28Cdo 2150/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce Arch. K. Z., P., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se
sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalované Ing. L. Z., P., zastoupené Mgr.
Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, o
částku 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 16 C 255/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 68 Co 352/2014-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 68 Co
352/2014-185, se, vyjma výroku I., zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, soudním poplatku i soudní
jistotě (výroky III. až V.). Žalobce svůj požadavek na žalovanou částku
odůvodňoval poukazem na ujednání účastníků v dohodě o narovnání ze dne 12. 12. 2008, na základě nějž poskytl žalované 750.000,- Kč s tím, že žalovaná do roka
převede tomu odpovídající podíl na pořizované bytové jednotce do vlastnictví
nezletilé dcery účastníků. Nesplnění tohoto závazku pak bylo sankciováno
povinností vrátit ve lhůtě dalších dvou měsíců předmětnou částku zpět žalobci. Žalovaná však podíl na bytové jednotce na dceru nepřevedla a obdrženou sumu
nevrátila. Soud na základě provedeného dokazování žalobci přitakal a shledal
jeho tvrzení opodstatněným. Nesplnila-li žalovaná v příslušném časovém
intervalu svůj závazek darovat ideální podíl na bytové jednotce společné dceři
účastníků, nesvědčí jí právní důvod k tomu, aby měla poskytnutou částku ve své
dispozici, a je tak v souladu s § 451 obč. zák. povinna vydat ji žalobci. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 68 Co 352/2014-185, zamítl návrh žalované
na odnětí osvobození od soudních poplatků žalobci (výrok I.), změnil napadený
rozsudek ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III. a V.) i o poplatkové povinnosti žalované (výrok
IV.). Odvolací soud konstatoval, že v řízení bylo prokázáno (shodně se
skutkovým tvrzením žalobce), že Arch. K. Z. daroval své nezletilé dceři částku
1,000.000,- Kč, z čehož 750.000,- Kč mělo být použito na koupi bytové jednotky. Žalobce se přitom nemůže úspěšně domáhat vrácení tohoto daru po žalované, která
byla pouze platebním místem, tedy osobou, k jejímž rukám byl dar předán. Pokud
by se chtěl domáhat vrácení daru po nezletilé dceři, musel by tomu uzpůsobit
svá tvrzení i žalobní návrh. Z účastníky uzavřené dohody o narovnání pak
nevyplývá, že by byl mezi účastníky sjednán samostatný závazek žalované
zaplatit žalobci spornou částku, a to bez ohledu na její darování nezletilé
dceři. Z textu této dohody se podává, že částka 750.000,- Kč, kterou se
žalovaná zavázala vrátit při splnění sjednané podmínky žalobci, byla částí
právě zmíněného daru poskytnutého žalobcem nezletilé dceři. Žalobní žádání se
tudíž nejeví být po právu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by mezi
účastníky byl dohodou o narovnání sjednán samostatný závazek, na základě nějž
by byla žalovaná povinna zaplatit žalobci požadovaný obnos, kterýžto by
současně nepředstavoval dar žalobce společné dceři účastníků. Předestřené úvahy
tedy vedly odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho výrokům II. až V.,
podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí, spočívající na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř., se odvíjí od
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Městský soud
nepřiléhavě aplikoval na zjištěný skutkový stav, dle nějž žalovaná nesplnila
svůj závazek z dohody uzavřené se žalobcem, právní režim vztahu mezi dárcem a
obdarovaným. Předmětná dohoda je projevem autonomie vůle smluvních stran a
nikterak nekoliduje se zákonem, dobrými mravy a podobně. Odvolací soud
pochybil, zaměnil-li v žalobě vyslovený hospodářský účel jednání žalobce za
důvod ospravedlňující nesplnění závazku plynoucího z předmětné dohody. Vyjádření cíle počínání v žalobních tvrzeních přitom není ztotožnitelné s
právním titulem, na základě nějž se dovolatel domáhá předmětného plnění. Byl-li
dohodou účastníků specificky upraven následek nesplnění povinnosti žalované
(užití převzatých prostředků ve sjednané lhůtě k předpokládanému účelu), nelze
ji mít v posuzované věci za oprávněnou disponovat s poskytnutou majetkovou
hodnotou, ale naopak za bezdůvodně obohacenou, neboť došlo k naplnění sjednané
rozvazovací podmínky a odpadnutí právního důvodu, na jehož základě nárokovanou
sumu obdržela. Předestřená úvaha koresponduje i se závěry vyslovenými Nejvyšším
soudem například v rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, či
rozsudku ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 6 Cmo 26/1975, dále pak Vrchním soudem v
Praze v rozhodnutí ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. 1 Cdo 74/93. Rozhodnutí
odvolacího soudu dále postrádá řádné odůvodnění, přičemž vztáhnutí institutu
daru na zjištěný skutkový stav dokládá extremní rozpor mezi učiněnými
zjištěními a právním závěrem odvolacího soudu, a zjevně tak odporuje požadavkům
na řádné odůvodnění rozhodnutí, tak jak o tom hovoří rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013. K pochybení došlo dle
dovolatele rovněž při rozhodování o náhradě nákladů, neboť odvolací soud
přiznal žalované náhradu účelně vynaložených nákladů i za návrh na odnětí
osvobození od soudních poplatků žalobci, třebaže tento návrh jako nedůvodný
zamítl. Chybou je také duplicitní započítání jednoho z vyjádřeních žalované. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil dovolatel návrhem na
zrušení rozhodnutí a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila námitky dovolatele a navrhla,
aby bylo dovolání zamítnuto. Žalobce ve své replice následně podrobil kritice argumenty žalované a
zdůraznil své výhrady proti rozsudku odvolacího soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci lze dovolateli přitakat, že názor zastávaný odvolacím
soudem k otázce právní relevance motivu - pohnutky se vymyká judikatornímu
pohledu na tuto problematiku, a na dovolání je tak možno pohlížet jako na
přípustné. Jak ve své rozhodovací praxi akcentoval Nejvyšší soud, právním důvodem plnění
může být smlouva, povinnost uložená přímo zákonem a podobně, nikoliv samotná
pohnutka (motivace) plnění (byť navenek projevená), s níž zákon nespojuje žádné
právní důsledky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013,
sp. zn. 26 Cdo 1494/2013) a jejíž existence tak sama o sobě nemůže vyloučit
vznik bezdůvodného obohacení. Pohnutka, již třeba přísně odlišovat od vůle,
jako nutného prvku právního úkonu, neurčuje chování jednajícího přímo, ale
uplatňuje se jako vzdálenější podnět právního úkonu zahrnující zejména
předpoklady, z nichž jednající vychází, přičemž nemusí být při právním úkonu
projevena a zásadně nemá ani právní význam - není-li zahrnuta do projevované
vůle, a nestane-li se tak její složkou (viz například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1237/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3606/2007). Z uvedeného se podává, že i při úvaze o právech a povinnostech, jež pro
účastníky vyplývají z uzavřené dohody o narovnání, je třeba odlišovat mezi
žalobcem deklarovaným úmyslem zajistit, aby jeho dcera nabyla určité majetkové
hodnoty, a obsahem učiněných právních úkonů, tak jak se podává z vůle náležitě
projevené při vzniku příslušného smluvního vztahu. Odvolací soud nikterak
nezpochybnil platnost dohody o narovnání, nenaznačil, že by snad do jejího
rámce měla být zahrnuta také darovací smlouva ve smyslu § 628 obč. zák. - tedy
dvoustranný právní úkon založený na projevech vůle dárce předmět daru bezplatně
přenechat a obdarovaného (v daném případě dcery účastníků) dar přijmout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo
872/2004, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33
Odo 1209/2006), nepoukázal ani na existenci samostatné (řádně uzavřené)
darovací smlouvy, z níž by se podávalo postavení žalované jako platebního
místa, a zjevně se spokojil toliko s konstatováním (založeným očividně
především na zjištění úmyslu žalobce, tak jak o něm sám hovořil) darování
sporného obnosu.
Skutečnost, že žalobce označoval daný obnos jako dar a svým
počínáním směřoval ke stavu odpovídajícímu ekonomické podstatě darování
(nabytí majetkové hodnoty bez povinnosti poskytnout protiplnění), ovšem sama o
sobě nestačí k tomu, aby bylo možno upřít právní relevanci dohodě o narovnání a
pokládat v ní obsaženou úpravu práv a povinností účastníků za v podstatě
zkonzumovanou motivem počínání žalobce. Jak již totiž bylo zdůrazněno, záměru –
pohnutce jednání nelze přiznat právní následky zákonem spojované toliko s řádně
učiněným právním úkonem. Společenská a ekonomická realita či ryze osobní
vztahy, v jejichž rámci chce konkrétní osoba nastolit určitý právní stav, si
mohou žádat, aby kýženého cíle bylo dosahováno prostřednictvím řady právních
úkonů, které mohou být vzájemně provázány, což však nezbavuje soud povinnosti
náležitého posouzení každého z těchto úkonů (přičemž právní kvalifikací úkonů
poskytnutou účastníky není soud vázán), a tedy i právních následků, k jejichž
vyvolání úkony směřují. Zhodnocení práv a povinností z dohody o narovnání
uzavřené mezi účastníky i uvážení, zda byla řádně sjednána rozvazovací
podmínka, při jejímž naplnění by bylo možno na plnění poskytnuté žalované
pohlížet jako na bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3053/2013), je proto třeba činit především v kontextu této dohody. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu jako správné obstát
nemůže, dovolání bylo podáno důvodně, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než
přistoupit podle § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí
v napadené části a vrácení věci v naznačeném rozsahu městskému soudu k dalšímu
řízení. Za dané procesní situace by přitom bylo nadbytečné zabývat se výhradami
proti určení výše náhrady nákladů řízení i proti přezkoumatelnosti rozhodnutí,
jíž byl zjevně na újmu nesprávný právní náhled odvolacího soudu na právní
relevanci v řízení zjištěných skutečností. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto
rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.