U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce: město Cheb, se sídlem v Chebu, Nám. Krále Jiřího 1/14, zastoupeno
JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti
žalovanému: Lesy ČR, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn.
9 C 297/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 10. 2012, č. j. 9
C 297/2011-26, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem
pozemků parcelních čísel 430/1, 430/2, 460/2 a 466/2. Ve výroku II. rozsudku
odvolacího soudu byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla
zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 483/1 o
výměře 47.860 m2 v kat. úz. D., zapsaném na LV č. 5 u Katastrálního úřadu pro
Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, jak je vymezen v geometrickém
plánu pro oddělení pozemku č. 177-171/2010, vyhotoveném firmou JS Inženýrská
kancelář Aš, s. r. o., Šaldova 11, ověřeném Ing. Jiřím Jurákem dne 4. 11. 2010
pod č. 101/2010 a schváleném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj,
Katastrální pracoviště Cheb dne 11. 10. 2010 pod č. 1099. Ve výroku III.
rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; ve výroku III. téhož
rozsudku odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému na
nákladech odvolacího řízení 5.000,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je
vlastníkem výše uvedených pozemků s tím, že do jeho vlastnictví přešly podle §
2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí. Žalobce vyzval žalovaného k vydání předmětných
pozemků dopisem ze dne 14. 6. 2010. Odvolací soud částečně rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II.
výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (viz výše).
Dovodil přitom, že v případě pozemku parc. č. 483/1 šlo o zkonfiskovaný
majetek, který byl přidělen právnímu předchůdci žalobce dne 16. 6. 1948
rozhodnutím ministerstva zemědělství č. j. 16342/48-IX/Z-23, vydaným podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Současně však uvedl, že ustanovení
§ 2a zákona č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 téhož zákona
a přechodu podle § 1 tamtéž. V tomto směru odkázal na důvodovou zprávu k zákonu
č. 114/2000 Sb. a dospěl k závěru, že v projednávané věci pozemky, ze kterých
sestává parc. č. 483/1, byly přiděleny žalobci již v roce 1948 a přešly tak do
vlastnictví žalobce podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. již ke dni 24. 5.
1991.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost dovozoval z většiny kritérií uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.,
ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval žalobce v závěru o
vydržení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem (včetně rozporu s
dobrými mravy) a výkladu ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl zrušení
napadeného rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu a též výroků II. a III.
rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a
zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Otázkou vydržení vlastnického práva k obecnímu majetku nabytému podle
zák. č. 172/1991 Sb. se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k
závěru, že nelze vyloučit vydržení obecního majetku státem či jím založeným
státním podnikem, a to i poté, co bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví.
Ustanovení § 8 zák. č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012, ukládalo
obcím povinnost do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit
návrh katastru na zápis těchto nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel
z nezměnitelné povahy zákonného nabytí vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu
jako subjektu práva, ale v zájmu právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž
splnění mělo zamezit pozdějším nejasnostem při posouzení právních vztahů k
nemovitostem. Nedostatek aktivity obce při prosazování práv, jichž se v
důsledku obecní restituce stala nositelkou, tedy při naplnění zákonem
stanovených předpokladů vede k nabytí vlastnického práva státem (či jím
založeným státním podnikem) formou vydržení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2332/2009, nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28
Cdo 1966/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1083/2013, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1249/2012, ze dne 16. 5. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 3962/2011 nebo ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005).
Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a účastníci
občanskoprávních vztahů jsou si rovni (čl. 11 odst. 1 listiny, § 2 odst. 2 obč.
zák.).
Pokud jde o problematiku posouzení aplikace § 2 a § 2a zákona č.
172/1991 Sb. při posouzení počátku běhu vydržecí lhůty k pozemku parc. č.
438/1, Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3360/2008. Podle něj zákon č. 114/2000 Sb., jenž je novelou zákona č. 172/1991
Sb., umožnil uplatnění restitučního nároku v případě, kdy obce neměly do nabytí
účinnosti této novely zákonem nezbytně požadované důkazy o svém vlastnictví
před 31. 12. 1949 – ani přídělovou listinu ani přídělový plán. V projednávané
věci však žalobce již v žalobě uvádí v rámci výčtu důkazního materiálu
přídělové rozhodnutí a rovněž v průběhu řízení nebylo mezi stranami sporu o
tom, že v případě právě tohoto jednoho pozemku jde o příděl.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v
souladu s judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z
hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného
dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§ 243c odst. 1, §
238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu