30 Cdo 1158/2023-151
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní
věci žalobkyně J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným,
advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2119 C 45/2018, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2022, č. j. 44 Co 23/2020-131,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2022, č. j. 44 Co 23/2020-131,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalované zaplacení částky 112
000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí
měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 218/2011 (dále jen
„posuzované řízení“).
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. 11. 2019, č. j. 2119 C 45/2018-47, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 16 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 9. 11. 2018
do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 22 625 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 9 % ročně z částky 95 750 Kč od 9. 11. 2018 do 12. 5. 2019 a spolu s
úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 625 Kč zamítl (výrok II) a
3. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací
soud“) poté, co žalobkyně v rámci odvolacího řízení rozšířila žalobu o 87 000
Kč s příslušenstvím jakožto navýšení původně žalovaného peněžitého nároku z
titulu zadostiučinění související též s nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního
řízení, rozhodl rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 23/2020-91, který byl
následně na základě dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2022, č. j. 30 Cdo 226/2022-109, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, v němž žalobkyně opětovně rozšířila žalobu o další navýšení
zadostiučinění za délku kompenzačního řízení ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím.
4. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 44 Co
23/2020-131, rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I, a) co do částky 2 312,50 Kč s příslušenstvím, potvrdil a b) v částce
13 937,50 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl
(výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), dále
konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod spisovou značkou
2119 C 45/2018 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené
lhůtě, a současně zamítl návrh na zaplacení navýšení zadostiučinění ve výši 87
000 Kč s příslušenstvím a 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši
55 250 Kč (výrok IV).
5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo
zahájeno dne 17. 11. 2011 podáním žaloby, kterou se žalobkyně domáhala
přiměřeného zadostiučinění ve výši 920 440 Kč za nesprávný úřední postup v
řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/1998. První
jednání ve věci samé proběhlo dne 25. 1. 2013, další jednání se konalo dne 20.
3. 2013 a dne 27. 3. 2013 byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo žalobkyni vyhověno
co do částky 70 400 Kč, a ve zbylém rozsahu byla její žaloba zamítnuta. O
odvolání žalobkyně bylo Krajským soudem v Brně coby soudem odvolacím rozhodnuto
rozsudkem ze dne 15. 1. 2014 s tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl
potvrzen. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, č. j. 30 Cdo 3320/2014-76, a to mimo jiné se závěrem o
nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud znovu rozhodl ve
věci rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně v
jeho výroku II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 19
875 Kč. Dovolání žalobkyně směřující proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto pro
nepřípustnost usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, č. j. 30 Cdo
4004/2016-112, které nabylo právní moci dne 19. 4. 2018. Celkem tak posuzované
řízení trvalo 6 let a 5 měsíců. V řízení došlo k průtahům jednak v období mezi
odesláním žaloby žalovanému a nařízením prvního jednání, a to v délce 12
měsíců, jednak od rozhodnutí odvolacího soudu dne 15. 1. 2014 do jeho
opětovného rozhodnutí dne 2. 3. 2016, neboť jeho původní rozsudek byl zrušen
Nejvyšším soudem. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou
délku posuzovaného řízení u žalované, která jí přiznala a vyplatila
zadostiučinění ve výši 73 125 Kč.
6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 13 odst. 1
a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
– dále též jen „OdpŠk“, přičemž uzavřel, že délka posuzovaného řízení byla
nepřiměřená a že žalobkyni náleží peněžitá satisfakce za nemajetkovou újmu,
která jí byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena. Z hlediska výše
satisfakce vycházel odvolací soud ze základní částky 81 250 Kč, kterou snížil o
5 % z důvodu větší procesní a hmotně právní složitosti posuzovaného řízení,
které nadto probíhalo před více soudními instancemi, a o dalších 5 % z důvodu
aplikace kritéria spočívajícího v jednání poškozené, neboť její druhé dovolání
v posuzovaném řízení bylo odmítnuto s ohledem na již vyslovený názor Nejvyššího
soudu. V rámci aplikace kritéria postupu orgánu veřejné moci soud prvního
stupně zohlednil, že v posuzovaném řízení došlo k výše popsaným průtahům, a z
důvodu vyššího významu předmětu posuzovaného řízení zvýšil základní částku
zadostiučinění o 20 %. Za přiměřené tak považoval zadostiučinění v celkové výši
89 735 Kč. A protože již žalovaná žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 73
125 Kč, přiznal soud prvního stupně žalobkyni dalších 16 250 Kč.
7. Odvolací soud vycházeje z týchž skutkových zjištění jako soud prvního
stupně dospěl rovněž k závěru, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho.
Oproti soudu prvního stupně však do celkové délky řízení započítal rovněž dobu
předběžného projednání nároku u příslušného úřadu v délce 6 měsíců. Celková
délka posuzovaného řízení tak činila 6 let a 11 měsíců, a základní částka
zadostiučinění by se tak rovnala částce 88 750 Kč. Tuto částku bylo ale třeba
podle odvolacího soudu snížit o 25 % z důvodu vyšší složitosti řízení, které
probíhalo dvakrát před soudem odvolacím a dvakrát před soudem dovolacím;
skutkovou a procesní složitost zhodnotil odvolací soud jako standardní.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o snížení
zadostiučinění o 5 % z důvodu jednání poškozené, neboť žalobkyně ve věci podala
druhé dovolání, které bylo odmítnuto s ohledem na již vylovený názor Nejvyššího
soudu, přičemž neobsahovalo jedinou námitku, která by zakládala jeho důvodnost
(správně přípustnost – pozn. Nejvyššího soudu). Z důvodu postupu orgánů veřejné
moci v průběhu posuzovaného řízení, kdy byl zjištěn průtah od zahájení řízení
do nařízení prvního jednání, rozsudek odvolacího soudu byl zrušen pro
nepřezkoumatelnost a vzhledem k délce druhého dovolacího řízení, zvýšil
odvolací soud základní částku zadostiučinění o 20 %. Stran aplikace kritéria
významu předmětu posuzovaného řízení dospěl odvolacího soud k jinému závěru než
soud prvního stupně, neboť nesouhlasil s tím, že by toto řízení u žalobkyně
vyvolalo zvýšené psychické útrapy. Naopak význam posuzovaného řízení pro
žalobkyni poklesl, neboť se jí dostalo od žalované kompenzace ve výši 130 000
Kč již před podáním žaloby. Následný požadavek na zadostiučinění ve výši 920
440 Kč byl zjevně přemrštěný. Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil ke
snížení základní částky zadostiučinění o 5 %. Přiměřené finanční zadostiučinění
tak v daném případě činí 75 437,50 Kč, a jelikož žalovaná v průběhu řízení již
uhradila 73 125 Kč, odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního
stupně ve výši rozdílu těchto částek, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že
žalobu zamítl.
8. Co se týče požadavku žalobkyně na navýšení odškodnění v tomto
kompenzačním řízení, vyšel odvolací soud z toho, že řízení bylo zahájeno
uplatněním nároku u žalované dne 8. 5. 2018, soud prvního stupně po provedeném
dokazování rozhodl ve věci dne 25. 11. 2019, spis byl odvolacímu soudu
předložen dne 11. 2. 2020 a o odvolání bylo rozhodnuto nejprve dne 7. 9. 2021 a
opětovně dne 30. 11. 2022. V řízení, které trvalo 4 roky a 7 měsíců, došlo k
porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ovšem vzhledem k
tomu, že již došlo k úhradě podstatné části zadostiučinění, újma na straně
žalobkyně byla nepatrná a za dostačující formu odškodnění odvolací soud
považoval konstatování porušení práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výrocích I písm. b),
II a III dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva dosud judikaturou
dovolacího soudu neřešených, případně, že jde o řešení takových otázek v
rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud postupoval
podle jejího názoru v rozporu se závazným právním názorem vyjádřeným ve
zrušujícím rozsudku dovolacího soudu, když při vyhodnocování kritéria
složitosti posuzovaného řízení ryze mechanicky opsal odůvodnění ze svého
prvního rozsudku, aniž by se odvolací soud zabýval tím, zda pro počet stupňů
soudní soustavy svědčila složitost věci, resp. co bylo jeho příčinou. Dále
dovolatelka namítala, že v rámci aplikace kritéria jednání poškozeného odvolací
soud zcela svévolně a nepřezkoumatelně změnil své právní hodnocení z prvního
rozsudku a snížení základní částky založil na neexistujících důvodech. Dle
mínění dovolatelky dále odvolací soud určil základní částku za jeden rok trvání
řízení v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, když nezhodnotil
konkrétní okolnosti případu a nepřihlížel k celkové ekonomické situaci ve
státě. Dovolatelka dále vyčítala odvolacímu soudu, že v rámci hodnocení
kritéria postupu orgánů veřejné moci pominul její klíčové odvolací námitky
stran dalších, soudy nezjištěných průtahů. Podle názoru dovolatelky odvolací
soud též nesprávně aplikoval kritérium významu předmětu řízení pro poškozenou,
jestliže snížil základní částku zadostiučinění o 5 % s tím, že po poskytnutí
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze strany žalované v částce 130 000 Kč před
podáním žaloby, poklesl význam předmětu řízení pro žalobkyni a následný žalobní
požadavek na zaplacení částky 920 440 Kč byl zjevně přemrštěný. Tato okolnost
nemůže být podle mínění dovolatelky brána v úvahu při posouzení významu
předmětu řízení, neboť nelze přihlížet k výsledku posuzovaného řízení. Dovolatelka též upozornila, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“)
považuje kompenzační řízení za řízení s vysokou důležitostí, přičemž jeho
judikaturu je třeba zohlednit jako další demonstrativní kritérium podle § 31a
odst. 3 OdpŠk. Dovolatelka měla též za to, že odvolací soud ignoroval závazný
právní názor vyjádřený ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, když opomenul
aplikovat kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk též při
posuzování jejího nároku na zvýšení odškodnění za nesprávný úřední postup pro
průtahy v tomto řízení. Dále měl odvolací soud pochybit, když jako přiměřené
zadostiučinění zvolil formu konstatování porušení práva, jelikož v případě
navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku probíhajícího řízení se dle
dovolatelky nejedná o samostatný nárok, odvolací soud měl tedy jedinou možnost,
a to navýšit již přiznané zadostiučinění v penězích. Konečně podle dovolatelky
odvolací soud ignoroval judikaturu ESLP stanovící, že případné průtahy v
řízení, které již samo bylo řízením kompenzačním, musí být odškodněny zvlášť
vysokou náhradou škody.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; případně, aby po
zohlednění relevantních dovolacích námitek rozhodl tak, že žalobě zcela vyhoví.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Limit přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se
ani ve vztahu k části zbylého žalobního nároku neuplatní, neboť ve výrocích I a
II rozsudku odvolacího soudu sice nebylo rozhodnuto o částce převyšující 50 000
Kč, avšak v rámci odvolacího řízení byla žaloba rozšířena (a odvolacím soudem
připuštěna) o částky 87 000 Kč a 30 000 Kč, a to nikoliv coby samostatný nárok,
nýbrž jako navýšení původně požadované částky přiměřeného zadostiučinění (z
důvodu nepřiměřenosti délky tohoto kompenzačního řízení). Jedná se tak stále o
jediný peněžitý nárok, jehož výše ke dni rozhodnutí odvolacího soudu
přesahovala výše uvedenou hranici.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit prostý
nesouhlas žalobkyně s výší základní částky, jak ji určil odvolací soud, ani
namítaná potřeba její valorizace. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním
okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické
aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na
přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny
v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále jen „Stanovisko“, přitom vyplývá, že
základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující
rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše
než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České
republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc
Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud pak
neshledal důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit (postupem
podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), dovolatelka
ostatně nepředložila žádné nové argumenty, pro které by měl ke změně své
judikatury přistoupit.
17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani
dovolatelčin nesouhlas, podpořený poukazem na blíže nespecifikovanou judikaturu
ESLP, s tím, že samo kompenzační řízení není typovým řízením se zvýšeným
významem předmětu řízení pro poškozeného, neboť v tomto směru není napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího
soudu, jestliže odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení nemohlo u žalobkyně
vyvolat zvýšené psychické útrapy [srov. Část IV písm. d) Stanoviska, dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, či
usnesení ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1750/2021].
18. Rovněž tak není v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá úvaha odvolacího soudu, že
význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni poklesl poté, co jí bylo ze
strany žalované plněno zadostiučinění ve výši 130 000 Kč, neboť dovolací soud
opakovaně uzavřel, že význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít
k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).
Rozhodnutí odvolacího soudu se neprotiví ustálené judikatuře dovolacího soudu,
jestliže odvolací soud při posouzení kritéria podle § 31a odst. 3 písm. e)
OdpŠk, přihlédl ve vztahu k předmětu řízení ke všemu, co bylo pro dovolatelku
„v sázce“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti
České republice, stížnost č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP
ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII),
tedy i ke skutečnosti, že žalobkyni způsobená újma byla v průběhu posuzovaného
řízení částečně žalovanou dobrovolně kompenzována. Závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, jímž dovolatelka
argumentuje, jsou ve vztahu k úvaze odvolacího soudu nepřiléhavé, neboť
odvolací soud svůj závěr o sníženém významu předmětu řízení založil primárně na
tom, že v průběhu posuzovaného řízení byla žalobkyně částečně odškodněna,
nikoliv na tom, že s další částí jí uplatněného nároku byla nakonec převážně
neúspěšná.
19. Co se týče namítané vady, že se odvolací soud nevypořádal se všemi
odvolacími námitkami, Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka nevymezila, jaké
konkrétní námitky měl odvolací soud opomenout. Z dovolání (resp. odvolání) se
pouze podává, že „dále je takové hodnocení nepřípustně zužující i ve vztahu ke
konstantní judikatuře dovolacího soudu, jelikož za vady a tím i průtahy
posuzovaného řízení považuje pouze dvě extrémně dlouhé doby nečinnosti. Je
přitom nepochybné, že v posuzovaném řízení došlo k nečinnostem a nepřípustným
prodlevám i v četných dalších případech.“ Takto neurčitá námitka pak nemůže být
nic jiného než námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým
dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
20. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky,
zda je třeba při aplikaci kritéria složitosti řízení (zejména při hodnocení
průběhu řízení na více stupních soudní soustavy) zohlednit příčinu tohoto jevu.
Dále bylo dovolání shledáno přípustným pro posouzení otázky, zda skutečnost, že
žalobkyně přispěla k prodloužení posuzovaného řízení aktivitou nikoliv
obstrukčního charakteru, je možno jí přičíst k tíži. Konečně bylo dovolání
shledáno přípustným podle § 237 o. s. ř. též pro zodpovězení otázky, zda při
hodnocení důvodnosti rozšíření uplatněného nároku na přiměřené zadostiučinění z
důvodu tvrzené nepřiměřené délky samotného (stávajícího) kompenzačního řízení
je nezbytné zhodnotit jednotlivě všechna kritéria uvedená v § 31a odst. 3
OdpŠk. Při řešení všech těchto otázek se totiž odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti i od závazného právního
názoru Nejvyššího soudu v předešlém rozsudku vydaném v této věci.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
24. Již v prvním rozsudku Nejvyššího soudu vydaném v této věci dne 29. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 226/2022, kterým byl zrušen první rozsudek odvolacího
soudu dovolací soud uvedl, že „složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci
jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o
sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti
věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky
přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k
prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti
řízení měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z
důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení
probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje
zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další
instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. část IV písm. a) Stanoviska],
zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více
stupních soudní soustavy projednávána; zda z důvodu složitosti řízení, nebo z
důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při
zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od
skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium
postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst
výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou
být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria
složitosti řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo
8/2021)“ a že „v právě souzeném případě odvolací soud sice správně přihlédl v
rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci k tomu, že rozhodnutí odvolacího
soudu bylo v posuzovaném případě zrušeno dovolacím soudem pro
nepřezkoumatelnost, a tím došlo k prodloužení délky řízení (přičemž z tohoto
důvodu přistoupil ke zvýšení zadostiučinění o 5 %), zároveň však v rámci
aplikace kritéria složitosti řízení tuto skutečnost neprojevil do své úvahy o
tom, že posuzované řízení bylo složité z důvodu počtu stupňů soudní soustavy,
ve kterých byla posuzovaná věc projednávána. Rozhodnutí odvolacího soudu se tak
ocitlo v rozporu s výše citovaným závěrem judikatury dovolacího soudu, podle
něhož okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného
postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch
poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
Jinými slovy řečeno,
jestliže přinejmenším v jedné své fázi bylo posuzované řízení projednáváno na
více stupních soudní soustavy z toho důvodu, že rozhodnutí soudu odvolacího
bylo zrušeno soudem dovolacím pro nepřezkoumatelnost, nelze v tomu
odpovídajícím rozsahu uvedenou skutečnost přičíst k tíži poškozeného v rámci
kritéria složitosti řízení.“
25. Odvolací soud nedbal právě uvedeného závazného právního názoru
Nejvyššího soudu a hodnocení kritéria složitosti řízení v nyní napadeném
rozsudku zachoval v nezměněné podobě, tedy aniž by zohlednil, z jaké příčiny
byla věc projednávaná na více (resp. třech) stupních soudní soustavy. Odvolací
soud z odůvodnění pouze vyjmul pasáž týkající se jednání žalobkyně (souhrnné
hodnocení kritérií složitosti řízení a jednání poškozeného bylo dalším
nedostatkem, které Nejvyšší soud v citovaném rozsudku odvolacímu soudu vyčetl),
a ponechal beze změny jak slovní odůvodnění, tak i závěr o procentuálním
snížení zadostiučinění.
26. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že podle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu je stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy
např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo
o 30 %) – srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4462/2009.
27. Je-li pak zvýšení základní částky z důvodu postupu orgánu veřejné
moci menší než její snížení z důvodu složitosti řízení v situaci, kdy postup
orgánu veřejné moci mohl být její hlavní příčinou (z důvodu zjištěného zrušení
rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost, což odvolací soud opětovně v rozporu se
závazným právním názorem Nejvyššího soudu nezkoumal), je třeba tento poměr mezi
jednotlivými modifikacemi základní částky považovat za zcela zjevně nepřiměřený
ve smyslu výše uvedeného. Takto není možné postupovat mimo jiné i z toho
důvodu, že na závěru o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená
v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové
délce řízení podílela (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
28. K otázce, zda lze přičítat k tíži žalobkyně, že podala druhé,
nepřípustné dovolání, aniž by se jednalo o aktivitu obstrukčního charakteru,
uvádí Nejvyšší soud následující. Chování poškozeného je subjektivním kritériem,
které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na
jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky
svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to
jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li
zákon č. 82/1998 Sb. tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k
prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na
druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň
teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené
nečinností rozhodujícího orgánu.
29. Odlišně je však třeba přistupovat k aktivitě účastníka řízení, která
sice přispívá určitou měrou k prodloužení řízení, nelze mu ji však přičítat k
tíži. Mezi takové jednání poškozeného patří podávání vadných či neúplných žalob
nebo jiného procesního úkonu, který si vyžádá potřebu jeho opravení či
doplnění, časté změny předmětu sporu nebo upřesnění či doplňování svých podání
(viz rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006,
stížnost č. 12605/02, § 67). K délce řízení může poškozený přispět rovněž tím,
že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení
zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu)
a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje,
i tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze
účastníkovi přičítat k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního
charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009).
30. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně přispěla k prodloužení doby
řízení tím, že v posuzovaném řízení podala druhé dovolání, které bylo odmítnuto
jako nepřípustné, je v zásadě správný, nelze tím a ani ostatní aktivitou
žalobkyně, pokud nebyla ryze obstrukčního charakteru, však odůvodnit snížení
základní částky v rámci kritéria jednání poškozeného. Pokud chtěl odvolací soud
ve výši zadostiučinění zohlednit, že posuzované řízení bylo o určitou dobu z
výše uvedeného důvodu prodlouženo, mohl tak učinit odpovídajícím snížením
základní částky odškodnění v rámci kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3
písm. b) OdpŠk].
31. K námitce dovolatelky ohledně nedostatečného posouzení důvodnosti
rozšíření žaloby z důvodu nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení
Nejvyšší soud uvádí, že z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro
závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba
celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4761/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska
závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná
kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch
(postup orgánů veřejné moci). Přitom platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky
řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví
kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v
jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Pokud odvolací soud bez bližšího
odůvodnění uzavřel, že celková délka tohoto kompenzačního řízení byla
nepřiměřená a následně při určení formy zadostiučinění posoudil pouze význam
řízení pro žalovanou, je takové jeho posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
32. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení
znovu zabývat zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení
přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy a
rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se
Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval dalšími v dovolání předestřenými
otázkami zpochybňující hodnocení důvodnosti rozšíření žaloby z důvodu žalobkyní
tvrzené nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení. Nebylo možno spustit ze
zřetele, že z důvodu zrušení rozsudku odvolacího soudu toto kompenzační řízení
dosud neskončilo, a proto bude zapotřebí, aby byla délka řízení znovu
zhodnocena k okamžiku vydání nového rozhodnutí ve věci (§ 211 a § 154 odst. 1
o. s. ř.).
33. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
34. Nejvyšší soud s ohledem na řečené napadený rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
35. V dalším řízení odvolací soud při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění za posuzované řízení a za toto kompenzační řízení zohlední
jednotlivá kritéria způsobem odpovídajícím shora označeným judikaturním
závěrům. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu