou lze v daném místě a v

daném čase věc stejnou nebo srovnatelnou znovu pořídit jako věc stejnou nebo

novou, stejného druhu a účelu, se však odvolací soud dopustil pochybení. Odvolací soud zcela zřejmě zjistil, jaké jazykové vyjádření je obsaženo v

článku 13 odst. 4 VPPM, které jsou součástí posuzované pojistné smlouvy,

jestliže část textu tohoto článku, totiž pojem „účelně vynaložené náklady na

opravu věci“, podrobil výkladu, byť založenému právě na premise, že pojištění

na novou cenu sjednáno nebylo, pojistné plnění je tedy limitováno výší skutečné

škody. Jestliže pak opřel právní závěr, že pojištění na novou cenu není

zakotveno ani v pojistných podmínkách, toliko o samotný, blíže nerozvedený

argument, že pojistné podmínky pamatují obecně na různé způsoby pojištění z

hlediska ceny, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu

vztahující se k předpokladům, za nichž je třeba podrobit právní úkon výkladu. Podle článku 4 odst. 2 VPPM může být pojistná hodnota vyjádřena: novou cenou,

kterou se rozumí částka vynaložená na pořízení nové věci téhož druhu a účelu,

kvality a parametrů za ceny v místě a době vzniku pojistné události obvyklé

[písm. a)]; časovou cenou, kterou měla věc bezprostředně před pojistnou

událostí; stanoví se z nové ceny věci, přičemž se přihlíží ke stupni opotřebení

nebo jiného znehodnocení anebo ke zhodnocení věci, k němuž došlo její opravou,

modernizací nebo jiným způsobem [písm. b)]; jiným způsobem (např. znaleckým

posudkem apod.) [písm. c)]. Podle článku 13 odst. 4 VPPM v případě poškození věci poskytuje pojistitel

pojištění majetku plnění ve výši účelně vynaložených nákladů na opravu věci,

nejvýše však ve výši nové hodnoty věci. U věci, jejíž časová hodnota

představovala méně než 40 % nové hodnoty věci, poskytuje pojistitel plnění

nejvýše ve výši časové hodnoty.

Podle článku 13 odst. 10 VPPM byla-li pojištěná věc poškozena, vzniká oprávněné

osobě právo, aby jí pojistitel vyplatil: a) při pojištění na novou cenu –

částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozené věci sníženou o

částku odpovídající hodnotě využitelných zbytků nahrazovaných věcí, b) při

pojištění na časovou cenu – částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu

poškozené věci sníženou o částku odpovídající stupni opotřebení nebo jiného

znehodnocení věci z doby bezprostředně před pojistnou událostí a o částku

odpovídající hodnotě využitelných zbytků nahrazovaných věcí. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že jsou-li pochybnosti o

obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené, je třeba je

odstranit cestou výkladu právního úkonu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, a

ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, a přímo ve vztahu k pojistné

smlouvě rozsudek ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2008). Podle

ustálených judikatorních závěrů jsou pochybnosti vyžadující výklad dány již

tehdy, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný

(k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25

Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 1. 6. 2017,

sp. zn. 32 Cdo 2404/2015), tak jak je tomu též v souzené věci. V každém případě

je výklad právního úkonu indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o jeho obsahu

dány objektivně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne

20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014). V souzené věci pochybnosti o obsahu

pojistných podmínek vyžadující výklad dány jsou, a to též objektivně. Z článku 4 odst. 2 VPPM je patrno, že novou cenou (hodnotou) věci se rozumí

částka vynaložená na pořízení nové věci téhož druhu a účelu, kvality a

parametrů za ceny v místě a době vzniku pojistné události obvyklé a časovou

cenou (hodnotou) se má na mysli cena, kterou měla věc bezprostředně před

pojistnou událostí, stanovená z nové ceny věci s přihlédnutím ke stupni

opotřebení nebo jiného znehodnocení věci anebo ke zhodnocení věci, k němuž

došlo její opravou, modernizací nebo jiným způsobem. Z dikce samotného, z

kontextu vytrženého, článku 13 odst. 4 VPPM je pak zřejmé, že je tu v souladu s

§ 4 odst. 5 ZPS stanoven způsob určení rozsahu pojistného plnění, a to v

kombinaci pojištění na novou cenu u věci, jejíž časová cena představovala

nejméně 40 % nové ceny věci, a na časovou cenu u věci, jejíž časová cena

představovala méně než 40 % nové ceny věci. Smysl a účel, jemuž nasvědčuje dikce samotného článku 13 odst. 4 VPPM, je však

zpochybněn obsahem následujícího článku 13 odst. 10, na který zřejmě míří

citovaná lakonická argumentace odvolacího soudu a v němž se v obecné poloze

konstatuje možnost sjednat pojištění na novou cenu anebo pojištění na časovou

cenu, jako by v článku 13 odst.

4 VPPM nebyla právě otázka způsobu určení

rozsahu pojistného plnění v souladu s požadavkem zákona o pojistné smlouvě

vyřešena. Zjevný rozpor mezi uvedenými ustanoveními pojistných podmínek jako součástmi

pojistné smlouvy bylo třeba odstranit výkladem právního úkonu za užití

interpretačních pravidel stanovených zákonem a blíže vysvětlených judikaturou

Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V neposlední řadě přitom bylo třeba vzít na

zřetel zásadu „contra proferentem“, podle níž jsou-li ve smlouvě použity

formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým

vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil (srov. např. nález

Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný pod

číslem 188/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a již citovaný

rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3221/2008).

Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, je právní posouzení, na jehož základě

dospěl k závěru o absenci ujednání o pojištění na novou cenu, neúplné a tudíž

nesprávné a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn

opodstatněně.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správný a

podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§

243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí v potvrzujícím výroku o věci

samé podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o

nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo

zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního

stupně v té části zamítavého výroku o věci samé, v níž bylo napadeno odvoláním,

Nejvyšší soud proto zrušil v této části též toto rozhodnutí a věc v tomto

rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první

o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.

1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 6. 2018

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu