28 Cdo 1423/2025-963
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. S., b) J. S., c) M. S., d) J. K., a e) R. S., všech zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 374/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2025, č. j. 64 Co 156/2025-911, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.200,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud odkázal na odůvodnění částečného rozsudku vydaného v této věci dne 4. 7. 2023 pod č. j. 7 C 374/2021-650, v němž dospěl k závěru, že žalobcům jako osobám oprávněným ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), vznikl nárok na náhradní pozemky ve smyslu § 11a zákona o půdě, neboť jim nebylo možné vydat původně odňaté pozemky a doposud jim za ně nebyla poskytnuta náhrada v plném rozsahu.
Zmíněným částečným rozsudkem bylo rozhodnuto o řadě pozemků vyjma pozemku p. č. XY v obci a k. ú. XY, neboť tento byl územním plánem určen k přeložce silnice. Po jeho rozdělení geometrickým plánem a odpovídající změně žaloby se žalobci nadále domáhali vydání toliko shora identifikovaného pozemku p. č. XY. Soud uzavřel, že tento je ve vlastnictví žalované, jeho hodnota činí 38.930 Kč a přitom nebyla zjištěna žádná překážka, která by bránila jeho převodu ve smyslu restitučních předpisů, pročež žalobě vyhověl.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 64 Co 156/2025-911, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že jsou žalobci osobami oprávněnými ve smyslu § 4 zákona o půdě, včetně žalobce c). Přidržel se i dalších úsudků vyslovených v předchozí části řízení, neboť ani nyní nebyla žalovanou předložena jiná tvrzení, jež by mohla vést k odlišným skutkovým a právním závěrům v otázkách aktivity žalobců a liknavosti žalované spočívající v nesprávném vyčíslení restitučního nároku.
Poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu vydané dříve v tomto sporu, jímž byly odvolacím soudem přijaté konkluze shledány odpovídajícími ustálené judikatuře. Uvedené platí i o námitce promlčení uplatněné žalovanou, již dle názoru soudů vznesla v rozporu s dobrými mravy. Neshledávaje opodstatněnými ani další výhrady žalované (stran nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvého stupně, či překážky vydání nárokovaného pozemku), napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor řešení specifikovaných otázek odvolacím soudem s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Konkrétně za nesprávně právně posouzené (z čehož usuzuje na důvodnost daného mimořádného opravného prostředku) pokládá problematiku liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobcům a), b) a e), převod restitučního nároku ze žalobce c), otázku stavebního charakteru, respektive hodnoty nevydaných pozemků žalobců d) a e) a konečně též námitku promlčení vznesenou žalovanou vůči restitučnímu nároku žalobce e). Nesouhlasí se závěry o své údajné liknavosti, či svévolném postupu, naopak upozorňuje na pasivitu žalobců spočívající v neúčasti ve veřejných nabídkách, jež pokládá za co do obsahu dostatečné. S poukazem na konkrétní judikaturu považuje uplatnění restitučního nároku soudní cestou skrze požadavek na vydání konkrétního náhradního pozemku za obcházení zákonného postupu, což by mělo být důvodem zamítnutí žaloby. Ve vztahu k žalobci c) namítá nedostatek aktivní věcné legitimace z důvodu dřívějšího postoupení jeho restitučního nároku. Prosazuje, že při oceňování pozemků nevydaných žalobkyni d) měly být aplikovány srážky dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“), pro jejich nepřipojení na inženýrské sítě v době jejich odnětí státem. V souvislosti s řečeným namítá odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3037/2021. V případě pozemků nevydaných žalobci e) pak akcentuje jejich zemědělský charakter a současně namítá již kompletní vypořádání jeho nároku. Právo žalobce e) nadto označuje za promlčené, přičemž odmítá, že by ve vztahu k němu námitku promlčení vznesla v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku krajského soudu. Pro shora uvedené dále žádá jeho zrušení i zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K dovolání i jeho následnému odůvodnění se negativně vyjádřili žalobci, již je navrhli odmítnout, respektive zamítnout.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností ve všech částech a přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Dovolání ovšem za přípustné a v části ani za řádné považovat nelze.
10. Zprvu se jeví namístě připomenout, že v nynější kauze soudy již rozhodly částečným rozsudkem (rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 7. 2023, č. j. 7 C 374/2021-650, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2024, č. j. 64 Co 335/2023-787), jehož závěry byly aprobovány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2598/2024. Vzhledem k obdobné argumentaci vedené nyní dovolatelkou lze při řešení řady určujících otázek pro stručnost odkázat na právě citovaná rozhodnutí, a to především co do naplnění předpokladů pro uplatnění restitučního nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků při zjištěné liknavosti žalované, posouzení charakteru původního pozemku žalobce e), potažmo též stran problematiky vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud pak ani v této věci – ve světle znovu uplatněné, z nemalé části totožné (včetně odkazů na konkrétní judikaturu) dovolací argumentace – neshledává důvody, pro které by se měl od své rozhodovací praxe odchýlit. Odkázat lze ostatně též na závěry přijaté v předchozích restitučních řízeních jednotlivých žalobců (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, ústavní stížnost proti němu podaná byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3348/20, či níže uváděná rozhodnutí).
11. Odvolací soud se zjevně neodchýlil ani od dovolatelkou poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, jenž zdůrazňuje princip ekvivalence při stanovení výše finanční náhrady podle zákona o půdě. Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 64 Co 335/2023 se krajský soud vyjádřil k charakteru původních pozemků, od nichž odvozuje svůj restituční nárok žalobkyně d), přičemž akcentoval zejména specifický důvod jejich odnětí (rozšíření letiště). Řečené připomenul i v nyní naříkaném rozhodnutí v bodě 7. Vzhledem k těmto individuálním okolnostem již dříve obstálo ocenění dotčených pozemků jako stavebních bez aplikace žalovanou prosazovaných srážek ve smyslu oceňovací vyhlášky, pro absenci vlivu nemožnosti jejich připojení k vodovodnímu a kanalizačnímu řadu a k rozvodu elektřiny na jejich hodnotu (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4329/2018, proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1266/19). Zastávané vyčíslení restitučního nároku žalobkyně d) lze tedy označit za zcela souladné s dlouhodobě konstantní judikaturou Nejvyššího soudu shrnutou rovněž už v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2598/2024, a reprezentovanou například jeho usneseními ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3579/2023.
12. Ve vztahu k namítanému nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce c) pak žalovaná nevymezuje přípustnost dovolání, neuvádí-li, od které rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, ani nepředkládá jinou otázku odpovídající dikci § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam zmíněných hledisek považuje za splněné, neboť není úkolem dovolacího soudu přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 134/2021, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). Nad rámec lze snad ještě k obsahově nastíněné otázce odkázat na konkluze přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021, vydaném v dřívějším sporu žalobce c) a žalované, s nimiž jsou závěry odvolacího soudu konformní.
13. Jako na řádné, co do požadavku na vymezení jeho přípustnosti (viz shora), není možné nahlížet na dovolání ani v části brojící proti posouzení námitky promlčení práva žalobce e). Ani zde totiž dovolatelka přes počáteční
avízo nespecifikuje žádnou rozhodovací praxi, s níž by přijaté právní posouzení mělo kolidovat. Obecně, nebyly-li v konkrétním sporu shledány zvláštní okolnosti (což pro posuzovaný případ neplatí), lze k problematice rozporu uplatnění námitky promlčení žalovanou (coby osobou povinnou) v restitučních sporech s dobrými mravy, respektive posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradních pozemků odkázat na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 2598/2024 či v něm jmenovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). 14. Pro shora uvedené bylo dovolání Nejvyšším soudem ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř., z části jako vadné a z části pro jeho nepřípustnost, odmítnuto. 15. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobců patří primárně odměna advokátky za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby učiněný jménem pěti účastníků řízení 7.980 Kč (tarifní hodnotu představuje cena vydávaného pozemku 38.930 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak mají žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.200,30 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu