28 Cdo 2598/2024-843
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) A. S., b) J. S., c) M. S., d) J. K., a e) R. S., všichni zastoupeni Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 374/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2024, č. j. 64 Co 335/2023-787,
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 7. 2023, č. j. 7 C 374/2021-650, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XYa (vymezeného geometrickým plánem č. 854-288/2020, vyhotoveným R. P. a oveřeným Ing. Václavem Stoklasou, oprávněným zeměměřičským inženýrem), parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce v identifikovaných spoluvlastnických podílech.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Kladla otázku týkající se posouzení dostatečnosti aktivity žalobců a), b) a e) při uspokojování svých restitučních nároků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), potažmo liknavosti a svévole žalované, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017. Zdůrazňovala přitom, že tito žalobci neprojevili potřebné úsilí a zájem o zisk náhradních pozemků zákonnou cestou (prostřednictvím veřejné nabídky pozemků). Ve vztahu k žalobci e) pak předestřela též otázku ocenění jeho právní předchůdkyni odňatých a pro překážky stanovené zákonem o půdě posléze nevydaných pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ocenil-li odňaté pozemky jako stavební. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020. Vymezila rovněž otázku promlčení uplatněného práva na převod náhradního pozemku, event. posouzení jí vznesené námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy.
3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 1.
2. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
3. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
4. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
5. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
– nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.1.
2. V situaci, kdy dovolatelka od roku 1995 nesprávně oceňovala restituční nároky žalobců a) a b) částkou 111 009,60 Kč, v roce 2017 odmítla jejich žádost o přecenění nároků opatřenou znaleckým posudkem a brojila opravnými prostředky i proti konkluzím o uspokojení jejich restitučních nároků plynoucím z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 25 C 91/2020 (v jehož průběhu ocenění restitučních nároků předestírané žalobci uznala za správné), se závěry odvolacího soudu o liknavosti a svévoli dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobců a) a b), po nichž se zřetelem k postupu dovolatelky nebylo lze rozumně požadovat účast ve veřejných nabídkách pozemků – byla-li dlouhodobá nesprávná kvantifikace restitučního nároku jedním z podstatných důvodů, pro něž nebyly restituční nároky (ve zbývající částce 11 395 Kč pro každého z nich) dosud plně uspokojeny – nejeví být nikterak nepřiměřenými; neodchylují se tudíž ani od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit.
3. Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem.
Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je namístě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
4. Pakliže byly tedy pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014 a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
5. Dovolací soud v této souvislosti rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná), přičemž judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). 1.
2. Jestliže tedy odvolací soud při oceňování restitučního nároku žalobce e), vycházeje ze zjištění, že stát pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY převzal v roce 1949 bez právního důvodu, když je coby součást „vodního“ cvičiště vojenské správy (určeného pro výcvik ženistů) bez svolení právní předchůdkyně žalobce e) zastavěl skladišti a kůlnou a v roce 1953 zde vybudoval další objekty (přístřešek, sklad mazadel, strážnice, garáže, remise), uzavřel, že je namístě tyto odňaté pozemky ocenit ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako stavební, nikterak se tím od výše citované judikatury (akcentující význam případné územně plánovací dokumentace či odnětí pozemku za účelem výstavby a její bezprostřední realizace s tím, že uvedená hlediska nemusí být dána současně), na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Souladná s judikaturou (viz výše) je pak i konkluze odvolacího soudu, že nesprávnou kvantifikaci restitučního nároku žalobce e) jest hodnotit jako projev liknavosti či svévole dovolatelky při uspokojování jeho restitučního nároku.
3. Námitka promlčení restitučního nároku žalobce e) pak přípustnost dovolání založit nemůže, již proto, že k ní se připínající vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vychází ze zjevně chybné interpretace § 237 o. s. ř., jestliže dovolatelka uvádí jen tolik, že „závěry odvolacího soudu nerespektují relevantní judikaturu dovolacího soudu, případně že by měly být dovolacím soudem nově vyřešeny či posouzeny jinak“. Zákonný předpoklad přípustnosti dovolání „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ přitom dopadá pouze na právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejíchž řešení by se měl odklonit.
Přípustnost dovolání opírající se o zmíněný předpoklad přípustnosti je řádně vymezena pouze tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení se má dovolací soud podle mínění dovolatele odchýlit. Předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je pak naplněn pouze tehdy, podává-li se z dovolání konkrétní judikatura dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. K vymezení přípustnosti dovolání srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Také Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, konstatoval, že neshledává požadavek, aby se advokáti před podáním dovolání seznámili s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jakkoliv nepřiměřeným. Požadavkům na řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (coby jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o.
s. ř., jejíž absence je vadou dovolání bránící pokračování v dovolacím řízení) tudíž dovolatelka ve vztahu ke kladené otázce promlčení restitučního nároku žalobce e) zjevně nedostála. Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku jest ostatně třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech.
To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp.
Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. již shora citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li tedy uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009).1.
2. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
3. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
4. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
5. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
6. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.