28 Cdo 1681/2019-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Povodí
Vltavy, státní podnik, IČO 70889953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8,
zastoupený JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Jeremenkova 763/88, za účasti: Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, IČO
14451115, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, zastoupená JUDr. Janem
Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o vydání
nemovitosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 66/2016, o
dovolání Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 Co 188/2017-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 2. 5. 2017, č. j. 19 C 66/2016-114 tak, že se Metropolitní
kapitule u sv. Víta v Praze nevydává pozemek parc. č. XY v katastrálním území
XY a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 30. 5. 2016, č. j. SPÚ
272775/2016/R2712/RR19690 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a
odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v plném rozsahu dovolání Metropolitní
kapitula u sv. Víta v Praze. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolacím soudem (dle jejího
mínění) dosud neřešené otázky, zda pozemek, na němž se nachází koryto vodního
toku, na kterém je provozován rybářský revír a jenž je zčásti tvořen
nezatopenými břehy, a slouží tak jako ochrana před zamokřením a zátopou, je
součástí zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení zákona č. 53/1966 Sb.,
o ochraně zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992 (dále jen „zákon
č. 53/1966 Sb.“), a naplňuje tudíž znaky zemědělské nemovitosti dle § 2 písm.
b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne
29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen
„zákon č. 428/2012 Sb.“). Dovolávala se rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2309/2004. Namítala rovněž, že odvolací soud popřel
zásadu ex favore restitutionis. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura dovolacího soudu interpretující zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o
půdě“), jež je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 1 odst. 1 písm. a)
zákona o půdě a ustanovení § 2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb.
použitelná i při řešení dovolatelkou předestřené otázky (obě právní normy
vychází z definice zemědělského pozemku jako pozemku, který k 24. 6. 1991
tvořil zemědělský půdní fond), se ustálila na závěru, že za součást
zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966
Sb. jest považovat též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské
výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, mimo jiné jako vodní nádrže a
rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1645/97). Současně rozhodovací praxe dovolacího
soudu dovodila, že odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby je i chov
ryb; rybářství jest odvětvím zemědělské výroby, zajišťujícím řádný chov,
zušlechťování, ochranu a lov ryb, případně i rozmnožování a chov ryb v sádkách
(srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo
2309/2004, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1081/2009).
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že samotná okolnost, že (volně proudící)
vodní tok (řeka Bradava), jehož koryto se nachází na pozemku, jehož vydání se
dovolatelka domáhá, byl k 24. 6. 1991 součástí rybářského revíru (vodní celek
umožňující výkon rybářského práva ve smyslu ustanovení zákona č. 102/1963 Sb.,
o rybářství, účinného do 1. 4. 2004), neodůvodňuje závěr o tom, že daný pozemek
jako potřebný pro zemědělskou výrobu náležel ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3
zákona č. 53/1966 Sb. do zemědělského půdního fondu (když se zde nenacházel
rybník, vodní nádrž či jiné zařízení sloužící chovu ryb coby předmětu
zemědělské výroby), a měl tak charakter zemědělské nemovitosti dle ustanovení §
2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb. (pročež nebylo namístě vyhovět návrhu
na vydání dotčeného pozemku v řízení před pozemkovým úřadem – viz ustanovení §
9 odst. 6, věty třetí, zákona č. 428/2012 Sb.), nikterak se tím od výše
citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci,
neodklonil.
Předestírá-li dovolatelka dále otázku, zda okolnost, že je dotčený pozemek
zčásti tvořen nezatopenými břehy sloužícími jako ochrana před zamokřením a
zátopou, zakládá jeho nepostradatelnost pro zemědělskou výrobu ve smyslu
ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., dlužno uvést, že odvolací soud
uvedená skutková zjištění (o funkci daného pozemku coby ochrany před zamokřením
a zátopou) neučinil, když shledal, že stav, kdy daný vodní tok v důsledku
individuálních přírodních (krajinných) poměrů (přirozeným způsobem) odvodňuje
či naopak zamokřuje okolní území, jeho nepostradatelnost pro zemědělskou výrobu
nikterak nezakládá. Platí přitom, že dovolací soud je dle účinné procesní
úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze
dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn.
I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
Jakkoli tedy dovolatelka v naznačeném směru namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno
podle obsahu dovolání – zde zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím
soudem, neboť uvedenými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž
však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Sluší se dále poznamenat, že princip ex favore restitutionis, na nějž
dovolatelka též poukázala, v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti
smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění toliko některých
majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně)
oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný
režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu
historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené
pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy dovolání Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze bylo odmítnuto a žalobci,
který se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu