28 Cdo 1626/2024-758
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. B., zastoupeného Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Ostrovní 126/30, proti žalovaným 1) A. F., zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, a 2) Ubytování Třeboňsko s.r.o., identifikační číslo osoby 09698701, se sídlem v Prostějově, Čechovice, Luční 473/18c, zastoupené Mgr. Ing. Janem Kabešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 13 C 23/2021, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2023, č. j. 19 Co 985/2023-721, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Výrokem I rozsudku ze dne 24. 3. 2023, č. j. 13 C 23/2021-657, Okresní soud v Jindřichově Hradci určil, že žalobce je výlučným vlastníkem tam identifikované nemovitosti (pozemku, jehož součástí je stavba), a výroky II a III rozhodl o nákladech řízeních.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (jako soud odvolací) výrokem I rozsudku ze dne 19. 12. 2023, č. j. 19 Co 985/2023-721, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I ve vztahu k žalované 2) a výrokem II jej ve vztahu k žalované 1) změnil tak, že se vůči ní žaloba zamítá, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY – rodinný dům, zapsaného na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY (dále též jako „předmětná nemovitost“ nebo jen „nemovitost“) s tím, že nemovitost daroval žalované 1) darovací smlouvou ze dne 14. 7. 1999, a že pro chování této žalované, která bez předchozí domluvy či upozornění předmětnou nemovitost prodala a žalobci v polovině ledna 2021 oznámila, že se má z nemovitosti okamžitě vystěhovat, dar písemně dne 4. 2. 2021 odvolal, přičemž odvolání daru bylo žalované 1) doručeno 9. 2. 2021. Předmětná nemovitost byla rodinnou domácností manželů – žalobce a žalované 1), přičemž jejich úmyslem bylo žít spolu trvale jako manželé do budoucna. Žalovaná 1) se koncem února 2021 odstěhovala do vlastního bytu, žalobce však v domácnosti setrval s úmyslem zde nadále žít. Protože k prodeji předmětné nemovitosti došlo bez souhlasu žalobce a nemovitost tvořila rodinnou domácnost, dovolal se žalobce proti žalované 1) i žalované 2) neplatnosti kupní smlouvy. Předmětná nemovitost je pro žalobce nezbytně třeba k jeho bydlení. Náhradní bydlení mu nebylo zajištěno včas a nesplňuje podmínky obdobného bydlení s bydlením dosavadním.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání spatřujíc jeho přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených, konkrétně otázky týkající se platnosti odvolání daru pro rozpor s dobrými mravy (za konkrétně uvedených skutkových okolností) a otázky, zda se v předmětné nemovitosti nacházela rodinná domácnost za situace, kdy žalobce předmětnou nemovitost dlouhodobě užíval sám, přičemž ta patřila jeho manželce a žalobce po dohodě zrušil věcné břemeno osobního užívání nemovitosti, a dále v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázek, zda částečná neplatnost kupní smlouvy s účinky ex nunc a navrácení nemovitosti do vlastnictví dárce může nastat i na základě odvolání daru učiněného až po datu účinnosti převodu předmětné nemovitosti z obdarovaného na třetí osobu, a zda lze při posouzení věci vycházet z námitky relativní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti druhým manželem za situace, kdy předmětná nemovitost náležela do výlučného vlastnictví manželky.
5. K dovolání žalované 2) se vyjádřila žalovaná 1) tak, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o nedostatku své pasivní legitimace a souhlasí s názory žalované 2) vyjádřenými v dovolání ohledně neplatnosti odvolání daru. Pokud by odvolání daru bylo platné, nebylo již možné darovanou nemovitost žalobci vydat, a žalobce by proto mohl požadovat toliko vůči žalované 1) náhradu obvyklé ceny daru ponížené o investice, kterými žalovaná 1) nemovitost v průběhu let zhodnotila.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Zpochybňuje-li žalovaná 2) svým dovoláním řešení otázky platnosti odvolání daru pro rozpor s dobrými mravy, posoudily ji soudy nižších stupňů zcela v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pročež se nejedná (ani) o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. V první řadě je třeba (ve shodě se soudy nižších stupňů) poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého: ‚byla-li darovací smlouva uzavřena před 1.
1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014.‘ Sama okolnost, jakým způsobem žalobce označil písemnost, v níž byl obsažen projev jeho vůle k vrácení daru [podle žalované 2) jako „odvolání daru pro nevděk“], nemůže mít vliv na soudem aplikovanou právní normu a tato okolnost rovněž právní úkon nečiní neplatným (k otázce náležitostí projevu vůle dárce směřující k vrácení daru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001).
11. Dovolací soud se v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jako „obč. zák.“), rovněž konkrétně jeho § 630, vícekrát zabýval výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“. Konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení § 630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, či ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2075/2011). Dovolací soud shodně se soudy nižších stupňů nemá jakoukoliv pochybnost ohledně hodnocení, že jednání žalované 1) vůči žalobci intenzitou hrubě porušovalo dobré mravy (což lze koneckonců zřetelně vysledovat na základě odlišností ve skutkových poměrech mezi nyní projednávanou věcí a posledně uvedeným rozhodnutím zdejšího soudu). Žalovaná 1) žalobce (v té době svého manžela ve věku převyšujícím osmdesát let) vystavila do situace bezprostředně hrozícího nedostatku bydlení, přičemž zřetelně projevila k těmto (jí vyvolaným) poměrům zcela lhostejný postoj. Již uvedená skutečnost (i při odhlédnutí od dalších konkrétních zjištění, které prohlubují rozpor jejího jednání s obecně uznávaným míněním o vzájemných vztazích mezi rodinnými příslušníky) se jednak příčí pravidlům práva rodinného vyjádřeným zejména v § 687 odst. 2 či § 691 věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jako „o. z.“), současně představuje důvod pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Hrubé porušení dobrých mravů nemusí spočívat ve fyzickém násilí či hrubých urážkách; judikatura tyto druhy chování uvádí pouze demonstrativně.
12. Vzhledem k dovolací argumentaci, jež z nemalé části spočívá na žalovanou 2) jinak podávaných (interpretovaných) skutkových tvrzeních, či z rozporování správnosti soudy učiněných skutkových zjištění, dovolací soud připomíná, že je vázán odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
13. Přípustnost dovolání proto nemůže založit otázka týkající se existence rodinné domácnosti žalobce a žalované 1). Žalovaná 2) v této souvislosti staví dovolací argumentaci výhradně na skutkových tvrzeních, jež neodpovídají zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, podle nichž se žalovaná 1) z předmětné nemovitosti odstěhovala až po uzavření kupní smlouvy, prostřednictvím které předmětnou nemovitost prodala žalované 2), a náhradní bydlení splňující podmínky po všech stránkách obdobného bydlení s bydlením dosavadním žalobci včas nenabídla, resp. zpočátku (než žalobce začal činit právní kroky k vrácení předmětné nemovitosti do svého vlastnictví) se výslovně odmítla otázkou bydlení žalobce jakkoliv zabývat.
Platí totiž, že uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru. Toliko stranou dovolací soud poukazuje na skutečnost, že otázka vlivu opuštění rodinné domácnosti manželem, jemuž svědčí výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, na ochranu bydlení druhého manžela vyplývající z § 747 odst. 1 o. z., byla již dovolacím soudem vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3975/2017, uveřejněném pod číslem 110/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Na vyřešení otázky vlivu odvolání daru učiněného po datu účinnosti převodu předmětné nemovitosti z obdarovaného na třetí osobu na platnost kupní smlouvy, na jejímž základě obdarovaný dar převedl na třetí osobu, dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí. Co se týká posouzení neplatnosti kupní smlouvy mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) ve vztahu k předmětné nemovitosti, odvolací soud tuto shledal neplatnou vzhledem k její (žalobcem namítnuté) neplatnosti vyplývající z § 747 odst. 2 o. z. Byla-li žalobcem, v dané době druhým manželem, řádně uplatněna relativní neplatnost právního jednání, nastali vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě tzv. absolutní neplatnosti, tedy toto právní jednání nevyvolalo stranou (stranami) právních vztahů zamýšlené právní účinky. Neplatnost působí s účinky ex tunc a právní význam má vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. Žalovaná 1) v době uzavření kupní smlouvy byla vlastnicí předmětné nemovitosti a svědčil jí k ní i zápis v katastru nemovitostí, kupní smlouva mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) v důsledku namítnuté neplatnosti nevyvolala právní účinky. Nejednalo se zde o případ nesouladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem, pročež se neuplatní ochrana dobré víry v „pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize“ každého, kdo nabyl práva od osoby zapsané jako vlastník ve „veřejné evidenci“. Výše uvedené závěry ostatně plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, z nějž oba soudy nižších stupňů (též) vycházely. Odvolací soud se otázkou, zda došlo k platnému odvolání daru mezi žalobcem (jakožto dárcem) a žalovanou 1) (jakožto obdarovanou), zabýval s ohledem na posouzení aktivní věcné legitimace žalobce; jak již bylo uvedeno výše, otázku platnosti kupní smlouvy k předmětným nemovitostem na její vyřešení nevázal.
15. Jak se podává z odst. 47 a násl. dovolání, žalovaná 2) dovolacímu soudu (jakožto poslední otázku) předkládá argumentaci vycházející z předpokladu, že relativní neplatnost kupní smlouvy ve vztahu k předmětné nemovitosti nemohla být vyvolána porušením ustanovení chránících rodinnou domácnost, ale mohla být soudy eventuálně dovozována z nedostatku souhlasu manžela při nakládání se součástí společného jmění manželů podle § 714 a 715 o. z. Závěr o neplatnosti kupní smlouvy předmětných nemovitostí vzhledem k aplikaci § 747 o. z. však dovoláním relevantně zpochybněn nebyl a soudy nižších stupňů ani eventuálně neuvažovaly o neplatnosti dané smlouvy s ohledem na ustanovení týkající se správy součástí společného jmění manželů. Dovoláním napadené rozhodnutí tedy nespočívá na poslední (čtvrté) v dovolání formulované otázce.
16. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobci (k náhradě oprávněnému) v dovolacím řízení náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu