USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Mníšek u Liberce, IČ 46748474, se sídlem v Raspenavě, Fučíkova 637, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Thákurova 676/3, proti žalovaným: 1) I. U., zastoupená Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územním pracovištěm Ústí nad Labem, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 65/2018, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. prosince 2024, č. j. 29 Co 35/2024-393, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 345 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 29 Co 35/2024-393, rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 9. 2023, č. j. 26 C 65/2018-333, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2024, č. j. 26 C65/2018-368, potvrdil výrocích I a II, jimiž bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je žalovaná 2), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1/ (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej ve výroku III o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2/ (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1). Předestřela otázku, zda žalobkyni svědčil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch žalované 2), podala-li žalobu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, v situaci, kdy k převodu pozemku na žalovanou 1) došlo až po účinnosti tohoto zákona. Měla za to, že tato otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Kladla dále otázku, zda v posuzovaném případě jsou dány mimořádné okolnosti odůvodňující prolomení blokačního § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), spočívající v tom, že Pozemkový fond ČR neměl k převodu připomínek a na pozemku je rodinnou farmou dovolatelky provozována zemědělská výroba. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3155/2021, a nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, publikovaný pod č. 98/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, publikovaný pod č. 35/2019 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, publikovaný pod č. 14/2019 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 4121/18, publikovaný pod č. 417/2020 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Konečně vznesla otázku, zda nárok žalobkyně zanikl, uplatnila-li jej po marném uplynutí tříleté lhůty stanovené § 11 odst. 7 zákona č. 428/2012 Sb. Mínila, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena; podpůrně odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5143/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3116/2018.
3. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018) vyplývá, že církevní právnické osoby se v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mohou domáhat určení vlastnického práva státu k původnímu historickému církevnímu majetku i tehdy, přešel-li na jinou osobu na základě pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle (k vydání náhradního zemědělského pozemku), pokud bylo v důsledku takového rozhodnutí porušeno blokační ustanovení (zde § 29 zákona o půdě). Žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pak není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Aktivní věcná legitimace oprávněné (církevní právnické) osoby k podání určovací žaloby přitom vyplývá z (neplatného) převodu či přechodu církevního majetku, jenž byl uskutečněn v rozporu s blokačními ustanoveními § 29 zákona o půdě nebo § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ale případně též v rozporu s ustanovením § 13 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb., zapovídajícím převod či přechod věcí z původního historického církevního majetku na jiného i po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3155/2021).
6. Závěry odvolacího soudu tedy nikterak neodporují výše citované judikatuře dovolacího soudu, dovodil-li, že žalobkyně (církevní právnická osoba) je ve sporu aktivně věcně legitimována a v úspěšném uplatnění nároku jí nemůže bránit nedostatek naléhavého právního zájmu, domáhá-li se ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určení vlastnického práva státu k původnímu historickému církevnímu majetku, který na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 11. 2012, č. j. 13 C 281/2005-477, o nahrazení projevu vůle (vydání náhradního zemědělského pozemku v režimu zákona o půdě), jenž nabyl právní moci dne 3. 1. 2013, v rozporu s blokačním ustanovením § 13 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb. přešel do vlastnictví třetí osoby.
7. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného výše uvedenými zákonnými blokačními ustanoveními (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21/2011, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, publikovaný pod č. 98/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), kdy v intencích ustálené judikatury, jež akcentuje význam těchto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je nutno současně konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími zákonné blokaci posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Nejvyšší soud současně dovodil, že postačujícím důvodem k suspenzi zákonných blokačních účinků nemůže být sama o sobě jen dobrá víra osoby, jež historický majetek církví měla nabýt (k tomu přiměřeně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, a ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1620/2019; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak zejm. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 33 a 35). Za pravidelnou a nikterak mimořádnou skutečnost lze dále považovat postavení nabyvatelů jako soukromě hospodařících zemědělců, kteří předmětné pozemky nabyli za účelem rozšíření obhospodařovaných pozemků a jejich přičlenění (scelení) ke stávajícímu pozemkovému vlastnictví v určité lokalitě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, a ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Zmíněné závěry obstály jako ústavně konformní i v rámci ústavněprávního přezkumu – srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 108/2017, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2017.
8. Dovodil-li tedy odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci, že samotná dobrá víra dovolatelky (opřená o princip důvěry v souladnost postupu státu se zákonem) ve způsobilost předmětného pozemku k převodu, coby náhradního zemědělského pozemku, ani jeho zemědělské obhospodařování v rámci rodinné farmy dovolatelky v situaci, kdy tento pozemek o výměře 5 ha tvoří nepatrný zlomek půdního fondu farmy o rozloze 200 ha, je propachtován synovi dovolatelky, slouží toliko k senoseči (nikoliv k průhonu dobytka chovaného na farmě) a jeho využití pro pastvu se předpokládá toliko v budoucnu (při rozšíření živočišné výroby, a to jen v omezeném rozsahu vzhledem k výskytu chráněného ptactva), přičemž jeho vlastnictví dovolatelkou není nezbytným předpokladem realizace zemědělského podnikání provozovaného dotčenou farmou, bez dalšího nepředstavují okolnosti vskutku mimořádné povahy, jež by obzvlášť intenzivně působily ve prospěch poskytnutí právní ochrany dovolatelce, na kterou pozemek náležející původně církvi přešel v rozporu se zákonem, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (ani Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
9. V poměrech projednávané věci, při absenci ustálenou judikaturou vyžadovaných mimořádných okolností, přitom není rozhodnutí odvolacího soudu rozporné ani s principem proporcionality (srov. již shora odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17, spolu s další judikaturou v něm citovanou), a to i s přihlédnutím k tomu, že újma vzniklá dovolatelce je v zásadě reparovatelná (vydáním jiného náhradního pozemku), zatímco nevydání předmětného pozemku (jenž nemá se zřetelem ke své rozloze a shora popsanému charakteru a využitelnosti pro dovolatelku zásadní ekonomický význam) žalobkyni (oprávněné církevní právnické osobě) v režimu zákona č. 428/2012 Sb. by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou dle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněné církevní právnické osoby při uplatňování nároku na vydání věci zůstává bez vlivu na objem poskytnuté finanční náhrady a oprávněné církevní právnické osobě nelze vydat ani náhradní pozemek; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). V řízení nadto nevyšlo najevo, že by snad v nově vzniklých vlastnických poměrech bylo dovolatelce v dalším zemědělském obhospodařování dotčeného pozemku (například na základě pachtu) bráněno, tím méně, že by ztráta jeho vlastnictví ohrožovala její další zemědělské podnikání či jeho rozšíření. Tedy i z tohoto pohledu odvolacím soudem přijatý závěr, že v daném případě jest konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné církevní právnické osoby před zájmy dovolatelky, není nijak nepřiměřený (k prioritě restitučního nároku církevní právnické osoby před nároky oprávněných osob na vydání náhradního zemědělského pozemku srov. již výše citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1862/16 a sp. zn. I. ÚS 349/17).
10. Na vyřešení otázky, zda restituční nárok žalobkyně ve smyslu § 11 odst. 7 zákona č. 428/2012 Sb. zanikl, pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť nebyly-li v řízení uplatněny (ani nevyšly najevo) skutkové okolnosti korespondující hypotéze uvedené právní normy (vrácení restituční výzvy nepříslušnou osobou), odvolací soud nastolenou otázku neřešil ani řešit ji ani nemusel.
11. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v projednávané věci naplněny nejsou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
12. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované 1) bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 5 620 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 7 345 Kč. Ve vztahu mezi žalovanou 2) a žalobkyní pak žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu