28 Cdo 255/2025-1709
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. P., b) J. K., a c) A. M., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. H., zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 153/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2024, č. j. 95 Co 123/2024-1647, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2024, č. j. 95 Co 123/2024-1647, se ve výrocích I a), II, III, IV i VI ruší a věc se vrací tomuto soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 5 C 153/2017-1480, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu desíti specifikovaných pozemků (výrok I), řízení v části nároku na bezúplatný převod dalších čtyř pozemků zastavil (výrok II), žalobu ohledně požadavku na převod dalších osmnácti pozemků zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky i státu (výroky IV a V). Žalobci se domáhali bezúplatného převodu pozemku jakožto oprávněné osoby dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), s tvrzením, že žalovaná jim sice poskytla finanční náhradu za nevydané pozemky dle § 11 odst. 1 zákona o půdě, výše náhrady však byla nesprávně stanovena z důvodu chybného nezahrnutí odňatých pozemků do území hlavního města Prahy.
Okresní soud žalobcům přisvědčil co do nekorektního ocenění některých z odňatých pozemků, vycházeje ze znaleckých posudků poté stanovil správnou výši náhrady za každý z pozemků a výši restitučních nároků jednotlivých žalobců. V postupu žalované spočívajícím v nesprávném vypočtení nároků žalobců soud shledal svévoli a liknavost jmenované, vyslovil též, že nepočetnou účast žalobců ve veřejných nabídkách pozemků [žalobkyně a) devětkrát, žalobce b) dvakrát, žalobkyně c) dvakrát] jim za popsané situace nelze klást k tíži.
Z žádaných náhradních pozemků poté soud vybral žalobci preferované pozemky, u nichž nezjistil žádné překážky převoditelnosti. Rozhodl tudíž výše uvedeným způsobem.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 95 Co 123/2024-1647, k odvolání žalobců i žalované rozsudek soudu prvého stupně změnil ve výroku I tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu jedenácti specifikovaných pozemků [výrok I a)], ve výroku III tak, že se žaloba zamítá ohledně dalších sedmnácti pozemků [výrok I b)], a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvého stupně (výroky II, III a IV) i soudem odvolacím (výrok VI). Odvolací soud souhlasil s okresním soudem, že žalovaná z části nesprávně ocenila restituční nárok žalobců a nadále se brání jeho řádnému vyčíslení i že jedná vůči žalobcům liknavě a svévolně. Naopak nepřisvědčil žalované v argumentaci výsledkem řízení mezi žalobcem b) a žalovanou u Okresního soudu v Olomouci (sp. zn. 27 C 397/2015), v němž nebyla prokázána liknavost a svévole žalované ve vztahu k žalobci b), neboť otázka jednání žalované byla hodnocena toliko jako otázka předběžná, nadto si v daném období žalobce b) nebyl vědom nesprávného ocenění jeho nároku ze strany žalované. Krajský soud přitakal též skutkovým zjištěním okresního soudu ohledně ocenění jednotlivých odňatých pozemků, nicméně jeho výpočet celkové hodnoty restitučního nároku žalobců shledal chybným; z uvedeného důvodu změnil jeho rozsudek tak, že nahradil projev vůle žalované převést na žalobce další z žádaných pozemků. Hodnota všech převáděných pozemků v důsledku přesáhla dosud neuspokojený restituční nárok žalobců o částku 279,60 Kč, již odvolací soud označil za zjevně nepatrnou a nežádající si vypořádání.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem co do výroků I a), II, IV a V podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího ve třech otázkách, z nichž první je posouzení liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobci b), další vhodnost pozemků k převodu na oprávněné osoby a v posledním přečerpání restitučního nároku žalobců. K první otázce dovolatelka argumentuje již výše zmíněným řízením u Okresního soudu v Olomouci (sp. zn. 27 C 397/2015), k němuž cituje i usnesení Nejvyššího soudu ve věci vydané (sp. zn. 28 Cdo 585/2018), a vyslovuje požadavek na řádné odůvodnění odchylky od již vysloveného závěru o liknavosti. Jmenuje též judikaturu týkající se aktivního přístupu oprávněné osoby nutného pro převod pozemků mimo veřejnou nabídku. Uvádí, že pozemek par. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek A“) není vhodný k převodu na žalobce, neboť je dle územně plánovací dokumentace zčásti dotčen umístěním vodovodu. K výši restitučního nároku žalobců a hodnotě pozemků poté dovolatelka zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3455/2020 a namítá, že soudy opomenuly určit výši přečerpání nároku žalobců ve smyslu recentní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu a rozhodnout o povinnosti žalobců žalované částku vydat.
4. Žalovaná tudíž proponuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a), II, IV a V i soudu prvního stupně ve výrocích I a IV a věc vrátil později jmenovanému k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
5. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, již daný mimořádný opravný prostředek považují za nepřípustný i nedůvodný a navrhují jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Upozorňují na fakt, že v řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 397/2015 byl žalobcem b) uplatněn nárok ve výši tehdy evidované (tedy za nesprávného ocenění odňatých pozemků), nejde tedy o totožnou věc, jejíž závěry by bylo možné převzít v současné kauze. Nadto v pozdějším řízení u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 128/2017 mezi týmiž účastníky jako v nynější věci byly shledány liknavost a svévole žalované vůči žalobcům včetně žalobce b). Poukazují též na skutečnosti, že stavba vodovodu nebrání převodu pozemku jako náhradního i že restituční nárok žalobců byl přečerpán toliko o zjevně nepatrnou částku.
6. K dovolání žalované se vyjádřil též vedlejší účastník, jenž nesouhlasí s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Uvádí, že disponuje lepším právem k jednomu z pozemků, ohledně nichž byla žaloba v této věci zamítnuta. Řízení, v němž se převodu předmětného pozemku domáhá, je však přerušeno do právní moci rozsudku odvolacího soudu v nynější věci. Vyhověním návrhu žalované by tak bylo zasaženo do jeho práv.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Mimořádný opravný prostředek dovolatelky není přípustný pro řešení otázky vhodnosti pozemku A k převodu na žalobce ani otázky liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobci b), neboť se při jejich řešení odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
11. Je třeba zdůraznit, že již ze samotných zákonných ustanovení plyne, že existence vodovodu či jeho určení na pozemku územně plánovací dokumentací překážku vydání nezakládá. Dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě není zapovězen převod pozemku jako pozemku náhradního z důvodu jeho zastavěnosti, jde-li o stavbu umístěnou pod povrchem země. Také § 6 odst. 1 písm. b), bod 4, zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.), stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků v případě, že se na pozemku nachází již existující technická infrastruktura či s jejím vybudováním na pozemku počítá územní plánovací dokumentace. Ke shodnému závěru dospěl opakovaně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srovnej namátkou jeho usnesení ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2721/2019, a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3444/2019). Nalézací soudy se tudíž od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky vhodnosti pozemku A k převodu na žalobce jako náhradního pozemku neodchýlily, rozhodně též nelze přisvědčit tvrzení žalované, že by se vhodností předmětného pozemku k převodu zabývaly nedostatečně.
12. Lichou je též námitka žalované, že vůči žalobci b) nepostupovala svévolně a liknavě, tudíž je žaloba v části týkající se zmíněného účastníka nedůvodná. Je třeba se ztotožnit se správnými závěry nalézacích soudů, jež dovodily, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 397/2015, v němž žalobce b) uplatnil svůj nárok v původní (nesprávně stanovené) výši, nebyla otázka liknavosti a svévole žalované vyřešena závazně, neboť jde o otázku předběžnou, již soud posuzuje v každém řízení samostatně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Soudy ve zmíněném řízení vycházely z odlišného skutkového stavu, neboť námitka o případné liknavosti žalované nebyla spojena s tvrzením o nesprávném ocenění restitučního nároku. Pominout není možné též pozdější řízení vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 128/2017, v němž byla otázka liknavosti a svévole žalované řešena za obdobných skutkových okolností a mezi týmiž účastníky jako v kauze nynější, přičemž byl soudy všech stupňů shledán liknavý a svévolný postup žalované vůči žalobcům, zejména z důvodu nesprávného ocenění jejich restitučního nároku a setrvávání na něm. Za popsaných okolností tak nelze úvahy okresního a krajského soudu označit za nepřiměřené, aby je dle ustálené judikatury dovolacího soudu bylo možné přezkoumávat v dovolacím řízení (viz za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023, ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1634/2023, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1632/2023).
13. Dovolání žalované je však přípustné pro řešení otázky přečerpání restitučního nároku oprávněných, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nerozhodl o povinnosti žalobců uhradit žalované daný přeplatek.
14. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) v odpovídající zákonné hodnotě; pokud je proto na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení. To však nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené [srovnej např. řízení završené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, v němž byla odvolacím soudem uložena povinnost oprávněné osobě zaplatit České republice na přečerpání restitučního nároku 75 Kč, (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19), a dále judikaturu v něm citovanou]. Za vhodný náhradní pozemek proto je možné se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i takový pozemek, jehož hodnota nepatrně převyšuje restituční nárok oprávněné osoby, jež souhlasí s úhradou doplatku ceny pozemku Pozemkovému fondu ČR, resp. Státnímu pozemkovému úřadu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021). Z judikatury též plyne, že částka, o niž byl dosud neuspokojený restituční nárok oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků přečerpán, by měla být přiměřená a rozumná. Je tedy třeba při jejím určení zohlednit koeficient, jenž odráží míru inflace, a vyrovnává tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona o půdě do současnosti (k tomu srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024).
15. Lze se ztotožnit s argumentací dovolatelky, že se jeví nesprávným rozdíl mezi hodnotou převáděného pozemku a restitučního nároku žalobců nikterak nevypořádat, byť by se jednalo o přeplatek zjevně nepatrný, což ovšem po shora uvedeném zohlednění případného koeficientu dané částky nebude tento případ. Jak plyne z rozhodnutí dovolacího soudu výše citovaných, v řízeních jim předcházejících byl postup nalézacích soudů aprobován za situace, v níž i zjevně nepatrný přeplatek uložily oprávněné osobě za povinnost Státnímu pozemkovému úřadu proplatit. Odvolací soud tedy v nynější věci pochybil a odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu, když zmíněný přeplatek nikterak nevypořádal.
16. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalované v tomto směru opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1, 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu ve vyhovujícím výroku I a) i v akcesorických nákladových výrocích a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
17. Rozhodl-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, nevypořádal již samostatně návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
18. Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu