USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupena Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované: Česká republika –
Ministerstvo dopravy, IČO 66003008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka
Svobody 12/1222, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 318/2020, o dovoláních žalobkyně a žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 54 Co
295/2022-156, t a k t o:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3.
11. 2022, č. j. 54 Co 295/2022-156, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2022, č. j. 65 C 318/2020-78, změnil
ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě zamítl (soud
prvního stupně je přiznal ve výši 72 452 Kč s příslušenstvím a co do částky 77
548 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl), konstatuje zároveň, že ve správním
řízení vedeném u Městské části Praha 2, Úřadu městské části, odboru správních
agend pod sp. zn. R 794/15/OSA-OPR/Jich a v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 A 29/2016 byl
v důsledku nesplnění povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen
zákon (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku
odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice řízení.
3. Žalobkyně předestřela otázku, zda se zřetelem k individuálním
skutkovým okolnostem případu (zejména významu předmětu řízení pro účastníka) je
postačující odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o přestupku podle § 34e
odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve formě
konstatování porušení práva ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti. Měla za to, že se odvolací soud při jejím
řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, ze dne
26. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9.
2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,
publikovaný pod č. 67/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Dovozovala
případně, že ve skutkových poměrech obdobných projednávané věci otázka významu
předmětu řízení pro účastníka, coby kritéria sloužícího určení odpovídající
formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nebyla dovolacím soudem
dosud řešena. Kladla dále otázku, zda formulace výroku o konstatování porušení
práva má zahrnovat odkaz na zákonnou normu upravující právo na spravedlivý
proces a taxativní výčet všech fází správních i soudních řízení, jež trvala
nepřiměřeně dlouho. Mínila, že tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu
dosud vyřešena, poukazovala přitom též na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1771/2014, a ze dne 24. 2. 2015, 30 Cdo 820/2014, a na rozsudek ze dne 28. 2.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní
judikatura. Vytýkala rovněž, že ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen –
o. s. ř.), nebyla poučena o odlišném právním názoru odvolacího soudu, a
upozorňovala, že soud přihlížel k přípisům banky, jejichž poskytnutím byla
porušena ochrana „advokátního tajemství“.
4. Žalovaná měla za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury
dovolacího soudu, přiznal-li žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve formě konstatování porušení práva,
ačkoliv jí negativní výsledek řízení musel být již od počátku znám (nebyla tak
ohledně výsledku řízení v nejistotě). Odkazovala přitom na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4336/2010 (publikovaný pod č. 55/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, ze dne 28. 2. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4411/2010 (publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní
judikatura), a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010. Poukazovala též
na judikaturu, dle níž omezuje-li se nejistota účastníka pouze na to, zda bude
prokázán jeho nepoctivý úmysl, vyvrací taková okolnost vznik nemajetkové újmy
(viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015,
publikovaný pod č. 126/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo
674/2020).
5. Podle § 237 zákona o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost
dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
6. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) zajišťuje
právo na spravedlivý proces (mimo jiné přiměřenou délku řízení) dvěma
kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou
nějakým způsobem zpochybněny, a těm, kdož čelí trestnímu obvinění. Judikatura
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen – „ESLP“) pak vykládá pojem
obvinění z trestného činu, obsažený v Úmluvě, tzv. autonomním způsobem a její
čl. 6, garantující právo na spravedlivý proces, se aplikuje také na řízení o
některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli
jako trestné činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov.
rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Spojenému
království, stížnost č. 7819/77 a 7878/77, § 69 až 73). Vztahuje tak vyšší
požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako trestní, ale i
na některá řízení označená jinak (např. kvůli druhu a stupni závažnosti sankcí,
které mohou být v těchto řízeních uděleny). Ustálená judikatura dovolacího
soudu pak uvedená východiska promítla do závěru, dle něhož do věcné působnosti
článku 6 odst. 1 Úmluvy spadá i přestupkové řízení (srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010,
či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016,
publikovaný pod č. 17/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
27. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3587/2018, nebo komentářovou literaturu – Kmec,
Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář /online/, 1. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2012). Rozhodovací praxe přitom vychází ze silné, ale
vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele
morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii,
odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.),
neboť újma vzniká samotným porušením práva. K případnému zadostiučinění ve
formě konstatace porušení práva je pak na místě přistupovat výjimečně (např.
tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný; srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013).
7. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm.
e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je tedy zásadně
nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za
nepřiměřenou délku řízení. Odškodnění se přitom poskytuje za nejistotu spojenou
s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam
předmětu řízení pro poškozeného, přičemž i případně snížený (nikoli však
nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění
peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní
projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě pak postačuje právě toliko v
případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba
řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. Při
posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto
protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, a to jednak projednání a
rozhodnutí věci v přiměřené době, jednak projednání věci v souladu s právními
předpisy a s garancí spravedlivé ochrany práv účastníka. Přitom se přihlíží ke
kritériím demonstrativně uvedeným v § 31a odst. 3 pod písmeny b) až e) zákona
č. 82/1998 Sb. Uvedená kritéria musejí být brána v potaz jednak každé zvláště a
jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Obecná a
závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu,
jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musejí být
hodnoceny ve své celistvosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3.
2020, sp. zn. 30 Cdo 1907/2018, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, a
ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Význam předmětu řízení pro
účastníka je pak podstatně snižován v situacích, v nichž se účastník dopustil
protiprávního jednání, za něž je „trestně“ stíhán a byl pro něj pravomocně
odsouzen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2595/2010).
8. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je pak především
úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje
na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií
obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn.
I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zda byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, o kolik procent měly v důsledku aplikace tohoto
kritéria soudy přiměřené zadostiučinění snížit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či ze dne 29. 8.2018, sp. zn. 30
Cdo 2366/2017).
9. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že ve výroku
rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného,
musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010,
publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura, ze dne 18. 4. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 269/2012, nebo ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Není současně vyžadováno, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či
dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo
poškozeného vyplývá. Pouze soud pak rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho
rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a
není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za
použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4427/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo
3651/2021).
10. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezprotivil. V
souladu s ní totiž při posuzování nároku žalobkyně na odškodnění nemajetkové
újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (od zahájení správního řízení /20. 7.
2015/ do uplatnění žádosti o zadostiučinění /13. 7. 2020/) o přestupku dle §
34e odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb. spočívajícím v neoprávněném
výkonu práce řidiče taxislužby, nadto za užití vozidla nesplňujícího k výkonu
taxislužby zákonné požadavky, hodnotil zejména význam předmětu tohoto řízení
pro žalobkyni. Úvahy odvolacího soudu, jenž z toho, že žalobkyně byla ohrožena
nanejvýše uložením peněžité pokuty v částce 10 000 Kč (pokuta v této výši jí
byla uložena rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 14. 1. 2016),
jakož i ze specifických okolností projednávané kauzy, kdy pokuta a náklady
správního řízení, stejně jako v řadě dalších případů přestupců provozujících
dopravní služby prostřednictvím aplikace Uber, byla hrazena z účtu jejího
zástupce, dovodil nepatrný význam předmětu posuzovaného přestupkového řízení
pro žalobkyni, nejeví se pak nikterak nepřiměřenými. Souladně s judikaturou
přitom odvolací soud zákonem a rozhodovací praxí vymezená kritéria, dle nichž
jest posuzovat nárok na odškodnění nepřiměřené délky řízení, hodnotil ve své
celistvosti; neobstojí tedy kritika žalobkyně, že na význam předmětu řízení
bylo odvolacím soudem usuzováno „izolovaně“ z nedostatku její osobní účasti na
řízení či ze způsobu úhrady uložené pokuty. Judikatuře koresponduje pak i
závěr odvolacího soudu o tom, že v případě nepatrného významu předmětu řízení
pro účastníka postačuje odškodnění jeho nepřiměřené délky formou konstatování
porušení práv; bez významu zde není ani okolnost, že dle dosavadních výsledků
posuzovaného správního řízení je žalobkyně pravomocně uznána vinnou ze spáchání
projednávaných přestupků (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11.
2021, sp. zn. 4 A 29/2016, byla její správní žaloba zamítnuta).
11. V souladu s výše citovanými judikatorními konkluzemi pak odvolací
soud ve výrokové části svého rozhodnutí uvedl, že v jím specifikovaném řízení
(ve správním řízení vedeném u Městské části Praha 2, Úřadu městské části,
odboru správních agend pod sp. zn. R 794/15/OSA-OPR/Jich a v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
4 A 29/2016) bylo porušen zákon v důsledku nesplnění povinnosti vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě; právní úprava ani judikatura přitom žádné další
nároky na obsah výroku soudního rozhodnutí, jímž je odškodňována nemajetková
újma formou konstatování porušení práva, neklade (není vyžadována právní
kvalifikace ani výčet zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo vyplývá).
12. K výtkám žalobkyně stran nedostatku poučení podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. či čerpání skutkových zjištění z listin pořízených v rozporu s ochranou
„advokátního tajemství“, dlužno uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným
vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací
soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř.).; prostřednictvím vytýkaných vad řízení tedy na přípustnost
dovolání usuzovat nelze. Skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je pak
dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22
Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30
Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn.
II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze
dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči
hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný
způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do
31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení ve
smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. v projednávané věci v řízení před
odvolacím soudem ostatně nebylo namístě, jestliže tento rozhodoval na základě
objasněného skutkového stavu věci, a nikoliv za využití institutu neunesení
břemene tvrzení či břemene důkazního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1411/2012, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1165/2015, ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, ze dne 18. 5. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 4668/2009). Na případných závěrech o původu peněžních prostředků na
účtě zástupce žalobkyně z řad advokátů (jež měly být dle mínění žalobkyně
čerpány z listin obstaraných v rozporu s principem ochrany „advokátního
tajemství“) pak odvolací soud právní posouzení věci ani nezakládá.
13. Napadá-li snad žalobkyně rozsudek odvolacího soudu též v nákladových
výrocích, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o.
s. ř.).
14. Na přípustnost dovolání nelze pak usuzovat ani z argumentace
žalované, jež při zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem vychází
z jiného než jím zjištěného skutkového stavu, předestírajíc, že žalobkyni
negativní výsledek přestupkového řízení musel být znám již od samého počátku.
Odvolací soud ovšem takovéto skutkové závěry neučinil. Absenci jednoznačného
vědomí žalobkyně o negativním výsledku přestupkového řízení, jež podstupovala,
nasvědčuje přitom i prvotní „rozkolísanost“ rozhodovací praxe při řešení otázky
naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu ustanovení § 34e odst. 1, 2
písm. c/ zákona č. 111/1994 Sb.; správním soudem (rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 4 A 29/2016) bylo správní žalobě žalobkyně
ostatně ponejprv vyhověno. Rozhodovací praxe správních soudů ve věcech právní
kvalifikace jednání, pro něž je žalobkyně přestupkově stíhána, jako výkonu
taxislužby byla pak usměrněna až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 4. 2020, sp. zn. 5 As 255/2019.
15. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti
dovolání podaných účastnicemi řízení naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší
soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.),
jako nepřípustná odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání obou
účastnic řízení byla odmítnuta.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu