28 Cdo 1093/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobce L. b. d. P. 10, proti žalovanému D. L., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 12 C 53/2004,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října
2007, č. j. 18 Co 320/2007-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2007, č. j. 18 Co
320/2007-106, v celém rozsahu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
2. února 2007, č. j. 12 C 53/2004-89, ve výrocích pod body I. a III., se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. února 2007, č. j. 12 C
53/2004-89, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žaloba, kterou se žalobce domáhá
určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1361/2 a pozemku parc. č. 1362/1, k.
ú. V., obec P., se zamítá“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „žaloba, kterou
se žalobce domáhá určení, že žalovaný není vlastníkem pozemku parc. č. 1361/2
a pozemku parc. č. 1362/1, k. ú. V., obec P., se zamítá“. Výrokem pod bodem
III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně shledal u žalobce naléhavý právní zájem na meritorním
rozhodnutí o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, má-li dojít na
základě vydaného rozhodnutí ke správnému zápisu vlastnictví v katastru
nemovitostí, kde je jako vlastník zapsán žalovaný. Naopak neshledal naléhavý
právní zájem na určení, že žalovaný není vlastníkem předmětných nemovitostí a v
této části výrokem pod bodem II. žalobu zamítl.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že výměrem Obvodního národního výboru v
P. 13 z 22.11.1951, zn. 13/XI-704/1951, bylo rozhodnuto ve prospěch Okresního
bytového družstva v P., právního předchůdce žalobce, o vyvlastnění předmětných
pozemků z pozůstalosti po F. M., zemřelém, právním předchůdci žalovaného. Ze
žádosti o povolení výjimky podle § 3 vyhlášky Ministerstva techniky č. 208/1950
Ú. l. zjistil, že opatrovníkem pozůstalosti a její správou byl pověřen JUDr. F.
P., kterému nebyl vyvlastňovací výměr doručen. Pozemky byly již v té době
bytovým družstvem zastavěny dvěma bytovými domy, jejichž spoluvlastníkem je
nyní žalobce a fyzické osoby. Žalobce ani jeho právní předchůdci nebyli zapsáni
do pozemkové knihy, později do evidence nemovitostí a do katastru nemovitostí
jako vlastníci předmětných pozemků. Pozemky byly zapsány po F. M. na jeho
dědice M. M. a posléze na jeho dědice. V původním dědickém řízení po F. M.
nebyly projednány. Dědicem předmětných nemovitostí se stal na základě odevzdací
listiny z 26.11.1998, č. j. 27 D 2308/95-54, vydané v řízení o dodatečném
projednání dědictví, jeho syn M. M. Na základě usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 6, č. j. 26 D 1214/2003-31, o dodatečném projednání dědictví po M. M.,
pozemky nabyl žalovaný. Soud dospěl k závěru, že se na projednávanou věc
nevztahují restituční předpisy; zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon
o půdě), z toho důvodu, že se nejedná o půdu, která tvoří zemědělský půdní fond
a zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z toho důvodu, že
pozemky přešly do vlastnictví jiné osoby než státu. Soud prvního stupně
posuzoval věc podle předpisů účinných ke dni vydání vyvlastňovacího výměru,
zejména podle § 114 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., podle zákona č.
280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, podle vládního nařízení č.
93/1950 Sb., o výstavbě obcí, podle vyhlášky Ministerstva techniky č. 572/1950
Ú. l., podle správního řádu vydaného vládním nařízením č. 8/1928 Sb. a podle
dobové judikatury, a dospěl k závěru, že vyvlastňovací výměr, který nebyl
prohlášen ústně v přítomnosti stran, mohl být vydán a nabýt právní moci jen
doručením jeho písemného vyhotovení stranám. V době vydání vyvlastňovacího
výměru ležící pozůstalost zastupoval JUDr. F. P., který byl usnesením Okresního
soudu civilního v P. sp. zn. 43 P 1564/1951 ustanoven opatrovníkem pozůstalosti
po F. M. a pověřen její správou. Jemu také měl být výměr doručen. Soud vzal z
důkazu provedeného konceptem vyvlastňovacího výměru za prokázané, že
opatrovníkovi výměr doručen nebyl a nenabyl proto právní moci. Na tom nic
nemohlo změnit ani to, že byl doručen notáři projednávajícímu dědictví po F.
M., který však nebyl účastníkem vyvlastňovacího řízení. Nedošlo tedy k přechodu
vlastnického práva na vyvlastnitele - na právního předchůdce žalobce O. b. d.
B. č. 3, P. II. Žalobce tedy není aktivně legitimován k podání této určovací
žaloby.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. října
2007, č. j. 18 Co 320/2007-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
dovoláním napadených výrocích pod bodem I. a pod bodem III. Rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně
považoval za správné. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že na danou
věc, kdy na sporných parcelách ještě před zahájením vyvlastňovacího řízení byly
postavené obytné domy, které jsou dnes ve vlastnictví žalobce, nelze aplikovat
restituční předpisy. Přechod vlastnických vztahů ke sporným pozemkům z právního
předchůdce žalovaného F. M. na žalovaného považoval za dostatečně prokázaný.
Vyvlastňovací řízení bylo zahájeno po úmrtí vlastníka F. M. v době neukončeného
dědického řízení. Ležící pozůstalost byla podle § 547 obecného zákoníku
občanského („o.z.o.“) nositelkou určitých, byť omezených práv a povinností a
mohla ve správním nebo v soudním řízení vystupovat jako účastník řízení.
Odvolací soud odkázal na nález Nejvyššího správního soudu ze 6. 1. 1948, č.
633/46-4, publikovaný v Bohuslavově sbírce pod č. A 1808, a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 16. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1620/98, uveřejněný pod č.
50/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. I když došlo ke ztrátě
dědického spisu, který byl rekonstruován, bylo jinými listinnými důkazy v
řízení před soudem prvního stupně dostatečně prokázáno, že opatrovníkem ležící
pozůstalosti byl ustanoven
JUDr. F. P., kterému nebyl doručen vyvlastňovací výměr. Správně proto uzavřel
soud prvního stupně, že písemně vydaný vyvlastňovací výměr nebyl doručen všem
účastníkům vyvlastňovacího řízení, nenabyl tedy právní moci a v důsledku toho
nenastaly právní účinky vyvlastnění – sporné pozemky nepřešly do vlastnictví
právního předchůdce žalobce. V tomto směru soud poukázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1430/2001. Odvolací soud dovodil, že
na straně žalobce a jeho právních předchůdců nejsou splněny ani podmínky pro
nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům vydržením, když vlastnické právo
žalovaného a jeho právních předchůdců „bylo deklarováno zápisem jejich
vlastnictví v relevantních operátech“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) s tím, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že písemně vydaný vyvlastňovací výměr nenabyl právní
moci a nevyvolal přechod vlastnického práva k vyvlastňovaným pozemkům na právní
předchůdce žalovaného, neboť pokud by vyvlastňovací výměr byl pouze vydán a
nestal se vykonatelným, byly by bezpochyby sporné pozemky uvedeny v celkovém
soupisu jmění v dědickém řízení po právním předchůdci žalovaného, tím spíše, že
byly uvedeny v předběžném soupisu majetku zůstavitele. Dále nepovažuje za
správný závěr, že vyvlastňovací výměr měl být doručován JUDr. F. P.; v tomto
směru odkazuje na své odvolání, neboť má zato, že tento nebyl ustanoven
opatrovníkem pozůstalosti, ale opatrovníkem syna zůstavitele M. M. Nepovažuje
za správný ani závěr, že vyvlastňovací výměr nebyl doručen JUDr. F. P., neboť
bylo prokázáno, že o vyvlastnění věděl, protože 19. 6. 1951 požádal o povolení
výjimky podle § 3 vyhlášky č. 208/1950 Ú. l., a to s úmyslem dosáhnout za
vyvlastnění vyšší náhradu. Odvolací soud z protokolu z 25. 11. 1953 o celkovém
soupisu jmění pozůstalosti po F. M., ve kterém je uvedeno, že došlo k
vyvlastnění nemovitostí v katastrálním území V., nesprávně dovozuje, že
protokol svědčí jen o tom, že byl vyvlastňovací výměr vydán.
O opaku svědčí i to, že opomenuté pozemky, které mohly být kdykoliv později
podle tehdy platné právní úpravy dodatečně do dědictví zahrnuty, byly
projednány až v řízení vedeném pod sp. zn. 27 D 2308/95 u Obvodního soudu pro
Prahu 10. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že při
rozhodování nevycházely v souvislosti s délkou doby, která uplynula od vydání
vyvlastňovacího výměru a od ukončení původního dědického řízení po právním
předchůdci žalovaného, z judikatury týkající se posuzování správnosti a
závaznosti rozhodnutí vydaných před značnou dobou s přihlédnutím k principům
právní jistoty, presumpce správnosti vydaných aktů
a ochrany práv v dobré víře nabytých účastníky. V tomto směru odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1855/98,
publikované v časopise Soudní judikatura č. 49/2001, a na rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 52 Ca 12/2004
(správně 52 Ca 21/2004), uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 475/2005. Konečně upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007, ve kterém je mimo jiné judikováno,
že „v moderním státě je i důkazní břemeno limitováno požadavkem
proporcionality“, že požadavek, aby žalovaní, zejména jsou-li právními
nástupci, předložili s odstupem desetiletí veškerá úřední rozhodnutí, aniž by
se přihlíželo k významným důkazům nepřímým, předem omezuje právo na
spravedlnost. Odvolací soud se nezabýval nesprávnými závěry soudu prvního
stupně, který uzavřel, že se na danou věc nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb.,
ačkoliv pokud došlo k zastavění půdy (předmětných pozemků), která byla součástí
zemědělského půdního fondu, dopadají na ni ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. V
řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno vydání rozhodnutí o odnětí půdy zemědělské
výrobě. V tomto směru se odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. prosince 2000, sp. zn. 30 Ca 221/2000, publikované v
časopise Soudní judikatura č. 1, 2001, str. 58. Navrhuje se, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné,
neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na
to, že soudy došly ke shodnému závěru, že vyvlastňovací výměr ONV v P. 13 ze
dne
22. 11. 1951 nenabyl právní moci, neboť nebyl doručen JUDr. F. P.,
opatrovníkovi pozůstalosti po dědečkovi žalovaného F. M., a tedy jeho účinky
nikdy nevznikly. O tom svědčí i řada důkazů provedených v řízení; např. z toho
důvodu nikdy nedošlo k provedení vyvlastňovacího výměru, tedy odevzdání
vyvlastněného pozemku výměrem vyvlastniteli do držby, protože podmínkou byla
právní moc vyvlastňovacího výměru (§ 42 vládního nařízení č. 93/1950 Sb., o
výstavbě obcí). Svědčí o tom rovněž kontinuita vlastnických zápisů v
příslušných evidencích nemovitostí ve vztahu k nabývacím titulům a relevantním
listinám, dokládajícím řádné a nepřerušené pozemkové vlastnictví od F. M. po
jeho osobu. Považuje za ústavně neakceptovatelné, aby postupně dva státní
orgány vydaly dvě pravomocná rozhodnutí (Obvodní soud pro Prahu 10, sp. zn. 27
D 2308/95, a Obvodní soud pro Prahu 6, sp. zn. 26 D 1214/2001), jimž
předcházelo přezkoumání a osvědčení vlastnictví ve prospěch konkrétních osob, z
nichž jednou je žalovaný, který v dobré víře spoléhal na správnost těchto
rozhodnutí státu, aby později jiný soud v jiném řízení mu vlastnické právo
odňal z důvodu, že původní rozhodnutí státního orgánu byla údajně vadná.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které
má po právní stránce zásadní význam, skutečnost, že je v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu.
Zákon o půdě v § 6 odst. 1 písm. p) stanoví: „Oprávněným osobám budou vydány
nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku
převzetí nemovitostí bez právního důvodu.“
Odvolací soud opřel úvahu o tom, že na věc nelze aplikovat pravidla o
vztahu restitučních a obecných předpisů, mj. o rozsudek ze dne 2. října 2001,
sp. zn. 22 Cdo 1430/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod
č. C 774. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Uplatnění restitučního nároku podle
restitučních předpisů především předpokládá, aby v důsledku správního
rozhodnutí (aktu) k přechodu majetku na stát skutečně došlo. Muselo by tedy jít
o právně relevantní přechod vlastnictví, jehož základem je pravomocné, účinné a
nadále závazné rozhodnutí orgánu státní správy (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR z 28. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2419/98, publikovaný v
Právních rozhledech, sešit 9, ročník 2000, s. 405, který je použitelný i v této
věci). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2001, sp. zn. 22 Cdo
2163/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 463,
svazek 5, s. 114, pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni
nabytí účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že mohl uplatnit
i restituční nárok, dovozovat, že již nemůže uplatňovat právo na ochranu
vlastnictví podle obecných předpisů. Podle rozhodnutí publikovaného v Soudních
rozhledech, sešit 1, ročník 2001, str. 6, správní rozhodnutí, které nebylo
doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo
právní moci a tudíž ani nevyvolalo jím sledované účinky. V takovém případě, kdy
stát nabyl věc bez právního důvodu, existence speciálních restitučních předpisů
nevylučuje postup podle obecného právního předpisu (k tomu srov. též nález
Ústavního soudu ČR IV. ÚS 403/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazek 12, s. 431).“
Závěry uvedené v tomto rozhodnutí byly jak známo pozdější judikaturou
Ústavního soudu i Nejvyššího soudu modifikovány. V rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, se uvádí: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v
rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže
domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126
odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm.
c) o. s. ř.” Tento rozsudek, akceptovaný i judikaturou Ústavního soudu (např.
nález sp. zn. II. ÚS 114/04), vychází z toho, že i tam, kde vlastnické právo
nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu,
nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů. Přitom převzetím
věci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě se rozumí převzetí držby
věci, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný jako R 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze
dne 23. května 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl). „Převzetí věci státem na
základě neplatného právního úkonu i na základě správního rozhodnutí, které
nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci, je z hlediska vztahu
restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez
právního důvodu“(R 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tato rozhodnutí odpovídají právním názorům, vyjádřeným v nálezu pléna Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb., jehož
právní věta zní: „I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje
záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na
straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c)
o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II.
Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční
předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ V
odůvodnění nálezu se též uvádí: „Vlastnické právo oprávněných osob podle
restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti
legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro
tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně
uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v
zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v
podstatě „legalizovaly“ vlastnictví státu k majetku, který stát získal
konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to,
že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit
na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně
vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť
tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“
Vzhledem k uvedené judikatuře se otázka doručení rozhodnutí ohledně
vyvlastnění těch pozemků, jejichž držby se žalovaný (jeho právní předchůdce)
ujal v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, stává nepodstatnou.
Nicméně dovolací soud poukazuje na svou judikaturu citovanou v
dovolání a též na rozsudek ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3255, ve
kterém se uvádí: „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno
minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i
vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem,
resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak
nebylo, na tom, kdo to tvrdí.“
Poněvadž se právní závěry odvolací instance „zastavily“ na otázkách
neúčinnosti vyvlastňovacího výměru a následně naléhavého právního zájmu žalobce
na určovací žalobě (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), je žádoucí, aby byly rozšířeny.
Dovolací soud tedy přiznává žalobci naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
Nelze také odhlédnout od faktického stavu, který stran předmětných nemovitostí
nyní existuje. Otázka průkazu případného vydržení nemovitostí bude řešena podle
závěru, naznačeného v předchozím odstavci. Je také třeba se vypořádat s dalšími
tvrzeními dovolatele uplatněnými v dovolání, nebyla-li dosud nižšími instancemi
zodpovězena.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v rozsahu dotčeném
zrušením vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou nižší instance vázány právními závěry
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu