28 Cdo 1803/2025-652
USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. Ch., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o 235.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 19/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2024, č. j. 11 Co 13/2024-585, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 36 C 19/2019-512, zamítl žalobu o 303.346 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II) a státu s tím, že jejich výše bude uvedena v samostatném rozhodnutí (výrok III). Předmětem řízení byly (poté, co nejprve došlo k rozšíření žaloby a následně i jejímu částečnému zpětvzetí) nároky žalobkyně vůči žalovanému na zaplacení 235.000 Kč za užívání nemovitosti, jež náleží do vlastnictví žalobkyně, žalovaným v období od ledna 2015 do listopadu 2018, 33.246 Kč za služby spojené s bydlením v domě a 35.100 Kč z titulu náhrady škody způsobené na věcech vlastněných žalobkyní, to vše s příslušenstvím.
Okresní soud vzal za prokázané, že účastníci řízení v minulosti byli životními partnery a v domě žalobkyně po určitý čas společně bydleli, přičemž žalovaný pravidelně každý měsíc platil žalobkyni polovinu nákladů spojených s užíváním domu. Naopak považoval za neprokázané, že by mezi stranami byla uzavřena dohoda o úhradě částky 5.000 Kč měsíčně za bydlení, že by žalovaný způsobil škodu na věcech žalobkyně a dopouštěl se na ní domácího násilí. Shledal, že ohledně částky 33.246 Kč žalobkyně neunesla břemeno tvrzení.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil a není povinen k náhradě škody, pročež žalobu v celém rozsahu zamítl.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 13/2024-585, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil, když jinak vyčíslil náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu náhradu nákladů odvolacího řízení vzniklých žalovanému (výrok III). Odvolací soud souhlasil se všemi právně významnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Uvedl, že tehdejší partnerský poměr účastníků vylučuje, aby žalovaný nemovitost užíval bez právního důvodu, neboť právě jejich důvěrný vztah byl důvodem, pro který žalovaný dům užíval. Rozsudek okresního soudu, s výjimkou
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, co do části jeho výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 235.000 Kč s příslušenstvím, brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí považuje za závisející na právní otázce v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Konkrétně pokládá dotaz, zda právním důvodem bezplatného užívání nemovitosti může být bez dalšího partnerský vztah mezi vlastníkem nemovitosti a jejím uživatelem. Dodává, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně odkazuje na rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017) nevzal v potaz, že důkazní břemeno ohledně prokázání právního důvodu ponechání si získané hodnoty zatěžuje obohaceného. Žalobkyně také upozorňuje na spatřované vady řízení před soudem prvního stupně (konkrétně na neprovedení důkazů a na nedostatečné zohlednění skutečností vyplynulých z dokazování), kvůli nimž nebylo rozhodnuto, že se žalovaný vůči žalobkyni choval v rozporu s dobrými mravy a žalobkyni náleží úhrada za bydlení. V této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v otázce neúspěchu účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene. Domnívá se, že se odvolací soud namítanými nedostatky nezabýval a ani nezdůvodnil neprovedení v odvolání navrhovaného důkazu, pročež zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Pro vylíčené žalobkyně navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve výše specifikované části výroku I a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl proveden odklad právní moci a vykonatelnosti naříkaného rozsudku.
4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání však přípustným není.
9. Dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), musí ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatil, ochuzenému vydat, oč se obohatil. Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se rozumí primárně důvod právní. Jako právní důvod pro nabytí obohacení lze pak zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel (srov. za všechny blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, uveřejněný pod č. 62/2022 Sb. rozh. obč.).
10. Nejvyšší soud opakovaně vyslovuje, že užívají-li spolu dva lidé, kteří spolu žijí, nemovitost, ačkoliv ta patří pouze jednomu z nich, mohou tak činit na základě vzájemné dohody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012). Takovouto dohodu o společném bydlení a využívání nemovitosti k danému účelu lze považovat za dostatečný právní důvod. K jejímu uzavření není stanovena kvalifikovaná forma a projev vůle stran může být učiněn i konkludentně. Může se tak jednat o dohodu neformální, vyplývající ze soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, či ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023). Rovněž odborná literatura uvádí, že i když je v dané situaci právní důvod poskytování plnění upozaďován společenskými zvyklostmi či mezilidskými vztahy, není tím popřena jeho existence (srov. BRIM, L., ELIÁŠ, J., ADAMOVÁ, H. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521–3081). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2021.).
11. Odvolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že tehdejší partnerský poměr účastníků vylučuje, aby žalovaný nemovitost užíval bez právního důvodu, neboť právě jejich důvěrný vztah byl příčinou, pro kterou dům užíval, přičemž zároveň zdůraznil, že se žalovaný pravidelně finančně podílel na výdajích s bydlením souvisejících a vykonával ve prospěch žalobkyně práce. Z odůvodnění rozsudku je tak zřejmé, že krajský soud shledal mezi tehdejšími životními partnery existenci určitého konsenzu na společném bydlení, jehož součástí nebylo ujednání o povinnosti žalovaného za bydlení v domě platit nájemné. I když lze poznamenat, že krajský soud se vyjádřil poněkud nepřesně, když výslovně neuvedl, že právním důvodem užívání nemovitosti byla dohoda účastníků o společném bydlení vyplývající z jejich vztahu, ale pouze, že důvodem bydlení je samotný vztah, nic to nemění na správnosti jeho posouzení, že žalovaný se za dané situace na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neboť v domě bydlel na základě řečeného právního důvodu. Lze proto uzavřít, že dovolatelkou předkládaná právní otázka lpějící zejména na zmíněné formulaci krajského soudu nemůže založit přípustnost dovolání, neboť materiálně byla dovolacím soudem již vyřešena, přičemž naříkané rozhodnutí odvolacího soudu je s příslušnými závěry Nejvyššího soudu v souladu.
12. Za irelevantní je nezbytné považovat nářky žalobkyně týkající se nedodržení rozložení důkazního břemene. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry a právním posouzením okresního soudu, který vzal po provedeném dokazování za prokázané tvrzení žalovaného, že v domě bydlel na základě partnerského vztahu s žalobkyní, s jejím souhlasem, pročež užíval nemovitost na podkladě právního důvodu. Nelze zde proto nalézt rozpor se závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce rozložení důkazního břemene ve sporech z bezdůvodného obohacení, když žalovaný prokázal právní důvod k ponechání si získané hodnoty (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019, a ostatně i rozhodnutí dovolatelkou poukazovaná).
13. Pro úplnost se sluší podotknout, že když žalobkyně uvádí, že na ní žalovaný kořistil a že usilovala o jeho vystěhování, předkládá jiný skutkový stav, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení vázán a nemůže je přezkoumávat, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost, což však není tento případ (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022).
14. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, kterými upozorňuje, jak ostatně sama výslovně uvádí, na jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. K takovým vadám totiž může dovolací soud přihlédnout, což ostatně vyplývá již ze samotného ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., pouze tehdy, jestliže je dovolání již přípustné (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2467/2022, či ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1705/2024). Leč potřebný předpoklad v projednávané věci, jak bylo objasněno výše, naplněn není. Nad rámec uvedeného však lze podotknout, že skutkové závěry okresního soudu nejsou v rozporu s provedenými důkazy, naopak z odůvodnění rozhodnutí vyplývá vztah mezi nimi i zohlednění všech rozhodných (prokázaných) skutečností. Nic na tom nemůže změnit názor dovolatelky, která na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi. Dále lze poznamenat, že soudy vzaly za prokázané (viz shora), že žalovaný neužíval nemovitost bez právního důvodu, pročež nedošlo k bezdůvodnému obohacení, a žalobkyně nemohla být úspěšná v daném sporu. Argumentace žalobkyně, kterou poukazuje na judikaturu dovolacího soudu v otázce neúspěchu účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene, je proto za popsané situace zcela nepřiléhavá, neboť žalovaná neprohrála spor o předmětný nárok z této příčiny.
15. Nelze se ani domnívat, že bylo porušeno dovolatelčino ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) v důsledku neprovedení navržených důkazů (srov. blíže například nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, či ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11). V posuzovaném případě totiž soud prvního stupně srozumitelně vysvětlil, proč neprovedl další důkazy navržené žalobkyní (srov. bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
16. Závěrem je zapotřebí k namítaným vadám podotknout, že nelze shledat ani pochybení soudu odvolacího, neboť z rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces není možné dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod č. 139/2018 Sb. rozh. obč.).
17. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
18. Rozhodl-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, nevypořádal již samostatně návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 9. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu