28 Cdo 1306/2020-395
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem
Klepáčkem, advokátem se sídlem v Kraslicích, Pohraniční stráže 1247/8, proti
žalovaným 1) T. M., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem
Broďánim, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, a 2)
H. M., narozené dne XY, bytem XY, o zaplacení částky 848 903 Kč, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 184/2014, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56
Co 208/2019-349, t a k t o :
I. Řízení o dovolání žalované 2) se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56 Co
208/2019-349, se zrušuje v části výroku pod bodem I., jíž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2019, č. j. 18 C 184/2014-311,
ve výroku I a části výroku V. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným 1), jakož i ve výroku pod bodem II. o nákladech odvolacího řízení ve
vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Plzni k dalšímu řízení.
III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Josefa Klepáčka, advokáta se sídlem v Kraslicích, Pohraniční stráže 1247/8.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 29. 5. 2019, č. j. 18 C 184/2014-311, uložil žalovanému 1) zaplatit
žalobci částku 276 550 Kč a žalované 2) zaplatit žalobci částku 276 550 Kč ve
lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I a II rozsudku soudu prvního
stupně), co do částky 147 901,50 Kč ve vztahu k žalovanému 1) a částky 147
901,50 Kč ve vztahu k žalované 2) žalobu zamítl (výrok III rozsudku soudu
prvního stupně) a rozhodl o doplatku soudního poplatku a náhradě nákladů řízení
(výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní (žalovaná 2/ je dcerou
žalobce, žalovaný 1/ jeho zetěm) od září roku 2010 užívali konkrétně označené
nemovitosti ve vlastnictví žalobce (dům č. p. XY v obci XY, spolu se
specifikovanými pozemky), jež opustili k 30. 7. 2014. Dále vzal za prokázané,
že mezi stranami byla uzavřena ústní dohoda o užívání předmětných nemovitostí
„od září r. 2010 po dobu maximálně jednoho a půl roku“, během níž měli žalovaní
hradit toliko „přímé náklady spojené s užíváním předmětných nemovitostí“. Jestliže se žalobce domáhá po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení
(zaplacení peněžité náhrady) vzniklého žalovaným užíváním předmětných
nemovitostí za dobu od 1. 7. 2012 do 30. 7. 2014, jde dle soudu prvního stupně
o požadavek oprávněný, neboť v takto vymezené době již žalovaní užívali
nemovitosti bez právního důvodu. Výši prospěchu žalovaných soud poměřoval
hladinou obvyklého nájemného zjištěného posudkem znalce. Věc přitom právně
posoudil podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2, § 456 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále také jen „obč. zák.“). K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 56 Co 208/2019-349, v odvoláním napadeném
rozsahu (tj. ve výrocích I, II a V) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vzal za správná zjištění soudu prvního stupně o vlastnictví
předmětných nemovitostí i době jejich užívání žalovanými (kteří nemovitosti
vyklidili dne 30. 7. 2014); oproti soudu prvního stupně ovšem vyšel ze
zjištění, že „doba, na kterou byly nemovitosti žalobcem přenechány žalovaným k
bezplatnému užívání, dohodnuta nebyla“. Odkazuje na právní úpravu smlouvy o
výpůjčce podle § 659 a § 563 obč. zák. a institut výprosy, odvolací soud
následně uzavřel, že nebyla-li doba užívání sjednána, byli žalovaní povinni
předmět výpůjčky vrátit první den poté, kdy byli žalobcem k vrácení vyzváni. Žalobce žalované k vrácení vyzval, tito však žádosti nevyhověli a nemovitosti
užívali bez právního důvodu, čímž jim vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné
obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Jestliže soud prvního stupně – pokračuje
odvolací soud – výroky I a II rozsudku žalobě částečně vyhověl, i když tak
dílem učinil z jiných důvodů, je jeho rozhodnutí v napadených výrocích věcně
správné. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní.
Splnění předpokladů
přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod
ohlašují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že odvolací soud, poté, kdy revidoval skutkové závěry odvolacího
soudu, nesprávně kvalifikoval užívání nemovitostí žalovanými jako neoprávněné
za celé žalobou vymezené období, aniž by zjišťoval, zda a kdy byli žalovaní
žalobcem prokazatelně vyzváni k vyklizení nemovitostí (k vrácení vypůjčené
věci); v tomto směru dovolatelé poukazují i na žalobní tvrzení, dle nichž se
tak stalo poprvé až dopisem žalobce za dne 15. 7. 2013. Právní posouzení věci
odvolacím soudem tak považují za neúplné a tudíž nesprávné, namítajíce, že
odvolací soud při něm pominul právně významné skutečnosti týkající se právního
důvodu užívání nemovitých věcí a jeho zániku (ex nunc). Krom toho odvolacímu
soudu vytýkají deficity odůvodnění jeho rozhodnutí, jež proto považují za
nepřezkoumatelné. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. Přitom žalobce neguje
i žalovanými prezentované tvrzení, že k vyklizení nemovitostí byli vyzváni
poprvé dopisem ze dne 15. 7. 2013, dodávaje, že „z provedeného dokazování je
zřejmé, že žalovaní měli právo užívat předmětné nemovitosti se souhlasem
žalobce od poloviny roku 2010 do 30. 9. 2011“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – v dovolacím řízení postupoval
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná 2) vzala své dovolání zcela zpět, a proto Nejvyšší soud dovolací
řízení v uvedeném rozsahu (tj. jde-li o rozhodnutí ukládající této žalované
zaplatit žalobci částku 276.550 Kč a nahradit mu alikvotní část nákladů řízení)
zastavil (srov. § 243c odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). S ohledem na druhou žalovanou učiněné zpětvzetí dovolání pak Nejvyšší soud
přezkoumal dovoláním napadený rozsudek toliko v rozsahu dotčeném dovolání
žalovaného 1), poté, kdy zjistil, že jde o přípustné dovolání (§ 237 o. s. ř.),
neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky (otázka
zániku právního důvodu k užívání cizí věci na základě smlouvy o výpůjčce,
potažmo vzniku bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dále citované). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytím účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní
poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a
povinností z porušení smlouvy, dosavadními právními předpisy (srov. jeho část
pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028
odst. 1 a 3), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013. Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po
dohodnutou dobu bezplatně užívat. Podle § 662 obč. zák. je vypůjčitel povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje,
nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení (odstavec 1). Půjčitel může
požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení, jestliže
vypůjčitel věc neužívá řádně nebo jestliže ji užívá v rozporu s účelem, kterému
slouží (odstavec 2). Dle § 563 obč. zák., není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně judikuje, že cizí nemovitost
nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít
například o závazkový vztah, může jít i o výprosu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 478/2001, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1526/2017). Jakkoliv úprava
účinná do 31. 12. 2013 prekarium (výprosu) jako zvláštní smluvní typ
nerozlišovala, judikatura tento právní důvod užívání cizí nemovitosti (jak
uvedeno výše) připouštěla. Bez ohledu na to, zda lze považovat takové ujednání
o výpůjčce na vyžádanou o zvláštní podtyp výpůjčky či nikoliv, je pro
posuzovanou věc rozhodující závěr, že v těchto případech užívá osoba cizí věc
na základě právního titulu, a to do doby, než je vlastníkem vyzvána k vrácení
věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo
4653/2017). Lze tu poukázat i na závěry odborné literatury, v níž jsou
přijímány obdobné konkluze, dle nichž „je zjevné, že pro existenci smlouvy není
rozhodné ani konkrétní určení doby vrácení vypůjčené věci, ani vymezení účelu
užívání vypůjčené věci – absentují-li taková ujednání ve smlouvě vůbec, je
taková smlouva prekariem – jelikož však české právo tento smluvní typ nezná, je
třeba takovou smlouvu posuzovat jako výpůjčku, když účel užívání je limitován
obvyklým užitím věci zohledňujícím hledisko poctivého obchodu a doba trvání
smlouvy je vázána buď zvyklostmi mezi stranami zavedenými nebo se využijí
obvyklé způsoby zániku obligace“ (Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký
akademický komentář. 1. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008,
svazek 2, s. 1975). V odkazovaném usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn.
23 Cdo
4653/2017, pak Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil i ten závěr, že pokud ze
zjištění vyplyne, že nebyla mezi stranami sjednána konkrétní výpůjční doba,
před jejímž uplynutím se nemohl půjčitel domáhat vrácení věci, lze dovozovat,
že půjčitel byl oprávněn žádat vrácení věci kdykoliv. V takovém případě vznik
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného přichází v úvahu pouze tehdy, pokud
bude v řízení tvrzeno a prokázáno, že žalovaný byl žalobcem k vyklizení
nemovitosti vyzván, této výzvě nevyhověl a následně se tak ocitl v prodlení s
vrácením věci. Rozhodnými okolnostmi, jestli (a kdy) byl žalovaný vyzván k vrácení věci (k
vyklizení nemovitostí), jež žalobce přenechal k bezplatnému užívání bez toho,
že by účastníky byla sjednána konkrétní výpůjční doba (jak odvolací soud
uzavírá), a zda (odkdy) se tak žalovaný ocitl v prodlení s vrácením věci a
užívání nemovitosti tak bylo bez právního důvodu a došlo tak k bezdůvodnému
obohacení na úkor vlastníka nemovitostí (žalobce), se odvolací soud náležitě
nezabýval. [Holé konstatování, že výzva k vyklizení nemovitostí byla učiněna,
není skutkově ničím podloženo (a odůvodněno), nehledě na zcela absentující
závěr (a jemu předcházející zjištění) o tom, kdy se tak stalo, potažmo ke
kterému okamžiku tak došlo ke ztrátě právního důvodu k užívání předmětných
nemovitostí]. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci – co do řešení pro věc relevantní
otázky, zda a kdy žalovanému zanikl právní důvod užívání věci v žalobcově
vlastnictví, potažmo s ním spojené posouzení, zda a odkdy docházelo k
bezdůvodnému obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu – je neúplné a
tím i nesprávné. Nepovažoval-li odvolací soud pro vznik bezdůvodného obohacení za významné, kdy
byla žalobcem učiněna výzva k vyklizení nemovitostí snad proto, že vycházel z
posouzení, že výzvou půjčitele k vrácení zapůjčené věci (vyklizení nemovitosti)
se smlouva o výpůjčce od počátku ruší (že s účinky ex tunc dochází k odklizení
právního důvodu užívání zapůjčené věci), šlo by o závěr – i v konfrontaci se
shora citovanou relevantní právní úpravou a jí interpretující rozhodovací praxí
dovolacího soudu – také zjevně nesprávný. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud
přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Pokud z usnesení odvolacího soudu není zřejmé, že odvolací soud přejímá
skutková zjištění soudu prvního stupně, připomíná dovolací soud opakovaně
vyslovený závěr o tom, že z ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu
vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je
rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008). Postup
odvolacího soudu, v rámci kterého se odchýlí od skutkových zjištění soudu
prvního stupně, resp.
je doplní, aniž však dokazování sám zopakuje, není v
souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem je odňata
dotčenému účastníkovi reálná možnost jednat před soudem, spočívající v
oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož je porušeno jeho
základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo
993/2018). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového
zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním
provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby
takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal
rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz
19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož
i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod č. 11, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98). Závěr o tom, že mezi stranami byla v ústní formě uzavřena smlouva o bezplatném
užívání nemovitostí, vychází z dosavadních skutkových zjištění soudů nižších
stupňů. Sporné mezi stranami bylo to, byla-li sjednána doba, po níž byl
žalovaný oprávněn nemovitosti užívat (jak tvrdí žalobce) či nikoliv (tvrzení
žalovaného). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že doba užívání sjednána byla
a učinil i závěr, v jaké délce, zatímco odvolací soud se s tímto vývodem
neztotožnil, když měl za to, že „žádný z účastníků nepředložil pro svoje
tvrzení věrohodný důkaz a proto nelze než dovodit, že doba, na kterou byly
nemovitosti žalobcem přenechány žalovaným k bezplatnému užívání, dohodnuta
nebyla“. Jestliže v tomto směru odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru
než soud prvního stupně bez toho, že by k tomu relevantní důkazy sám zopakoval,
zatížil tím řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku
vymezeném rozsahu (tj. jde-li o výrok ukládající povinnost k peněžitému plnění
žalovanému 1/, spolu s na něm závislým rozhodnutím o nákladech řízení v poměru
mezi žalobcem a tímto žalovaným) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tom
rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první
o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Ve vztahu k žalované 2), jež vzala dovolání zpět a řízení o tomto dovolání tak
bylo zastaveno, jde o rozhodnutí konečné; proto bylo rozhodováno i o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a touto účastnicí, jež zavinila (částečné)
zastavení dovolacího řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.).
K nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se k podanému dovolání vyjádřil
prostřednictvím svého zástupce (advokáta), patří odměna ve výši 9 420 Kč,
vypočtená z tarifní hodnoty 276 550 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst.
1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního
tarifu vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.
s. ř.) ve výši 2 041,20 Kč, tj. celkem 11 761,20 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových
stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na
stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu