Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila v tom smyslu, že rozsudek krajského soudu shledává věcně správným a ztotožňuje se s jeho právními závěry ohledně zjišťování výše bezdůvodného obohacení. Nepovažuje dovolání žalobce za přípustné s ohledem na to, že o věci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval a na základě toho pak rozhodly okresní i krajský soud. Žalovaná navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou (řádně zastoupenou) osobou, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, kterou žalobce dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uvedl ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým by se soud zabýval v případě přípustnosti dovolání.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006). V tomto případě dovolatel právní otázku konkrétně nevymezil, pouze uvedl, že otázku zásadního právního významu spatřuje ve výkladu a aplikaci ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k ustanovení § 451 obč. zák., a to při stanovení výše plnění z titulu bezdůvodného obohacení v případech, kdy pro výjimečnost způsobu bezesmluvního užívání věci nelze objektivně zjistit obvyklou výši nájemného.
Sám však žádný výklad ani aplikaci tohoto ustanovení nenavrhuje. Nelze přitom žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. Sám dovolatel uvedl, že výši jeho nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, ne-li vůbec, a že by měl soud postupovat na základě ustanovení § 136 o. s. ř. To však soudy obou instancí učinily a na základě toho rozhodly o výši bezdůvodného obohacení.
Tato rozhodnutí soudů považuje žalobce za neobjektivní a představuje si plnění z bezdůvodného obohacení vyšší, neuvádí ovšem již, v jaké výši ani jak by k takové částce měly soudy dospět. Takové vymezení právní otázky je nedostatečné, přičemž ustanovení občanského zákoníku týkající se bezdůvodného obohacení jsou v tomto směru vykládána naprosto jednoznačně a shodně jsou řešena i judikaturou, jak se podává například z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, č. j. 32 Odo 1108/2003-312, či z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007. Nejvyšší soud se přitom v této věci již jednou vyjadřoval a soudy nižších instancí pak v souladu tímto rozhodnutím interpretovali ustanovení §§ 458 odst. 1 a 451 obč. zák., k žádné změně názoru ohledně výkladu a aplikaci těchto ustanovení v mezidobí nedošlo. Výklad ustanovení §§ 458 a 451 obč. zák. pak poskytuje i Velký akademický komentář, Karel Eliáš a kol., nakl. Linde Praha, a. s., 2008, či Občanský zákoník - komentář, Jehlička, Švestka, Škárová, nakl. C.H.Beck, 2003, nehledě na to, že judikatura, jak již bylo výše zmíněno, je v této oblasti konstantní.
Pokud se jedná o námitku výjimečnosti případu, kdy žalovaná je jedinou společností zabývající se výrobou titanové běloby v České republice, nelze pouze na základě tohoto dovozovat zásadní právní význam věci. Jedná se o věc specifickou, která však nemá judikatorní přesah, neboť jde o obvyklou aplikaci a interpretaci zákonného ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 103, svazek 2, ročník 2001, usnesení téhož soudu ze dne 30.
1. 2001, sp. zn.
22 Cdo 604/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 111, svazek 2, ročník 2001, nebo jeho usnesení ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 203, svazek 2, ročník 2001).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšné žalované vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení. Tyto náklady představovala odměna advokáta za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 45.250,- Kč podle § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. Částku však bylo nutné dvakrát krátit o polovinu a upravit, protože žalovaná v dovolacím řízení učinila jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§§ 14 odst. 1, 15 a § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala výše odměny částku 10.000,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a po navýšení o DPH ve výši 19 % činí konečná výše nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu