28 Cdo 19/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. ve V., proti žalované České republice – Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení částek ve výši 6.438,- Kč s příslušenstvím, 114.879,- Kč
s příslušenstvím, 6.728,- Kč s příslušenstvím a 259.875,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 75/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č.j. 51 Co 541/2007-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částek ve výši 6.438,- Kč
s příslušenstvím, 114.879,- Kč s příslušenstvím; 6.728,- Kč s příslušenstvím a 259.875,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem:
- pozemku st. p. č. 154, kat. území Ch., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 18.2.1974, č. Fin3-17-57/74,
pozemku st. p. č. 7, kat. území J. u D., obec D., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 30.6.1971, č. Fin.3-17-53/71-2,
- pozemku parc. č. 1259/1, po rozdělení jako parc. č. 1259/2, parc. č. 1259/3, parc. č. 1259/4, parc. č. 1259/5, parc. č. 1266/4 a parc. č. 1266/7, kat. území V., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 31.5.1979, č. Fin 3-17-111/11, a
- pozemku parc. č. 1177, po rozdělení jako st. p. č. 1177/1 a parc. č. 1177/2, kat. území V., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 31.3.1972, č. Fin.72/3-17/70/72-3/Mar.majet.
V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení § 879c, požádal žalobce dne 25.7.2000 a 6.9.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě
§ 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení § 879c ObčZ, s účinností ke dni 30.6.2001, zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 23.10.2003, 3.2.2005, 5.11.2004 a 23.10.2003. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a platnost uzavřených kupních smluv je tak nutné posuzovat z hlediska právní úpravy nedotčené zákonem č. 229/2001 Sb.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozsudkem ze dne 14.8.2007, sp. zn.
21 C 75/2007-55, žalovanou zavázal k zaplacení částek ve výši 6.438,- Kč
s příslušenstvím, 114.879,- Kč s příslušenstvím, 6.728,- Kč s příslušenstvím a 259.875,- Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že zrušením ustanovení § 879c ObčZ zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání dotčených subjektů a narušil ústavně zaručený princip právní jistoty. V odůvodnění dále uvedl, že zrušením čl. II zákona č. 103/2000 Sb. derogačním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., došlo k obnovení právního stavu založeného ustanovením § 879c ObčZ. Jelikož žalobce splnil podmínky obnoveného ustanovení § 879c ObčZ, stal se tak ze zákona vlastníkem předmětných pozemků zpětně ke dni 1.7.2001 a nikoliv na základě později uzavřených kupních smluv, které soud prvního stupně posoudil jako absolutně neplatné podle § 39 ObčZ.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 30.4.2008, č.j. 51 Co 541/2007-77, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo k nim vzniklo v důsledku obnovení ustanovení
§ 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Dále uvedl, že zrušení ustanovení § 879c ObčZ bylo zásahem do legitimního očekávání dotčených subjektů v rozporu s principem právní jistoty Z uvedených důvodů odvolací soud dovodil absolutní neplatnost následně uzavřených kupních smluv ze dne 23.10.2003, 3.2.2005, 5.11.2004 a 23.10.2003.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o
věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že:
Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval. Nelze proto při zrušení derogačních ustanovení Ústavním soudem ČR dovozovat jiné dopady než ty, které vedly ke zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb.,
i při oživení ustanovení § 879c ObčZ by nebyla aplikace tohoto ustanovení možná s ohledem na přechodná ustanovení (část čtvrtá čl. IV. odst. 1) zákona č. 229/2001 Sb. (§ 59 zákona č. 219/2000 Sb.) podle kterého se dosavadní vztahy trvalého užívání mění na výpůjčku, a které je ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku úpravou speciální (lex specialis),
neexistovaly-li vztahy trvalého užívání k uvedeným pozemkům, nemohlo dojít ani k jejich transformaci na vlastnické právo podle ustanovení § 879c ObčZ,
je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „oživení“ předchozí právní úpravy, tj. ustanovení § 879c ObčZ, je nutné předeslané oživení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by „oživení“ dotčeného ustanovení bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Podle konstantní judikatury Nevyššího soudu ČR „přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod číslem 9, nebo rozhodnutí ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008).
V projednávané věci napadla žalovaná výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byla zavázána zaplatit žalobci částku 6.438,- Kč s příslušenstvím, částku ve výši 144.879,- Kč s příslušenstvím, částku 6.728,- Kč s příslušenstvím a částku 259.875,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv součet všech těchto částek převyšuje hranici 20.000,- Kč, je zřejmé, že se sestává ze čtyř samostatných nároků. Protože se jedná o peněžitá plnění a uvedené jistiny jsou u některých nároků nižší než 20.000,- Kč, není dovolání proti takovým výrokům podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání proti výroku odvolacího soudu o částce 6.438,- Kč s příslušenstvím, původně vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 11/2007, a výroku o částce 6.728,- Kč s příslušenstvím, původně vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 12/2007, odmítl jako nepřípustné.
V případě dovolání proti zbývajícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:
Došlo k obnovení ustanovení § 879c ObčZ, když Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?
Otázka „oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem
č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze kterých vyplývá, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení § 879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení § 879c ObčZ. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu čl. 87 Smlouvy o ES?
K tvrzenému rozporu ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, poukazuje dovolací soud na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před 1.5.2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, dovolací soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl ke dni 1.7.2001, kdy došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické, právní normou závaznou na území ČR. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES
a § 879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovené platnosti ustanovení § 879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 59/2000 Sb.
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení
§ 879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle § 879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu § 2 zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s § 10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná
a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení § 879c ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v přechodných ustanoveních (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) zákona č. 229/2001 Sb. (v ustanovení § 59 zákona
č. 219/2000 Sb., o majetku ČR), podle které došlo ke změně dosavadních vztahů trvalého užívání na výpůjčku.
Otázka vztahu ustanovení § 879c ObčZ a § 59 zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) zákona
č. 229/2001 Sb., byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008, konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na § 59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle § 879c odst. 4 o.z. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jak vyplývá z předeslaného, položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, a to ve prospěch aplikace § 879c ObčZ u těch subjektů práva trvalého užívání, kteří splnily podmínky uvedeného ustanovení, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu