28 Cdo 1617/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se
sídle v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovaným 1) K. M., a 2) Ing. D. M.,
zastoupeným Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o
zaplacení 405.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 23 C 500/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. září 2010, č. j. 68 Co 281/2010-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
nákladech řízení (výrok III); současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce a RNDr. I. H. byli podílovými
spoluvlastníky domu č.p. 1453 v Praze 10, kat. území Strašnice (dále jen
„dům“), každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti jedné poloviny; ve
spoluvlastnickém vztahu setrvávali až do 17. března 2008, kdy došlo ke zrušení
a vypořádání spoluvlastnictví. Ačkoli mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena
dohoda o užívání společné věci (domu), byt nacházející se v druhém nadzemním
podlaží domu Dr. H. přenechala do užívání žalovaným, kteří v něm od 1. 3. 2005
„občas“ bydleli.
Žalobce žádá po žalovaných coby faktických uživatelích jednoho z bytů v domě
peněžní náhradu za prospěch získaný tímto užíváním (tj. vydání bezdůvodné
obohacení; § 451 odst. 1, § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), za dobu od 1. 3.
2005 do zrušení podílového spoluvlastnictví (tj. do 17. 3. 2008). Zjištěné
skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že žalovaní nejsou ve věci pasivně
legitimováni, neboť předmětný byt užívali se souhlasem tehdejší podílové
spoluvlastnice Dr. H. a pokud tato spoluvlastnice užívala nemovitost nad rámec
svého spoluvlastnického podílu – při absenci dohody spoluvlastníků o užívání
společné věci dle § 139 odst. 2 obč. zák. – může být pouze ona (nikoliv
žalovaní) zavázána vydat žalobci takto získané bezdůvodné obohacení (§ 137
odst. 1, § 451 a § 458 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovaní užívali byt v druhém nadzemním
podlaží domu se souhlasem podílové spoluvlastnice Dr. H. a tvrdí, že její
souhlas s užíváním bytu žalovanými v řízení prokázán nebyl. Ovšem i pro případ
jeho udělení jej žalobce pokládá za absolutně neplatný právní úkon, neboť jej
spoluvlastnice domu udělila žalovaným bez jeho svolení. Dovozuje, že žalovaní
užívali byt bez právního důvodu a jsou proto oběma spoluvlastníkům povinni
vydat takto získané bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009, kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že předmětný byt žalovaní užívali nikoliv svévolně, ale
že jim jej do užívání přenechala podílová spoluvlastnice domu Dr. H., je
zřetelně závěrem skutkovým, nikoliv právním (jde o výsledek hodnocení v řízení
provedených důkazů, nikoliv o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový
stav).
Zpochybňuje-li tudíž žalobce tento závěr odvolacího soudu, jde o
polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním
posouzením věci, ačkoliv dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobci k
dispozici není. Žalobcem položená právní otázka, zda je jako jeden z podílových spoluvlastníků
oprávněn žádat po žalovaných coby po třetích osobách peněžitou náhradu za
užívání (části) společné věci, je judikaturou dovolacího soudu bezezbytku
řešena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33
Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006,
uveřejněný pod C 6245 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z citovaných
rozhodnutí vyplývá, že pokud jeden ze spoluvlastníků uzavřel bez souhlasu
druhého spoluvlastníka smlouvu, kterou umožnil třetí osobě užívat předmět
spoluvlastnictví, není „opomenutý“ spoluvlastník (ten, který nedal k užívání
společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání
bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví vzniklo; je
povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku,
a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl „nadužíval“ (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2626/99,
uveřejněný pod C 261 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; rozsudek ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod
č. 11/2004; nebo rozsudek ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005). Citovaný právní názor se evidentně prosadí i ve věci nyní posuzované, kdy
žalovaní byt užívali se svolením spoluvlastnice domu Dr. H. Otázka platnosti
úkonu, na jehož základě se tak dělo, může být významná toliko ve vztahu mezi
jeho účastníky a nic nemění na závěru, že žalobce coby „opomenutý“
spoluvlastník se náhrady může domáhat toliko vůči druhé spoluvlastnici, a to v
rozsahu, v němž tato spoluvlastnice svůj spoluvlastnický podíl „nadužívala“, a
to kupř. i tím, že jeho užívání umožnila třetím osobám (dále srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007, nebo
rozsudek ze dne 14. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 1986/2010). Nejde-li v dané věci o řešení otázky platnosti úkonu, na jehož základě
jeden z podílových spoluvlastníku umožnil žalovaným užívání bytu, jsou bezcenné
námitky žalobce, jež se k této otázce váží, včetně judikatury, na kterou v
dovolání poukazuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99, 22 Cdo
1658/2001, 22 Cdo 277/2005 a 33 Odo 863/2005); tato judikatura – řešící otázky
týkající se hospodaření se společnou věcí – se shora citovanou judikaturou o
bezdůvodném obohacení v kolizi očividně není. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna
2005, sp. zn. „33 Odo 396/2004“ je pak chybou ryze písařskou, je-li jinak
evidentní, že jde o rozsudek vydaný Nejvyššímu soudem téhož dne pod spisovou
značkou „33 Odo 369/2004“ (v němž jsou řešeny tytéž otázky, kterou jsou
určující i pro rozhodnutí této věci).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o ustálenou
judikaturu dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní
posuzované – není rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam (ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné
není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu