ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Z., B.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5,
proti žalované Zetor, a.s., IČ 463 46 074, se sídlem v Brně, Trnkova 3060/111,
zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské
34/7, o 53.240 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
239 C 130/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 17. února 2016, č. j. 19 Co 675/2014-304, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2016, č. j. 19 Co
675/2014-304, se ve výrocích I., III., IV., V. a VI. zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
blíže konkretizovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (výrok II.), státu (výrok IV.) i o soudním poplatku
(výrok III.). Vyhověl tak žádání žalobce, jenž se po rozšíření žaloby domáhal
na žalované vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání
specifikovaných pozemků o celkové výměře 370 m2, jejichž je žalobce v rozsahu
ideálních 2/3 podílovým spoluvlastníkem, v období od 21. 10. 2008 do 31. 12.
2011. Pozemky jsou nedílnou součástí oploceného areálu, jehož uživatelem a
správcem je žalovaná. Žalobci, jenž k nim nemá přístup, náleží proto náhrada za
jejich užívání bez právního důvodu – bezdůvodné obohacení (dle § 451 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „obč. zák.“), odpovídající obvyklému nájemnému v místě a čase. Jeho výši
soud určil za využití znaleckého posudku Ing. Meissnera částkou 145,20 Kč za m2
ročně, a žalobě tak v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 19 Co 675/2014-304, v části výroku I., jíž
bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 53.240 Kč s příslušenstvím, potvrdil
(výrok I.), ve zbývající části výroku I., jíž byla žalovaná povinována k úhradě
58.211,77 Kč s příslušenstvím, je změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu
zamítá (výrok II.), dále je změnil ve výrocích II. a IV. o náhradě nákladů
řízení (výroky III. a V.) i ve výroku III. tak, že žalobci uložil uhradit
doplatek soudního poplatku (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok VI.). Krajský soud, ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně
stran kvalifikace posuzovaného poměru jako vztahu z bezdůvodného obohacení,
shledal odvolání z části důvodným, pročež rozhodnutí městského soudu změnil
tak, že žalobci nepřiznal náhradu za užívání pozemku, jenž se nachází mimo
oplocený areál. Korigoval je též ve vztahu k výši náhrady za bezesmluvní
užívání, maje za to, že soud prvního stupně patřičně nezohlednil skutečnou
využitelnost dotčených pozemků. Pro uvedené přistoupil k dílčí změně
přezkoumávaného rozhodnutí.
Proti zmíněnému rozhodnutí podala žalovaná dovolání. Byť zprvu uvádí, že je
napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání i návrhu rozhodnutí dovolacího soudu
je patrné, že brojí pouze proti jeho výroku I. a akcesorickým výrokům III., V.
a VI. Přípustnost mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), spatřuje zejména v odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury
soudu Nejvyššího (konkrétně jmenuje jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 845/99, 32
Odo 1056/2003, 30 Cdo 199/2007 a 28 Cdo 4157/2008) v otázce vzniku bezdůvodného
obohacení v její prospěch. Odmítá, že by se stala detentorem předmětných
pozemků v intencích shora citované judikatury, poněvadž nesplňuje předpoklad
jejich výlučného užívání, přičemž poukazuje, že kromě ní mají ke sporným
nemovitostem přístup i další osoby skrze bránu společnosti Energzet, a.s.
Připomíná též své snahy o odkoupení daných nemovitostí, jež nebyly žalobcem
akceptovány, a skutečnost, že o nároku menšinového spoluvlastníka za částečně
shodné období týkající se obdobného nároku bylo již pravomocně rozhodnuto. Pro
případ, že dovolací soud shledá úvahy o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalované korektními, namítá dovolatelka nesprávnost úsudku odvolacího soudu
ohledně jeho výše. V rozporu s konstantní rozhodovací praxí krajský soud totiž
nereflektoval jejich prokázanou komerční nevyužitelnost. Naznačený exces při
hodnocení skutkových zjištění pak odůvodňuje přípustnost dovolání, jehož
odmítnutí by bylo ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz zejména jeho nález
sp. zn. II. ÚS 2339/07) zásahem do práva žalované na spravedlivý proces. Nad
uvedené odvolací soud překročil žádání žalobce, přiřkl-li mu náhradu
odpovídající obvyklému nájemnému za celé pozemky, ačkoliv žalobce je toliko
jejich spoluvlastníkem. S ohledem na vylíčené proto navrhuje změnu rozhodnutí
krajského soudu v napadeném rozsahu tak, že bude žaloba zamítnuta, eventuálně
jeho zrušení a vrácení mu věci v této části k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. je možné dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání lze považovat za přípustné, neboť žalovaná svými námitkami předkládá
otázku, jež nebyla v daných souvislostech Nejvyšším soudem doposud řešena –
problematiku vzniku a rozsahu bezdůvodného obohacení získaného detencí cizího
pozemku, přichází-li do úvahy jako detentor nemovitosti více subjektů.
Mínění soudů nižších stupňů je možné kvitovat potud, shledaly-li existenci
bezdůvodného obohacení na straně žalované, vycházejíce přitom z judikatury
dovolacího soudu, dle níž lze na bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák.
usuzovat i u osoby, jež si bez náležitého právního důvodu uzurpuje postavení
detentora nemovitosti tím, že ji učiní přístupnou jen pro sebe, bez ohledu na
to, jak intenzivně ji skutečně využívá (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28
Cdo 2056/2009, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 8. 1. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 2739/2012, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, jakož
i v něm uvedená rozhodnutí). V aktuálně projednávaném případě však není možné
bez důsledného a přesvědčivého zdůvodnění pominout žalovanou od počátku
akcentovanou a nalézacími soudy v rámci líčení skutkového stavu též
konstatovanou okolnost, a sice jistou míru participace dalšího subjektu –
společnosti Energzet, a.s., která je vlastníkem části oplocení a především
brány, skrze niž je rovněž myslitelný přístup na dotčené nemovitosti žalobce.
Obohacuje-li se dle shora zmíněné judikatury právě ten subjekt, jenž vlastníku
zamezí v přístupu na jeho pozemek, jeví se v nyní posuzované věci nezbytným
vypořádat se právě s účastí více takových subjektů majících bezprostřední
možnost kontroly nad přístupem ke sporným pozemkům a následně za patřičného
objasnění přijatého úsudku postavit na jisto, obohacuje-li se výlučně žalovaná,
resp. obohacuje-li se na úkor žalobce v plném rozsahu. Na základě
individuálních skutkových okolností konkrétní kauzy pak bude lze stanovit i
míru účasti zainteresovaných subjektů, avšak užívají-li cizí věc bez jejího
reálného rozdělení, přičemž neexistuje ani dohoda o tom, jakým způsobem bude
předmětný prostor každým z nich užíván, dovozuje konstantní judikatura jejich
solidární odpovědnost k vydání nastíněným způsobem získaného bezdůvodného
obohacení (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn.
33 Odo 542/2002, a jeho usnesení ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012,
ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, a ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1941/2014). Nezabýval-li se ovšem odvolací soud naznačeným aspektem,
ačkoliv z jím přijatých skutkových závěrů je řečené zřetelně seznatelné, nelze
jeho posouzení pokládat za úplné, a tedy ani věcně správné.
Za nepřípadné je naproti tomu nutné považovat námitky dovolatelky zpochybňující
samu výši bezdůvodného obohacení, jež byla odvolacím soudem zcela v souladu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu stanovena jako odpovídající v místě a čase
obvyklému nájemnému (viz např. již shora citované rozsudky Nejvyššího soudu sp.
zn. 25 Cdo 2029/2003, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 a sp. zn. 28 Cdo 1321/2011).
Reflektoval-li přitom krajský soud též specifika souzené věci, zejména
charakter sporných pozemků, odpovídají jeho závěry i v řízení prokázaným
skutečnostem, pročež nelze uvažovat o vytýkaném excesu v procesu hodnocení
provedených důkazů. Ostatně zjištění konkrétní částky není aplikací právních
norem na daný skutkový stav, nýbrž se jedná o skutkový závěr vycházející z
hodnocení provedených důkazů, jenž jako takový nemůže bez dalšího přezkumu
dovolacím soudem podléhat (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2428/2016, a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Rovněž argument
upozorňující na překročení žalobního petitu nelze považovat za přiléhavý, neboť
spoluvlastníci nemovitosti jsou na základě § 139 odst. 1 obč. zák. oprávněni
společně a nerozdílně domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jejím
užíváním bez právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014, jakož i v něm citovaná rozhodnutí). Stejně tak
poukaz na snahy žalované o odkoupení nemovitostí je pro řešení daného nároku
odvíjejícího se od užívání cizí věci bez právního důvodu z logiky věci
bezvýznamné, přičemž nemůže obstát ani námitka upínající se k údajné překážce
věci pravomocně rozhodnuté, neboť ve zmíněném řízení na straně žalující
vystupoval zcela jiný subjekt (menšinový spoluvlastník).
Pro shora vylíčenou absenci komplexního posouzení dané věci tedy Nejvyšší soud,
postrádaje zejména zohlednění aspektu vzájemného poměru subjektů, jež oba
kontrolují přístup do dotčeného areálu, a s ním související jejich případnou
participaci na bezdůvodném obohacení získaném na úkor žalobce, shledal dovolání
důvodným (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež přistoupil dle § 243e odst. 1
a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu v napadené
části (včetně závislého výroku IV.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení.
Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího
soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu