28 Cdo 1450/2023-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. Ch., narozené XY, bytem XY, b) V. M., narozeného XY, bytem XY, a c) J. V., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované obci Tursko, identifikační číslo osoby: 002 41 768, se sídlem v Tursku, Čestmírovo náměstí 59, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení 266 933 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 18/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. 23 Co 189/2022-272, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalobců a) a b) částku 2 153,80 Kč a žalobci c) částku 9 007,20 Kč, tj. celkem 13 314,80 Kč k rukám JUDr. Aleše Janocha, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 340/21.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem ze dne 1. 7. 2022, č. j. 8 C 18/2021-207, Okresní soud Praha – západ uložil žalované zaplatit každému z žalobců a) a b) částku 24 267 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. a II.), žalobci c) částku 218 399 Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 23 Co 189/2022-272, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil jen tak, že se žaloba zamítá do částek 949 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a „jinak“ jej v obou těchto výrocích potvrdil (výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu), částečnou změnou výroku III. žalobu zamítl do částky 8 538 Kč s určeným úrokem z prodlení, ve zbylém rozsahu rozsudek i v tomto výroku potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho plném rozsahu“ brojí dovoláním žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena „a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelka pokládá za nesprávný odvolacím soudem učiněný závěr, že ji užíváním pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (ve vlastnictví žalobců) vzniklo na úkor žalobců bezdůvodné obohacení. Kritizuje soudy přijatou konkluzi, že ji k užívání pozemků nesvědčí žádný titul, namítajíc, že odvolací soud v tomto směru nepřihlédl ke všem jí uplatněným tvrzením, provedené důkazy nesprávně hodnotil a nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž lze existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, prokázat i nepřímými důkazy a kdy je nutno přihlížet i k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. Dovozuje, že „platný užívací titul musel existovat“, argumentujíc i svým vlastním jednáním, kdy již v minulosti na předmětných pozemcích postavila stavby a užívala je (doposud užívá).
4. Směřuje-li dovolání i proti těm částem výroků I., II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl – v tam uvedeném rozsahu – rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta, jde o dovolání podané osobou neoprávněnou [ve smyslu § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7]. V této části proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
5. Ve zbylém rozsahu výroků I. a II. rozsudku, jimž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobcům a) a b), coby ve sporu samostatně vystupujícím účastníkům, částky 23 318 Kč spolu s příslušenstvím (tj. z hlediska přípustnosti dovolání podlimitní), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [dle nějž dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží].
6. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (v odstavcích IV. a V.) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Přípustným není dovolání ani v té své části, jíž se napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III., v němž byl (po zamítnutí žaloby do částky 8 538 Kč s příslušenstvím dílčí změnou rozsudku) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci c) zbylou částku (209 861 Kč) s příslušenstvím.
8. Přípustnost dovolání proti výše uvedenému rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.) se poměřuje hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není.
9. Podle § 237 o. s. ř., není stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) je v dané věci odůvodněn zjištěním, že žalovaná v určeném období jako vlastník staveb užívala jimi zastavěné pozemky ve vlastnictví žalobců, aniž by jí k tomu svědčil právní důvod (věcněprávní či obligační). Takový závěr je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bezpochyby konformní (k tomu srov. i judikaturu, na níž dovolací soud již dříve odkázal v jiných, skutkově a právně podobných věcech téže dovolatelky – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020, ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1283/2020, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 123/2023).
13. Zpochybňuje-li pak dovolatelka odvolacím soudem učiněný závěr, že užívání předmětných pozemků není podloženo žádným právním důvodem (jež odvolací soud spojuje s výsledky provedeného dokazování), činí tak prostřednictvím kritiky soudy učiněných skutkových zjištění. K takové argumentaci nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
14. Se zřetelem na soudy učiněný závěr o skutkovém stavu nelze mít rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné ani s dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004) a jí dovozovaným závěrem, že existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy, kdy lze přihlížet i k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. V posuzované věci jde nikoliv o ten případ, kdy bylo by po žalované vyžadováno předložení písemné smlouvy (její originál či kopie), ale o situaci, kdy žalovaná právní důvod užívání neprokázala ani s pomocí jiných jí předkládaných nepřímých důkazů (a kdy okolnosti o vzniku smlouvy, jejím uzavření a obsahu, s určitostí ani nevylíčila). Závěr odvolacího soudu, že na právní důvod užívání v daném případě nelze usuzovat jen z žalovanou předkládaných veřejnoprávních povolení (o provozování staveb) a faktického užívání pozemků (jež je zde naopak jedním z předpokladů vzniku závazku z bezdůvodného obohacení), není nikterak nepřiměřený. Rozpor s judikaturou o rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení pak dovolatelka ani netvrdí.
15. Proto Nejvyšší soud i ve zbylé části odmítl dovolání jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
16. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco náklady žalobců, jež se prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, sestávají z odměny advokáta za zastupování určené z tarifní hodnoty korespondující výši jednotlivého peněžitého plnění [u žalobců a) a b) z částky 24 267 Kč, u žalobce c) z částky 218 399 Kč], snížené o 20 % [srov. § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], poměrné částky (1/3) paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) a dosahují tak výše uvedené ve výroku II. tohoto usnesení, kdy náhradu takto určenou v souhrnu zaplatí žalovaná v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta zastupujícího žalobce v dovolacím řízení (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus předseda senátu