28 Cdo 1623/2024-341
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně OTE, a.s., IČO 264 63 318, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, za účasti ČEZ Prodej, a.s., IČO 272 32 433, se sídlem v Praze 4, Duhová 425/1, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 186/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024, č. j. 15 Co 213/2023-266, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 15 Co 213/2023-266, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 28 C 186/2022-184, zamítl dva žalobní návrhy, jimiž se žalobkyně domáhala 1) nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 17. 9. 2020, č. j. 12291-22/2019-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 8. 3. 2022, č. j. 12291-33/2019-ERU, tak, že účastnice ČEZ Prodej, a.s., je povinna zaplatit žalobkyni částku 52.769.715,03 Kč s příslušenstvím a náklady správního řízení, a 2) nahrazení rozhodnutí ERÚ ze dne 7.
9. 2020, č. j. 06505-19/2019-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 22. 3. 2020, č. j. 06505-30/2019-ERU, tak, že účastnice ČEZ Prodej, a.s., je povinna zaplatit žalobkyni částku 104.398.142,55 Kč s příslušenstvím a náklady správního řízení (výroky I., II. a III.), a současně vyslovil, že účastnice ČEZ Prodej, a.s., nemá ve vztahu k žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je akciovou společností založenou státem mimo jiné za účelem realizace role operátora trhu s elektřinou.
Předmětem její činnosti je i administrace podpory podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“). Účastnice je podle tohoto zákona tzv. povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou (§ 10 odst. 2 zákona o POZE) s tím, že po vykoupení elektřiny a zaplacení výkupní ceny výrobci jí vzniká oprávnění požadovat po žalobkyni úhradu rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou (§ 13 odst. 2 a 4 zákona o POZE), což bylo také učiněno ve vztahu k výrobcům elektřiny Solar CD s.r.o.
(za období od 1. 1. 2013 do 13. 8. 2014) a FVE Mozolov s.r.o. (za období od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2018, od 22. 1. 2019 v likvidaci). U obou společností však následně došlo ke zrušení rozhodnutí o udělení licence k podnikání v energetických odvětvích, přičemž v obou případech měly společnosti uvést záměrně Energetický regulační úřad v omyl ohledně splnění podmínek pro udělení licence. Obvodní soud uzavřel, že ve smyslu zásady presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy je třeba na licence k výrobě elektřiny udělené zmíněným výrobcům elektřiny pohlížet jako na platné po celá období vymezená v žalobních návrzích – zrušení správního aktu má účinky ex nunc – předmětným společnostem vzniklo (a nezaniklo) právo na podporu dle zákona o POZE za rozhodná období a již z tohoto důvodu žalobkyně po právu vyplatila účastnici předmětné rozdíly mezi výkupní a hodinovou cenou energie z obnovitelných zdrojů, které požaduje vrátit z titulu bezdůvodného obohacení.
Vedle toho soud prvního stupně dospěl k závěru, že z veřejnoprávní povahy podpory a z rolí žalobkyně a účastnice v systému jejího poskytování (která je pro obě finančně neutrální) vyplývá, že k vymáhání neoprávněně poskytnuté podpory je aktivně legitimována Česká republika, a nikoliv žalobkyně jako operátor trhu, kterou nelze považovat za ochuzenou.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 15 Co 213/2023-266, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvého stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), v nákladovém výroku IV. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nejprve uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou je třeba pohlížet na licence jako zrušené s účinky ex tunc. V daném případě se potom zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení. Zaujal názor, že v poměrech, které se spravují zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je aplikovatelný § 2993 o. z., avšak z důvodu, že by jeho bezvýjimečné využití odporovalo obecným představám o spravedlnosti, aplikoval místo něj analogicky § 3001 odst. 1, větu druhou, o. z., na základě něhož je poctivý příjemce bezdůvodného obohacení chráněn před tím, aby skončil v majetkovém minusu. V případě poskytnutého plnění za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 dále vyšel z § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Shledal přitom, že systém výplaty podpory dle zákona o POZE formou výkupních cen, který má být pro povinně vykupujícího majetkově neutrální, znamená, že účastnice přijetím rozdílu dle § 13 odst. 4 zákona o POZE od žalobkyně nezískala žádné obohacení, a již proto jí podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 nemohla vzniknout povinnost tvrzené bezdůvodné obohacení vydat. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že soud prvního stupně nijak nepochybil, pokud žalobou uplatněné nároky neposuzoval z pohledu odpovědnosti za škodu. Podle § 250b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), totiž platí, že návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem (dle části páté o. s. ř.) změněn. II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, v němž dovolacímu soudu předkládá dosud neřešené otázky hmotného práva. Předně předestírá otázku možnosti analogického užití § 3001 odst. 1 o. z. Upřesňuje, že odvolací soud neaplikoval přiléhavý § 2993 o. z. z důvodu, že odporuje obecným představám o spravedlnosti, přičemž se uchýlil k využití (za pomocí analogie dle § 10 odst. 1 o. z.) § 3001 odst. 1 o. z. V daném případě tak jde o postup contra legem, neboť nebyly dány podmínky aplikace analogie legis – základní podmínkou analogie je totiž mezera v zákoně, což ovšem v daném případě s ohledem na existenci § 2993 o. z. nenastalo. Nadto se domnívá, že tvrzenou nespravedlnost městský soud nedostatečně zdůvodnil a zároveň zcela přehlédl úplatnost formou tzv. ceny za činnost povinně vykupujícího, pročež už jen z daného důvodu účastník nezůstává zcela ekonomicky neutrálním.
4. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud rovněž nesprávně aplikoval § 451 obč. zák., když rozporně tvrdil, že účastnice z podstaty systému výplaty podpory dle zákona o POZE nemůže být ochuzeným subjektem. Vedle toho odvolacímu soudu vyčítá nedostatečné posouzení nároku žalobkyně optikou náhrady škody. Závěrem dovolatelka uvádí kontradiktorní rozhodovací praxi ERÚ, respektive Rady ERÚ, a žádá dovolací soud o její sjednocení. Nesouhlasí rovněž s konkluzí odvolacího soudu stran náhrady nákladů řízení. Domnívá se, že zejména z důvodu kontradiktornosti a nejistoty rozhodovací praxe ERÚ je na místě přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř.
5. Z naznačených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil ve prospěch dovolatelky, alternativně, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil posledně zmiňovanému soudu k dalšímu řízení.
6. K dovolání se vyjádřila účastnice, jež nesouhlasí s tvrzeními tam uvedenými a navrhuje daný mimořádný opravný prostředek v části směřující proti nákladovému výroku odmítnout, jinak žádá o jeho zamítnutí. III. Přípustnost dovolání
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Co se týče námitky směřující vůči nedostatečnému posouzení nároku žalobkyně optikou náhrady škody, Nejvyšší soud uvádí, že změnou návrhu se rozumí též změna spočívající v tom, že žalobce požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti. Od změny žaloby je přitom třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1984/2022). V projednávané věci obstojí závěr odvolacího soudu, že žalobkyně navrhla změnu žaloby, jež je v řízení před soudem ve smyslu § 250b odst. 3 o. s. ř. zapovězena, neboť se sice domáhala jiného právního posouzení věci, avšak k němu by bylo možné dospět toliko na základě doplnění zcela nových rozhodujících skutkových tvrzení – v řízení před správním orgánem přitom nebyla žalobkyní uvedena žádná skutková tvrzení, pro která by v řízení uplatněný nárok bylo možné podřadit pod jakékoliv ustanovení, z něhož plyne odpovědnost účastnice vůči žalobkyni za škodu. V dané části tedy dovolání přípustným shledat nelze.
11. Přípustnost potom nezaloží ani námitky týkající se náhrady nákladů řízení. V řečené otázce je totiž předmětný mimořádný opravný prostředek dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustný.
12. Dovolání je však přípustné pro řešení otázek aplikace § 3001 ve spojení s § 10 odst. 1 o. z., jakož i aplikace § 451 obč. zák., při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je i důvodné.
14. Ustanovení § 10 o. z. reguluje posloupnost, v jaké mají být na určitou skutkovou podstatu aplikována právní pravidla. V první řadě je nutno užít ta, která na ni výslovně dopadají. Nejsou-li taková, postupuje se nejprve podle analogie legis, a není-li ani ta možná, podle principů spravedlnosti a zásad (k tomu také namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2352/2022).
15. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotváření práva závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, v němž argumenty teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení. Stav, v němž pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, který je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov. především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 184/2019, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, i usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3596/2020, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06, či ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06). Ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, pak mj. vyplývá, že soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. To, zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze přitom zjistit především jasně průkazným úmyslem zákonodárce, přičemž platí presumpce racionálního zákonodárce.
16. S ohledem na uvedené se je možné ztotožnit s námitkou dovolatelky, že v posuzované věci nebyly naplněny předpoklady pro analogické užití § 3001 odst. 1, věty druhé, o. z., neboť v předmětné kauze není dána otevřená nepravá mezera v zákoně. Jelikož posledně citovaný občanský zákoník nabízí řešení pro vyvstalou otázku bezdůvodného obohacení, nelze z důvodu, že by dané řešení (aplikace § 2993 o. z.) odporovalo obecným představám o spravedlnosti, postupovat analogicky a užít ustanovení jiného. Jak je již uvedeno shora, zmíněný postup by přicházel v úvahu, vyskytne-li se v právu situace zákonem nevědomě neřešená (tzv. mezera v zákoně), což zde nenastalo. Uchýlil-li se potom odvolací soud k naznačenému řešení z důvodu, že by aplikace § 2993 o. z. zjevně odporovala obecným představám o spravedlnosti, neb by účastnice po vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni přestala být majetkově neutrální, je třeba dodat, že účastnici nic nebrání, aby žalovanou částku následně požadovala po výrobcích elektřiny Solar CD s.r.o. a FVE Mozolov s.r.o., kteří ji ve výsledku neoprávněně obdrželi.
17. K druhé námitce dovolatelky stran nesprávného užití § 451 obč. zák. (v případě vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít před 1. 1. 2014) Nejvyšší soud uvádí, že zmíněné ustanovení vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty bez právem aprobovaného důvodu vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, anebo snížení pasiv. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří pak na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007).
18. Dle judikatury dovolacího soudu rovněž platí, že povinnost vydat plnění nabyté bez právního důvodu stíhá adresáta plnění, nikoliv osobu, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení. Pro existenci a rozsah povinnosti vydat majetkový prospěch dle § 451 obč. zák. přitom není podstatné, jak bylo s předmětem bezdůvodného obohacení dále nakládáno, neboť povinnost k vydání majetkového prospěchu na další nabyvatele nepřechází (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, i ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3136/2018).
19. V posuzované věci, v níž žalobkyně bez právního důvodu (resp. na základě právního důvodu, který posléze odpadl) plnila účastnici, zůstává povinnou k vydání bezdůvodného obohacení nadále právě účastnice, jelikož ona přijala poskytnutou podporu od žalobkyně. Není pak určující, zda byla shodná částka následně poskytnuta společnostem Solar CD s.r.o. a FVE Mozolov s.r.o., neboť povinnost vydat bezdůvodné obohacení na zmíněné společnosti spolu se spornými financemi nepřešla. Není také rozhodné, že systém výplaty podpory POZE má být pro povinně vykupujícího majetkově neutrální – stěžejním zůstává, že účastnice přijetím rozdílu dle § 13 odst. 4 zákona o POZE získala obohacení, bez ohledu na to, jak dále s finančními prostředky naložila. Odvolací soud se tedy i v dané otázce odchýlil od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
20. Jen pro úplnost k žádosti o sjednocení kontradiktorní rozhodovací praxe ERÚ dovolací soud dodává, že hlavní úlohou v tomto směru Nejvyššího soudu je sjednocování rozhodovací činnosti soudů, a to především tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy [§ 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Naopak není v pravomoci Nejvyššího soudu vyjadřovat se k jiným kauzám, neboť dovolací soud plní naznačenou úlohu právě prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), které následně mají (mohou mít) judikatorní přesah.
21. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím, zdali nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Na základě obsahu spisu však přítomnost obdobných procesních pochybení zjištěna nebyla, dovolatelka ostatně ani žádná taková pochybení netvrdí. V. Závěr
22. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalobkyně opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. (včetně akcesorického nákladového výroku) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
23. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu