28 Cdo 2314/2023

28 Cdo 2314/2023-340

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., a procesně zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci 14, Vrchlického 802/46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, o 632.957 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 233/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. srpna 2022, č. j. 29 Co 299/2020-284,

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 8. 2022, č. j. 29 Co 299/2020-284, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací řečenému soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. 8. 2020, č. j. 53 C 233/2018-157, uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částky 60.000 Kč a 21.500 Kč (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 220.000 Kč, žalobu zamítl (výrok II.), přiznal odměnu a náhradu výdajů ustanovenému

zástupci žalobkyně (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky IV. a V.). Žalobkyně se v daném řízení domáhala částky v celkové výši 301.500 Kč, sestávající z 280.000 Kč z titulu odškodnění za průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 295/2014 a 21.500 Kč z titulu odškodnění za vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 33/2013 a nezákonnou exekuci. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že prvně zmíněné řízení, v němž se žalobkyně domáhá bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění proti žalované Krajské nemocnici Liberec, a.

s., stále nebylo skončeno. Uzavřel, že posuzované řízení (krom prvních dvou let, v nichž docházelo k průtahům) probíhalo plynule a v přiměřených lhůtách, přičemž žalobkyně činila mnohé procesní návrhy, na základě nichž byla poté vydávána rozhodnutí, proti kterým dále podávala opravné prostředky, čímž se předmětné řízení prodloužilo. Přiznal tedy žalobkyni přiměřené zadostiučinění toliko za první dva roky řízení s tím, že uplatněnou částku s přihlédnutím k tomu, že řízení o nároku na náhradu škody na zdraví je přikládán větší význam pro poškozenou, zvýšil.

V případě druhého nároku konstatoval, že byly splněny podmínky dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neb na základě nezákonného rozhodnutí byla posléze vedena exekuce, která měla na žalobkyni významný dopad, pročež soud v uvedeném dílčím nároku žalobě vyhověl.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 8. 2022, č. j. 29 Co 299/2020-284, k odvolání žalobkyně i žalované rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 55.255 Kč (výrok I.), ve zbylé části výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení 632.957 Kč zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně při odvolacím jednání rozšířila žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení „sp. zn. 19 C 295/2014“ z původních 280.000 Kč na 666.712 Kč. Odvolací soud doplnil dokazování a v případě prvního nároku došel k závěru, že ačkoliv na straně soudu, vyjma prvních dvou let, nebyly shledány prodlevy mezi jednotlivými úkony a řízení probíhalo plynule, nelze délku řízení považovat za přiměřenou. Nesouhlasil přitom s okresním soudem v závěru, že je třeba odčinit toliko první dva roky řízení, v nichž docházelo k průtahům, neboť podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sb. rozh. obč. (dále též jen „Stanovisko“), je třeba při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo. Základní sazbu určenou s přihlédnutím k charakteru řízení na základě Stanoviska poté korigoval dle faktorů uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž uzavřel, že v posuzovaném řízení shledává důvod k navýšení o 20 % s ohledem na velký význam řízení pro žalobkyni. Uvedeným způsobem zvýšenou částku poté dvakrát snížil o 40 % z důvodu složitosti řízení a jednání žalobkyně, jímž významně přispěla k celkové délce řízení. Stran druhého nároku po provedeném dokazování, z nějž vyšlo najevo, že má žalobkyně přibližně dvakrát větší příjem, než bylo zjištěno okresním soudem, shledal odvolací soud, že s ohledem na intenzitu exekuce byla způsobená újma odčiněna omluvou, kterou jí žalovaná poskytla, a nárok na peněžité zadostiučinění tak žalobkyni nevznikl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti posledně citovanému rozsudku do jeho výroku II. podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a předkládá v něm otázku, zda má dojít k násobení poskytovaného zadostiučinění počtem nároků, tedy uplatněných subjektivních práv v jediném řízení, které je zatíženo nepřiměřenou délkou (dále též „průtažné řízení“). V daném směru odkazuje na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 30 Cdo 348/2010, v němž se dovolací soud zabýval problematikou tzv. souběžných řízení. Dle dovolatelky je však předmětná kauza odlišná a shora uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, případně se při přiměřeném použití daného rozsudku odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka 1). K tomu se také táže, zda lze podřadit pod kritérium složitosti případu okolnost, že v posuzovaném řízení byly uplatněny dva samostatné nároky, a to za situace, že je zde dovolatelka uplatnila ve snaze o hospodárnost a nepřetěžování obecných soudů (otázka 2).

4. Dále se dovolatelka domnívá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované např. Stanoviskem či rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, v otázce, zda mělo dojít k opětovnému snížení základní náhrady o 40 % z důvodu obstrukčního chování žalobkyně, když o takové chování dle názoru dovolatelky nešlo, neboť jen využívala svých procesních práv (otázka 3). Nadto nesouhlasí se zvýšením základní sazby toliko o 20 % pro vysoký význam řízení pro dovolatelku. Zmíněná otázka byla dle jejího názoru posouzena příliš formalisticky, což neodpovídá judikatuře Ústavního soudu. V tomto směru rovněž nabádá Nejvyšší soud, aby sjednotil postup soudů nižších instancí tak, aby bylo pro účastníka řízení předvídatelné, o kolik procentních bodů bude jeho nárok za určité situace zvýšen či snížen (otázka 4).

5. Vedle toho dovolatelka pokládá otázku, zda měl soud z moci úřední vzít v úvahu aktuální ekonomické ukazatele, zejména vývoj cenové hladiny i vysokou míru inflace, a přistoupit k mimořádnému zvýšení základní částky nad rámec rozpětí stanoveného Stanoviskem, přičemž daná otázka neměla být dovolacím soudem doposud vyřešena (otázka 5). Namítá rovněž, že v nesprávném postupu obecných soudů tkví hlavní a jediná relevantní příčina nepřiměřené délky průtažného řízení, přičemž kritéria složitosti řízení a jednání poškozeného by se mohla projevit teprve tehdy, postupovaly-li by soudy bezprůtahově ve smyslu kritéria postupu orgánů veřejné moci, a tedy snížení základní sazby kritériem složitosti řízení o 40 % představuje dle názoru dovolatelky rozpor mezi právními a skutkovými závěry (otázka 6).

6. Konečně se dovolatelka táže, zda vyvstává potřeba schválení opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti opatrovnickým soudem, a to pokud byla tomuto opatrovníku udělena plná moc ještě před tím, než byla daná osoba ve svéprávnosti omezena. Zde má dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu Nejvyššího reprezentované například rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 4696/2014 (otázka 7). A dotazuje se, zda je možné v rámci kritéria chování poškozeného přičítat k tíži dovolatelky jednání jejích zástupců, když vzhledem k jejímu duševnímu onemocnění nemohla mít na jejich chování faktický vliv (otázka 8). Nadto namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí tzv. jinou vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku (otázka 9).

7. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ve výroku II. a věc v napadeném rozsahu řečenému soudu vrátil k dalšímu řízení.

8. K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

9. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

10. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. K otázce 2 dovolací soud uvádí, že dle jeho judikatury složitost řízení je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení, jež zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Nezjišťuje se zavinění toho, kdo složitost řízení způsobil, a není přičitatelná k tíži (či naopak ku prospěchu) žádné straně sporu (srov. Stanovisko a dále kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, nebo také usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 150/2022). Odvolací soud tedy postupoval správně, když kritérium složitosti posuzoval objektivně, tedy při zhodnocení zmíněného se již nezabýval tím, kdo ve svém důsledku způsobil, že řízení je složité, protože chování účastníka (jak pozitivní, tak negativní) nebo postup orgánů veřejné moci, které mohly prodloužit řízení samotné, jsou zohledňovány podle ustanovení § 31a odst. 3 písm. c) a d) OdpŠk.

13. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (otázka 4) je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15), tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, o kolik procent měly v důsledku aplikace tohoto kritéria soudy přiměřené zadostiučinění snížit (viz dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 5.

4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023). Odvolací soud v odstavcích 28–29 v souladu s výše uvedenou judikaturou vysvětlil, na základě jakých konkrétních okolností dospěl k závěru, že za přiměřené zadostiučinění je na místě pokládat právě částku 20.000 Kč za rok řízení, přičemž vycházel z částky na horní hranici základní sazby, neboť přihlédl k charakteru řízení, jehož předmětem je nárok na náhradu škody na zdraví; tuto částku poté ještě pro zvýšený význam pro žalobkyni o 20 % zvýšil. Ani v současných poměrech ji přitom nelze pokládat za „symbolickou“, respektive zcela zjevně nepřiměřenou, a tedy se od citované judikatury Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil.

14. Nabádá-li pak snad dovolatelka Nejvyšší soud, aby sjednotil postup soudů nižších instancí tak, aby bylo pro účastníka řízení předvídatelné, o kolik procentních bodů bude jeho nárok za určité situace zvýšen či snížen, je třeba uvést, že za tímto účelem bylo přijato Stanovisko v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích), jež mělo sjednotit rozhodovací praxi soudů. Přijetí stanoviska je přitom nástrojem, který má soudům umožnit, nejen aby mezi jejich rozhodnutími v obdobných věcech nebyly zásadní rozdíly, a aby tak soudní rozhodnutí a výklad zákona byly pro účastníky předvídatelné, ale i aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Nicméně soudy musí vždy zohlednit konkrétní okolnosti případu, a to podle jednotlivých kritérií demonstrativně uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk. Každá taková jednotlivá okolnost přitom může být důvodem navýšení zadostiučinění až o 50 %, přičemž s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení (samozřejmě i snížení) ve větším rozsahu (k tomu namátkou viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3112/2016). Postup soudů nižších instancí je tedy již sjednocen Stanoviskem a judikaturou, přičemž dovolací soud nepovažuje za vhodné, aby bylo přesně určeno, o kolik procentních bodů budou nároky poškozených za určitých situacích zvýšeny či sníženy, neboť by bylo velice obtížné obsáhnout pestré spektrum situací, které mohou nastat, pročež dané hodnocení zůstává na jednotlivých soudech, jejichž úkolem je zohlednit konkrétní okolnosti případu, na základě nichž poté určí výši přiměřené náhrady.

15. Co se pak týče otázky 5, tedy možného zvýšení základních částek zadostiučinění s ohledem na dobu přijetí Stanoviska, dovolací soud již dříve (kupříkladu v rozsudcích ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, či ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2/2023, nebo jeho usnesení ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1827/2022) dospěl k závěru, že ani případný vliv inflace není důvodem k revizi Stanoviska, protože v něm uvedené rozmezí základní částky je pouze orientační, a byť se jedná o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení každého případu, a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10).

16. Poukazuje-li dále dovolatelka, že v nesprávném postupu obecných soudů tkví hlavní a jediná relevantní příčina nepřiměřené délky průtažného řízení (otázka 6), Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že daná skutečnost ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne. Dovolatelka konstruuje své

odlišné právní posouzení věci, jakož i domněnku, že jde o rozpor právních a skutkových závěrů, na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

17. Další námitka žalobkyně (zda vyvstává potřeba schválení opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti opatrovnickým soudem, a to pokud byla tomuto opatrovníku udělena plná moc ještě před tím, než byla daná osoba ve svéprávnosti omezena – otázka 7) se potom týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na její řešení své rozhodnutí nezaložil, ani ji nikterak neřešil, zde srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1888/2021), a přípustnost dovolání tedy rovněž založit nemůže.

18. Stran otázky 8, tedy přičitatelnosti jednání zástupců dovolatelce, Nejvyšší soud uvádí, že zástupce účastníka může jeho jménem činit v řízení veškeré úkony, k nimž je oprávněn účastník. Jinými slovy řečeno, účastník řízení může realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce. Ustanovený opatrovník nebo jiný zástupce má přitom stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci (srov. § 31 odst. 1 o. s. ř.). Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může za řízení učinit sám účastník; případná vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která si účastník se svým zástupcem (či se svými zástupci) sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům řízení nemají. Skutečnost, že takový zástupce případně nerespektoval vnitřní pokyny zmocnitele, může být toliko základem odpovědnostního vztahu mezi ním a zmocnitelem (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1230/2004, či ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4877/2009). Odvolací soud tedy postupoval správně, když na jednání zástupců dovolatelky hleděl, jako by je učinila sama.

19. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda lze přičítat k tíži žalobkyně v rámci kritéria jednání poškozeného (viz § 31a odst. 3 OdpŠk), že podávala vícero procesních podání (otázka 3), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je také důvodné.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jímž je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Neurčuje-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, v nichž nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, OdpŠk přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

23. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které dokáže na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (například nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (například opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (k tomu srovnej za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1520/2015, i ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2245/2016).

24. Odlišně je však třeba přistupovat k aktivitě účastníka řízení, jež sice přispívá určitou měrou k prodloužení řízení, nelze mu ji však přičítat k tíži. Mezi takové jednání poškozeného patří podávání vadných či neúplných žalob nebo jiného procesního úkonu, který si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, časté změny předmětu sporu nebo upřesnění či doplňování podání. K délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru. Jednání poškozeného, které nelze hodnotit jako obstrukční, ale i tak posuzované řízení o určitou dobu prodloužilo, může přitom odvolací soud ve výši zadostiučinění zohlednit tím, že na základě řečené skutečnosti odpovídajícím způsobem sníží základní částku odškodnění v rámci kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, k tomu srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, a ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023].

25. Spatřoval-li tedy odvolací soud příčinu délky řízení také v nedůvodných návrzích žalobkyně a jí podávaných opravných prostředcích, které tak měly přispět k celkovému trvání řízení, aniž by současně zvážil, zda byly opravdu zjevně nedůvodné, posoudil je i v souvislosti s kritériem postupu soudů a zhodnotil, zda se jednalo o jednání obstrukčního charakteru, je jeho posouzení uvedeného kritéria neúplné, a tudíž nesprávné.

26. Nejvyšší soud dále k otázce 1 opakuje, že dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jímž je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Více nároků, jež jsou předmětem posuzovaného řízení, přitom může být zohledněno v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přičemž se přihlíží ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době [srov. část IV písm. d) Stanoviska a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, i ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a také rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, § 66]. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Pakliže by v rozhodnutí soudu uvedené posouzení zcela absentovalo, šlo by o odůvodnění neúplné, a tedy nesprávné.

27. Pokud žalobkyně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné (otázka 9), jde o vadu řízení, kterou se lze v dovolacím řízení zabývat, neboť bylo dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Námitka však není důvodná. Dle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Tak je tomu i v projednávané věci, v níž žalobkyně byla schopna relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu rozsudku odvolacího soudu (dále srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2511/2020, či ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3749/2021).

V. Závěr

28. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí ve výroku II., jakož i v akcesorickém nákladovém výroku III., zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

29. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 2. 2024

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu