28 Cdo 2146/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně obce Kvilda, IČ
002 50 511, se sídlem ve Kvildě 17, proti žalovaným 1. České kanceláři
pojistitelů, IČ 700 99 618, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, 2.
Okresní správě sociálního zabezpečení Tábor, IČ 000 06 963, se sídlem v Táboře,
Bílkova 2924, 3. Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, IČ 720 80 043, se sídlem
v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, územní pracoviště Vimperk, a 4. Mgr.
D. K., IČ 662 53 080, soudnímu exekutorovi se sídlem v Chebu, 26. dubna 10,
zastoupenému Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 20, o
zaplacení částky 800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 5 C 189/2013, o dovolání žalovaného 4. proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2014, č. j. 19 Co
1712/2014-242, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2014, č. j.
19 Co 1712/2014-242, byl-li jím potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Prachaticích ze dne 25. června 2014, č. j. 5 C 189/2013-167, ve výroku IV. a v
části výroku V. týkající se náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným 4., respektive bylo-li jím rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení
ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 4., jakož i rozsudek Okresního soudu v
Prachaticích ze dne 25. června 2014, č. j. 5 C 189/2013-167, ve výroku IV. a
části výroku V. upravující povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným 4. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 5 C
189/2013-167, uložil žalované 1. zaplatit žalobkyni částku 79.640,88 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), žalované 2. zaplatit žalobkyni částku 165.478,47 Kč
s příslušenstvím (výrok II.), žalovanému 3. zaplatit žalobkyni částku
406.620,65 s příslušenstvím (výrok III.) a žalovanému 4. zaplatit žalobkyni
částku 148.260 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), zároveň rozhodl též o nákladech
řízení (výrok V.). Žalobkyně se domáhala vydání výtěžku zpeněžení bytové
jednotky, jenž byl mezi žalované rozdělen na základě rozvrhového usnesení
soudního exekutora v rámci exekuce vedené proti manželům M. Zmíněnou jednotku
nabyli manželé M. od žalobkyně kupní smlouvou ze dne 13. 10. 2009, s ohledem na
prodlení kupujících s hrazením kupní ceny však prodávající nejprve využila
smluvního ujednání o ztrátě výhody splátek a posléze od smlouvy odstoupila.
Soud zjistil, že starosta obce K. dne 23. 11. 2011 vyhotovil listinu obsahující
odstoupení od kupní smlouvy uzavřené s manželi M., přičemž teprve dne 28. 11.
2011 byl s odstoupením od dané smlouvy vysloven souhlas zastupitelstva dle § 85
písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“). Jelikož nicméně starosta obce
řečenou písemnost vypravil k doručení manželům M. dne 30. 11. 2011 a do právní
sféry kupujících se tento hmotněprávní úkon dostal až dne 1. 12. 2011,
odstoupila žalobkyně od kupní smlouvy platně. Ještě přede dnem konání dražby
(jež proběhla 6. 12. 2011) se tedy s účinky ex tunc obnovilo její vlastnické
právo k uvedené bytové jednotce, a nyní se tudíž může tzv. žalobou z lepšího
práva domáhat vydání výtěžku z prodeje oné věci proti těm, mezi něž byl získaný
výnos rozdělen, coby bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č. j. 19 Co
1712/2014-242, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání všech žalovaných
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud podotkl,
že domáhá-li se žalobkyně vydání výtěžku zpeněžení věci, jíž byla vlastníkem, v
exekuční dražbě, není rozhodující, zda bylo v exekučním řízení postupováno v
souladu se zákonem, ale jestli s žalovaným objektivně dostalo majetkového
prospěchu, k jehož přijetí jim nesvědčil hmotněprávní důvod. Krajský soud dále
konstatoval, že poté, co se manželé M. dostali do prodlení s hrazením
sjednaných splátek, žalobkyně postupem podle § 565 obč. zák. přivodila
splatnost kupní ceny a následně od kupní smlouvy v souladu s § 517 odst. 1 obč. zák. odstoupila. Učinění výzvy k zaplacení celé úhrady za bytovou jednotku
nepředstavovalo úkon podmíněný souhlasem zastupitelstva, neboť na základě § 102
odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb. spadalo do pravomoci rady obce, a jelikož
starosta žalující obce vykonává též pravomoci rady, mohl daný úkon vůči
manželům M. bez dalšího učinit sám. O odstoupení od kupní smlouvy pak přísluší
dle § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb. rozhodovat zastupitelstvu obce. S
oporou v doplněném dokazování odvolací soud uvedl, že starosta obce K. odstoupení od smlouvy manželům M. doručil nejprve osobně, a to již 24. 11. 2011, tj. přede dnem zasedání zastupitelstva obce, na němž byl s tímto úkonem
vysloven souhlas, pročež se jednalo o odstoupení neplatné. Bylo však rovněž
prokázáno, že starosta obce její vůli odstoupit od kupní smlouvy dne 30. 11. 2011 (po přijetí řečeného usnesení zastupitelstva) projevil opětovně, tentokrát
již platně. V den konání dražby byla tedy žalobkyně vlastníkem dražené bytové
jednotky, proto jí k výtěžku přísluší silnější právo než žalovaným, kterým se
dostalo bezdůvodného obohacení. To platí i o žalovaném 4., jemuž byla příslušná
částka vyplacena v rámci úhrady nákladů exekuce, neboť i tato pohledávka může
být uspokojována pouze z majetku povinného, a nikoli zpeněžením věcí jiné
osoby. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak odvolací soud shledal věcně správným. Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný 4. v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost má být založena podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež v rozhodovací praxi dovolacího
soudu nebyly dosud vyřešeny, respektive při jejichž řešení se odvolací soud od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Dovolatel předně upozorňuje, že
o ztrátě výhody splátek kupní ceny musela žalobkyně rozhodnout, přičemž úvaha
krajského soudu, podle níž byl o ztrátě výhody splátek oprávněn rozhodovat
starosta obce, je nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná, neboť soud
nezjišťoval, zda si pravomoci rady obce K. nevyhradilo její zastupitelstvo. Jak
přitom plyne kupř. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1083/2002 či
sp. zn. 28 Cdo 161/2007 soud musí skutečnosti vedoucí k závěru o absolutní
neplatnosti právního úkonu zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával na
procesní iniciativu účastníků řízení. Dle žalovaného 4.
nadto rozhodování o
ztrátě výhody splátek přísluší zastupitelstvu obce ex lege, a to v souladu s §
85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb. (jelikož jde o změnu kupní smlouvy v části
týkající se splatnosti kupní ceny) nebo § 85 písm. h) téhož předpisu (poněvadž
se jedná o změnu původní dohody o splátkách). Tak či onak je zde dána absolutní
neplatnost rozhodnutí o ztrátě výhody splátek, a proto ani odstoupení od kupní
smlouvy neobstojí coby platný právní úkon. Rovněž je pochybným úsudek, že měla žalobkyně k výtěžku lepší právo než
dovolatel, který vykonává podle zákona exekuční činnost za úplatu, a musí se mu
tedy dostat odměny stanovené v exekučním tarifu. Nemovitosti postižené exekucí
mohou být z exekuce vyloučeny toliko na základě vylučovací žaloby, kterou však
žalobkyně nepodala, dovolatel tudíž řádně provedl dražbu předmětné bytové
jednotky. Vzhledem k tomu, že dovolateli ze zákona vznikl nárok na odměnu,
přijal sporné plnění v souladu s řádným právním důvodem, pročež se mu nemohlo
dostat bezdůvodného obohacení. Napadený rozsudek je podle žalovaného 4. taktéž nepřezkoumatelným, jelikož se
odvolací soud nevypořádal s námitkou opomenutí důkazu výslechem manželů M. Procesním pochybením je i to, že byl starosta žalující obce slyšen jako svědek,
a nikoli jako účastník.
Z nastíněných důvodů dovolatel Nejvyššímu soudu navrhuje napadené rozhodnutí
zrušit a věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích vrátit k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jelikož dovolatel výslovně uvedl, že brojí proti všem výrokům rozsudku
odvolacího soudu, je nutno zdůraznit, že k podání dovolání je oprávněn toliko
ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala
určitá újma odstranitelná zásahem soudu dovolacího (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Žalovaný 4. tudíž postrádá subjektivní legitimaci k tomu, aby dovoláním napadl rozsudek
krajského soudu v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodováno o právech a
povinnostech ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1. až 3., pročež muselo být
projednávané dovolání částečně odmítnuto dle § 243c odst. 3, věty první, a §
218 písm. b) o. s. ř. jako podané někým, kdo k tomu není oprávněn, potud, pokud
byly jeho prostřednictvím zpochybněny výroky dopadající výlučně na právní
postavení účastníků od dovolatele odlišných. V části, v níž žalovanému 4. svědčila legitimace k podání dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, byl ovšem tento opravný prostředek shledán
přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., poněvadž napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené. Daná otázka zní, zdali se v případě, že byla v rámci exekuce vedené proti
povinnému soudním exekutorem, postupujícím v souladu se zákonem, v dražbě
zpeněžena nemovitost třetí osoby, může původní vlastník této věci domáhat tzv. žalobou z lepšího práva vydání sumy, jež exekutorovi při provedení rozvrhu
výtěžku připadla coby úhrada nákladů exekuce. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyložil, že tzv. žalobou z lepšího
práva se třetí subjekt může dožadovat na osobě, které byla v exekuci vyplacena
část výtěžku ze zpeněžení movité či nemovité věci, zaplacení částky ve výši
odpovídající přijatému plnění.
Důvodem žaloby je, že výtěžek ze zpeněžení dané
věci byl této osobě v rámci exekuce vydán (uvažováno z pohledu hmotného práva)
neprávem, neboť žalobce tu ve skutečnosti měl „lepší právo“ k předmětu exekuce
než žalovaný a správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného práva) by tento
výtěžek náležel jemu. Z hlediska hmotného práva jde v tzv. žalobě z lepšího
práva o nárok z bezdůvodného obohacení, který vzniká tehdy, jestliže žalovaný
získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve smyslu
§ 451 obč. zák. Není přitom významné, zda exekuční řízení proběhlo korektně. I
kdyby žalovaný obdržel výtěžek v exekuci nařízené a provedené v souladu se
zákonem, není tím založen právní důvod k tomu, aby si takto nabyté plnění mohl
ponechat. Pro závěr, zda měl k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující
procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než
povinného, aniž k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle
hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu plněno bez právního
důvodu i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky exekučního řízení (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4531/2008,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009,
popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1345/2011, dále viz též Drápal, L., Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád
II. Komentář. Praha: C. H. Beck. 2009. s. 2223-2224). Z naznačeného výkladu plyne, že tzv. žalobu z lepšího práva judikatura pojímá
jako nástroj odčerpání nedůvodného majetkového prospěchu vzniklého na straně
oprávněného, dalšího oprávněného či jiných věřitelů povinného, tj. procesních
subjektů, u nichž lze uvažovat o existenci hmotných práv k výtěžku zpeněžení
předmětu exekuce, jež je možné poměřovat s právem svědčícím k němu žalobci
(takto srovnej např. Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde. 2004. s. 846-847, k povaze žaloby z lepšího práva coby návrhu s
oporou v hmotném právu viz také Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo
procesní. Část druhá: řízení vykonávací, řízení insolvenční. Praha: Leges. 2015. s. 38-39). Soudní exekutor však za normálních okolností není v
hmotněprávním poměru k povinnému, právní důvod pro úhradu nákladů exekuce, již
obdrží z výtěžku dražby, tudíž v rovině hmotného práva neexistuje nikdy, a to
zcela nezávisle na skutečnosti, zda byla zpeněžena věc v majetku povinného, či
třetí osoby. Z hledisek, která jsou určující pro posuzování opodstatněnosti
žaloby z lepšího práva, by proto plnění, jež se exekutorovi dostává v rámci
rozvrhu výtěžku dražby, muselo být vždy kvalifikováno jako bezdůvodné
obohacení.
Takový závěr je však absurdní, je tedy nutno dovodit, že žalobou z
lepšího práva, jež slouží k zajištění souladu způsobu rozvržení výtěžku dražby
s hmotněprávními vztahy, se nelze domáhat vydání plnění, jež soudní exekutor,
který postupoval konformně s právními předpisy (což nebylo soudy nižších stupňů
podle obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí v této věci nikterak zpochybněno),
obdržel coby úhradu nákladů exekuce na základě právního důvodu konstituovaného
procesním, nikoli hmotným právem. K předeslanému lze ještě podotknout, že
obdobnou logiku sledoval Nejvyšší soud kupř. též v rozsudku ze dne 25. 4. 2012,
sp. zn. 29 Cdo 432/2011, v němž dovodil, že žalobu z lepšího práva nelze v
kontextu konkursního řízení zásadně uplatnit ke korekci výše odměny správce
konkursní podstaty určené rozhodnutím konkursního soudu. Vzhledem ke shora nastíněnému by se v tuto chvíli jevilo předčasným, aby se
Nejvyšší soud zabýval též dovolacími námitkami, jež se (třeba i nepřímo) váží k
platnosti odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy s manžely M. Nelze sice zajisté
zcela vyloučit, že daná otázka v následujícím řízení znovu vyvstane jako
relevantní, v takovém případě však bude možné příslušné úvahy soudů nižších
stupňů dovolacímu přezkumu podrobit k dalšímu opravnému prostředku některého z
účastníků. Shledav dovolání přípustným, musel dovolací soud zkoumat, zda bylo řízení
postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a to
ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 4.). Dovolatelem namítaná procesní
pochybení ovšem rovněž souvisela výlučně se způsobem, jímž odvolací soud dospěl
k závěru, že žalobkyně od smlouvy s manžely M. odstoupila platně. Nemohl-li
Nejvyšší soud za současného stavu řízení s jistotou konstatovat, že je zmíněný
problém podstatný z hlediska výsledného rozhodnutí ve věci, nebyl ani s to
adekvátně zhodnotit, zda se vskutku jednalo o vady ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pročež pokládal za vhodné zdržet se prozatím v tomto směru úsudku. Přítomnost nedostatků, k nimž by v dané procesní situaci musel dovolací soud
přihlédnout z úřední povinnosti, nebyla zjištěna ani na základě obsahu spisu. S ohledem na výše popsanou nesprávnost právního posouzení věci nicméně
Nejvyššímu soudu nezbylo než (v rozsahu přípustnosti dovolání) přikročit podle
§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozsudku
soudu prvního stupně (jenž je uvedeným pochybením zasažen ve stejné míře) a věc
vrátit Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodnou soudy v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.