28 Cdo 2312/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně EUROCOIN, s.r.o., IČ 416 00 363, se sídlem v Brně, Divadelní 4,
zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 118,
proti žalované Ronny, s.r.o., IČ 252 74 961, se sídlem v Cerekvici nad Bystřicí
55, o zaplacení částky 138.783,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 24/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 2004, č. j. 21 Co
44/2004-161, takto:
I. Dovolání se v části, v jaké směřovalo proti výroku III. rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2004, č. j. 21 Co 44/2004-161,
zamítá; ve zbytku se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a
IV.). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit
jí dlužné nájemné a související platby včetně smluvní pokuty, jež byla žalovaná
povinna platit na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 6. 1999,
která žalované umožňovala užívat nebytové prostory v nemovitosti žalobkyně v
době od 9. 6. 1999 do 15. 11. 1999. Okresní soud o věci rozhodoval opětovně po
té, co byl jeho původní rozsudek zrušen soudem odvolacím v části, jíž bylo
žalobě co do částky 163.319,50 Kč s příslušenstvím vyhověno a v níž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a soud prvního stupně byl zavázán právním
názorem odvolacího soudu v otázce posouzení platnosti účastníky uzavřené
nájemní smlouvy. Po zohlednění názoru odvolacího soudu soud prvního stupně
uzavřel, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových
prostor dle zákona č. 116/1990 Sb., nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve
znění účinném do 2. 12. 1999, neboť nebyla splněna zákonná podmínka spočívající
v předchozím souhlasu národního výboru s pronájmem nebytových prostor určených
k provozování obchodu a služeb. Absence předchozího souhlasu činí smlouvu
absolutně neplatnou. Je přitom bez významu, že souhlas byl příslušným úřadem
udělen dne 8. 6. 1999, tedy sice před sjednanou účinností smlouvy, ale až po
jejím uzavření, neboť souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v
tehdy účinném znění, musí předcházet uzavření smlouvy. Závěr o neplatnosti
smlouvy vedl soud k posouzení nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 451 a násl. obč. zák., přičemž není důvodu souhlasit s námitkou
žalované ohledně jeho promlčení. Na základě znalecky stanovené výše obvyklého
nájemného v rozhodném období a lokalitě okresní soud shledal, že žalovaná měla
žalobkyni zaplatit částku 208.869,15 Kč, jelikož však částku 184.333,60 Kč
žalobkyni již zaplatila, je její povinností doplatit částku 24.535,60 Kč
společně s úroky z prodlení v zákonné výši. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci
Králové, jenž rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, č. j. 21 Co 44/2004-161, vyslovil
souhlas s rozšířením žaloby o úrok z prodlení z částky 163.319,50 Kč ve výši 10
% od 5. 11. 2000 do zaplacení (výrok I.), dále pak rozsudek soudu prvního
stupně v části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do požadavku na
uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05 % z
částky 130.127,40 Kč od 16. 11. 1999 do zaplacení a z částky 33.192,10 Kč od
16. 12. 1999 do zaplacení, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok
II.), v části napadeného výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do
částky 138.783,90 Kč, a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
zamítl dále žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % z
částky 138.783,90 Kč od 5. 11. 2000 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
Odvolací soud zohlednil, že žalobkyně
vzala v odvolacím řízení zpět žalobu v požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve
výši 0,05 % z částky 163.319,50 Kč a rozšířila žalobu tak, aby jí byly přiznány
úroky z prodlení z částky 163.319,50 Kč od 5. 11. 2000 do zaplacení. Po věcném
přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně pak odvolací soud shledal, že odvolání
nebylo podáno důvodně. Odvolací soud zdůraznil, že setrvává na závazném právním
názoru vysloveném v usnesení ze dne 24. 4. 2002, č. j. 25 Co 89/2002-104,
týkajícím se neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor
pro chybějící předchozí souhlas příslušného městského úřadu. Tento názor je
přitom zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pro stručnost odkázal na
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil, a
rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Závěr o nedůvodnosti základu nároku pak
vedl odvolací soud k tomu, že žalobu zamítl i v příslušenství požadovaném v
odvolacím soudem připuštěném rozšíření žaloby. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výrokům II., III., IV. a V.,
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou ustanovením § 237
odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř., jelikož výrokem IV. rozsudku odvolacího
soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a výrokem III. rozsudku
odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku pro vázanost
právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Napadené rozhodnutí je dle dovolatelky rovněž po právní stránce zásadně
významné. Názor odvolacího soudu, dle nějž je předmětná smlouva o nájmu
nebytových prostor ze dne 1. 6. 1999 absolutně neplatná, vychází z nesprávného
výkladu ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření
smlouvy. Ve smlouvě bylo sjednáno, že nájem počíná dnem udělení souhlasu
příslušného orgánu s pronájmem nebytových prostor určených k provozování
obchodu a služeb dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Souhlas byl udělen dne
8. 6. 1999 a tímto dnem vznikl mezi účastníky nájemní vztah. Z ustanovení § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. vyplývá, že souhlas musí předcházet vzniku
nájemního vztahu, „tj. skutečnému pronajmutí“, nikoliv datu uzavření smlouvy. Vznik nájemního vztahu „může ve skutečnosti předcházet vzniku nájmu“ a udělení
souhlasu dlouho před vznikem nájmu by bylo neúčelné a nenaplňovalo by účel
původního ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Z pohledu dovolatelkou
prezentovaného výkladu odkazovaného ustanovení pak není pochyb, že byla splněna
podmínka vzniku nájemního vztahu spočívající v udělení příslušného předchozího
souhlasu. Uvedené argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud
zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i v tomu
odpovídajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Přípustnost dovolání v části, v jaké směřuje proti výroku III. rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co
do částky 138.783,90 Kč, je v daném případě možno dovozovat z ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo odvolacím soudem
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ze stejného ustanovení lze
přitom dovodit přípustnost dovolání i v rozsahu, v němž je napadán výrok III. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do požadavku na
úrok z prodlení ve výši 10% z částky 138.783,90 Kč od 5. 11.
2000 do zaplacení. Nehledě na to, že v tomto rozsahu jde o částku, o níž byla žaloba rozšířena až
v odvolacím řízení, odpovídající příslušenství z požadované jistiny, čemuž
musel být uzpůsoben i zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu činěný nad rámec
potvrzení zamítnutí jistiny soudem prvního stupně, s přihlédnutím k tomu, že
důvodnost tohoto nároku byla odvolacím soudem vyloučena na základě týchž
právních úvah jako v případě jistiny, je na místě, aby v tomto případě
nárokované příslušenství sdílelo procesní režim jistiny (k tomu srov. obdobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 417/97,
publikované v časopise Soudní judikatura, sešit 19/1998, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1399/2002, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2883/2004). Dovolání však v rozsahu, v jakém byla konstatována jeho přípustnost, nelze
pokládat za důvodné. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již vícekrát
zabýval významem souhlasu s nájmem nebytových prostor požadovaným ustanovením §
3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před účinností zákona č. 302/1999
Sb., pro vznik nájemních vztahů a opakovaně zdůraznil, že absence tohoto
souhlasu je důvodem absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo
1983/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo
1895/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7,
sešit 1/2005). Dikce daného ustanovení hovořící o „předchozím souhlasu“ si pak
žádá, aby byl souhlas vztažen k určitému časovému okamžiku. Za ten je třeba
pokládat uzavření smlouvy, kdy dochází ke zformování nájemního vztahu z
hlediska úpravy práv a povinností smluvních stran, nehledě na to, že vedlejším
ujednáním ve smlouvě byl sjednán pozdější vznik nájmu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2115/2001). Takovýto
výklad odpovídá logice dané zákonné podmínky. V případě, že by souhlas byl
udělován až následně, po uzavření smlouvy, mohly by se smluvní strany dostat do
jistě nežádoucí situace, kdy by byly vázány smluvními ujednáními, jež by
nemohla být pro absenci souhlasu naplněna. Rozhodnutí odvolacího soudu plně
reflektující již dříve učiněné závěry Nejvyššího soudu tedy není důvodu vytýkat
jakékoliv pochybení v právním posouzení věci. Dovoláním tak nebyla úspěšně
zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud v
naznačeném rozsahu jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, části věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl. Napadá-li dovolatelka výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl co do
požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % z částky 130.127,40 Kč od
16. 11. 1999 do zaplacení a z částky 33.192,10 Kč od 16. 12. 1999 do zaplacení
rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno,
je přípustnost dovolání dána ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., ve
znění účinném k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (čl. II. bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Současně však nelze
přehlédnout, že dovolatelka neuvádí žádné důvody, pro něž by uvedený výrok bylo
třeba pokládat za nesprávný či vadný. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v
jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je
vadným podáním, které - jak je patrno z § 241b odst. 3 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř - může dovolatel doplnit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání
dovolání, resp. podle dalších pravidel stanovených § 241b odst. 3 o. s. ř. Lhůta určená tímto ustanovením je lhůtou propadnou, jejímž marným uplynutím se
(původně odstranitelné) vady řízení stávají neodstranitelnými, dovolání, které
nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v
ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., tedy musí být za přiměřeného použití
ustanovení § 43 odst. 2, věty první o. s. ř. Nejvyšším soudem odmítnuto (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21, svazek
3/2004). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle § 243c
odst. 1 a § 43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítl. Napadla-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je
výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku,
jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4,
svazek 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22
Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10),
není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních
rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však
rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Z uvedeného je tedy patrné, že
dovolání nelze v této části považovat za přípustné, pročež Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že žalovaná změnila obchodní firmu z „POLYMA
GROUP spol. s r. o.“ na „Ronny, s.r.o.“, a tuto skutečnost zohlednil v záhlaví
rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.