28 Cdo 185/2021-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. O.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se
sídlem v Brně, Purkyňova 2740/45, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p.,
identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec
Králové, Přemyslova 1106/19, o zaplacení částky 187 660 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 352/2016, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2020, č. j. 13 Co
260/2019-340, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2020, č. j. 13 Co 260/2019-340,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 4 C 352/2016-272, Okresní soud
Brno-venkov, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 187 660 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II). Doplňujícím usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 4 C 352/2016-289, pak
rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně zrušil,
spolu s na něj navazujícím nákladovým rozhodnutím, a řízení zastavil (výrok I
usnesení odvolacího soudu); současně rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu
Židlochovice (výrok II) a o nákladech řízení (výroky III a IV).
V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady (z titulu bezdůvodného obohacení)
za bezesmluvní užívání jím vlastněného pozemku parc. XY v katastrálním území XY
(dále jen „předmětný pozemek“) žalovaným; dle zjištění, z nichž vycházely soudy
obou stupňů, je předmětný pozemek jako pozemek honební součástí honitby, jejímž
držitelem je žalovaný a nachází se v oploceném a bránou uzavřeném areálu tzv.
XY. Z užívání pozemku je žalobce vyloučen.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že k
projednání věci není dána pravomoc soudů, neboť žalobci za přičlenění pozemku k
honitbě v držbě žalovaného přísluší náhrada dle ustanovení § 30 odst. 2 zákona
č. 449/2001 Sb., o myslivosti, k jejímuž určení je (v případě, že se vlastník
pozemku a držitel honitby na výši náhrady nedohodnou) příslušný orgán státní
správy myslivosti. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil
(dle § 219a odst. 1 o. s. ř.), řízení zastavil a věc postoupil Městskému úřadu
Židlochovice (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, event. otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu; co do důvodu dovolání ohlašuje, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že náhrada za přičlenění
pozemku do honitby podle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. je kompenzací
toliko za nemožnost vykonávat samostatně právo myslivosti, nikoli však za
případné omezení dalších složek vlastnického práva. Přitom zde poukazuje na
skutečnost, že předmětný pozemek se nachází v oploceném areálu, čímž žalovaný
omezuje vlastnické právo žalobce nad rámec zákona č. 449/2001 Sb. Dále
dovolatel uvádí, že předmětný pozemek ani není pozemkem honebním, neboť nebyl
nikdy k honitbě přičleněn a ani jím být nemůže, je-li zastavěn účelovou
komunikací (na rozdíl od odvolacího soudu je dovolatel přesvědčen o tom, že jde
o samostatnou věc). Uplatňuje-li právo na náhradu za užívání pozemku zásahy nad
rámec jeho přičlenění k honitbě, má dovolatel za to, že jde o nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, k jehož projednání je dána pravomoc soudu. Navrhl, aby
dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné, neboť k bezdůvodnému
obohacení dle jeho soudu nedošlo a není proto třeba zodpovídat otázku, zda
náhrada za přičlenění pozemku k honitbě dle zákona č. 449/2001 Sb. kompenzuje
také nároky na vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v
účinnost).
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené (povinné)
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva (konzumuje-li náhrada za přičlenění honebního
pozemku k honitbě dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. vždy i právo na
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého držiteli pozemku dalšími
intenzivnějšími zásahy do vlastnického práva, potažmo je-li dána pravomoc soudu
k projednání a rozhodnutí věci, v níž se žalobce – dle jím uplatněného okruhu
skutkových tvrzení – domáhá peněžité náhrady za užívání pozemku nad rámec jeho
přičlenění k honitbě), které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků měl vzniknout po nabytí účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní
poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a
povinností z porušení smlouvy, tímto zákonem (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3). Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného
bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil
(odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch
plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl,
protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po
právu plnit sám (odstavec 2). Podle § 30 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, honební pozemky, které netvoří
vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti
zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou
hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné
přičlenění (odstavec 1). Vlastníkům honebních pozemků, které orgán státní
správy myslivosti přičlenil podle odstavce 1, náleží od držitele honitby
náhrada; jde-li o společenstevní honitbu, je náhradu povinno platit honební
společenstvo. Nedohodnou-li se zúčastněné osoby o výši náhrady, určí náhradu
orgán státní správy myslivosti a přihlédne přitom k velikosti přičleněných
honebních pozemků a k předpokládanému výnosu z výkonu práva myslivosti na
těchto pozemcích. Náhrada je splatná do 31. března běžného roku zpětně. Náhrada
však nenáleží, pokud honební pozemky byly přičleněny ke společenstevní honitbě
a jejich vlastník se stal členem honebního společenstva (odstavec 2).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že protiprávním užitím
cizí hodnoty (srov. § 2991 odst. 2 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván
subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného
titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění
realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž
nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takto pak bezdůvodné
obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení
detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý oplocený pozemek (areál)
pod uzamčením a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020); pro posouzení
bezdůvodného obohacení (včetně jeho kvantifikace) není přitom rozhodné, jak je
užívací právo k věci konzumováno, respektive do jaké míry je držba zhodnocována
a přináší-li konzumentovi zisk (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4224/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1283/2020). V posuzované věci lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že předmětný pozemek
je pozemkem honebním (námitky dovolatele brojící proti tomuto závěru nesou se v
rovině polemiky se skutkovými zjištěními; k tomu, že i závěr o povaze účelové
komunikace jako součásti pozemku může Nejvyšší soud přezkoumat jen v případě
nepřiměřenosti úvah nalézacích soudů, srov. např. dovolatelem odkazované
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a ze
dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019; nezbytnost individuálního posouzení
akcentuje také Ústavní soud v odkazovaných nálezech ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/18), pročež je pro
posuzovanou věc rozhodující, zda není žalobcem uplatněný nárok na vydání
bezdůvodného obohacení konzumován náhradou dle ustanovení § 30 odst. 2 zákona
č. 449/2001 Sb. V uvedeném směru lze vyjít i z úpravy tvorby a využití honiteb v zákoně č. 449/2001 Sb. Honitbu zákon vymezuje jako soubor souvislých pozemků jednoho nebo
více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž
lze provádět právo myslivosti (srov. § 2 písm. i/ zákona); pro tvorbu honitby
zákon stanovuje více obecných zásad (srov. § 17 zákona), mimo jiné také
minimální výměru (§ 17 odst. 7 zákona). O uznání honitby může požádat buď
vlastník honebních pozemků splňujících zákonné požadavky na honitbu (§ 18 odst. 2 zákona), anebo přípravný výbor honebního společenstva (§ 18 odst. 1 zákona). Zákon předpokládá, že k honitbě mohou být přičleněny i pozemky jiných vlastníků
(§ 18 odst. 4 a § 30 odst. 1 zákona). Pro případ, že se vlastníci takto
přičleněných pozemků nestanou členy honebního společenstva, zákon stanoví právo
na náhradu (§ 30 odst.
2 zákona); tato náhrada pak přísluší také vlastníkům
pozemků v honitbě, kteří přestali být členy honebního společenstva (srov. nález
pléna Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06). Pro zodpovězení otázky účelu náhrady lze akcentovat i povahu samotného práva
myslivosti, k jehož realizaci honitby slouží. Ústavní soud v nálezu pléna ze
dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, uvedl, že právo myslivosti lze
charakterizovat jako 1. činnosti, které vedou k realizaci práv a povinností
zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo
nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, a 2. užívání
honebních pozemků v nezbytné míře k výkonu činností podle bodu 1. Přitom též
dovodil, že realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině
legitimním omezením vlastnického práva, které na straně vlastníka představuje
zatížení „věcným břemenem“ chůze, jízdy a trpění myslivecké činnosti;
kupříkladu stavba mysliveckých zařízení však již vyžaduje souhlas vlastníka
pozemku (srov. také důvodovou zprávu k zákonu č. 449/2001 Sb.). Držitel honitby je tak oprávněn se na pozemcích pohybovat a vykonávat
mysliveckou činnost, nelze však dovodit, že byl by bez dalšího (toliko na
základě skutečnosti, že je držitelem uznané honitby) oprávněn omezit vlastníky
pozemků, kteří nejsou členy honebního společenstva, například zamezením
přístupu na jejich pozemky, anebo realizací stavby na jejich pozemcích. Lze v
této souvislosti poukázat také na ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001
Sb., jež umožňuje, aby na žádost uživatele honitby orgán státní správy
myslivosti zakázal vstup do honitby, výslovně však stanoví, že se takové
opatření nevztahuje na hospodářskou činnost vlastníků honebních pozemků. Ze samotného zákona č. 449/2001 Sb. neplyne ani právo držitele honitby chopit
se detence pozemku třetí osoby například jejím ohrazením. Na uvedeném ničeho
nemění ani skutečnost, že zákon č. 449/2001 Sb. předpokládá ohrazení honitby,
která je oborou (srov. § 2 písm. j/ zákona), neboť tento požadavek veřejného
práva neznamená, že tak lze učinit bez odpovídajícího soukromoprávního titulu. Na náhradu dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. nelze proto nahlížet jako na
náhradu za všechny zásahy do vlastnického práva ze strany držitele honitby,
nýbrž toliko jako na kompenzaci za to, že na pozemku bude vykonáváno právo
myslivosti bez účasti vlastníka pozemku (proto také zákon právo na náhradu
vylučuje v případě, kdy je vlastník pozemku členem honebního společenstva a
může se tak na realizaci práva myslivosti podílet), tedy jako na náhradu za
přičlenění pozemku k honitbě (o tom ostatně není rozporu v odborné literatuře,
srov. Sova, Aleš. Náhrada za přičlenění honebního pozemku k myslivecké honitbě,
Právní rozhledy, 23-24/2020, s. 827, kapitola III.); tomu ostatně odpovídá i
způsob výpočtu náhrady, kdy se vychází jen z velikosti honebních pozemků a z
výnosu z práva myslivosti na těchto pozemcích (srov. také např. Petr, Bohuslav
a kol. Zákon o myslivosti: komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k §
30, anebo Sova, Aleš.
Náhrada za přičlenění honebního pozemku k myslivecké
honitbě, Právní rozhledy, 23-24/2020, s. 827). Naproti tomu pro kvantifikaci
bezdůvodného obohacení není významné, zda a jaký výnos (zisk) neoprávněné
užívání věci obohacenému přináší (srov. již výše citovaná usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4224/2019, nebo ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1283/2020). Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. tak neposkytuje podklad pro
přiznání bezdůvodného obohacení a není kompenzací za užívání honebního pozemku
nad rámec jeho přičlenění k honitbě, doprovázené dalšími (intenzivnějšími)
zásady do vlastnického práva ze strany držitele honitby. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak konstantě připomíná, že ve sporném
řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud, až na zákonem stanovené výjimky,
vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce (jakožto pán sporu) vymezil předmět
řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z
nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem
(petitem); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2829/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo
4013/2015. Dle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení
projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů
soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich
jiné orgány. I podle rozhodovací praxe zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen jako
„zvláštní senát“) platí, že je-li podání žalobce podle svého označení i obsahu
žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v
občanském soudním řízení; soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle
jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků
správního řízení (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, nebo ze dne 19. 10. 2010, č. j. Konf 26/2010-12). Byť byl výše
citovaný závěr korigován pozdější rozhodovací praxí zvláštního senátu (blíže
srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-14),
stalo se tak jen ve vztahu k věcem, které byly by z dosahu pravomoci správních
orgánů vyňaty toliko z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené
žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy
náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou
odborností). V posuzované věci – dle žalobních tvrzení i petitu – se žalobce nedomáhá
náhrady za přičlenění svého pozemku k honitbě dle § 30 zákona č. 449/2001 Sb.,
nýbrž vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému intenzivním
užíváním pozemku v žalobcově vlastnictví v rámci uzavřeného areálu (v jehož
důsledku mělo žalobci zůstat toliko tzv. holé vlastnictví). I proto nemůže
obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jímž rozhodl o zastavení řízení a
postoupení věci orgánu státní správy myslivosti k rozhodnutí o náhradě dle § 30
odst.
2 zákona č. 449/2001 Sb., která nemůže zcela kompenzovat žalobcem takto
uplatňovaný nárok a jíž navíc žalobce ani nežádá. K projednání a rozhodnutí
této věci je proto dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1
o. s. ř.). Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není a uplatněný
dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud
– aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – napadené
rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty první, o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách (nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 3. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu